Symbolicky to demonstruje klip k titulní skladbě jejího druhého alba. Rozálie jde pustou krajinou, nějakou pouští, a uprostřed té pustiny ze sebe shodí všechno, zaryje to do díry v zemi a symbolicky zůstává taková, jaká je, úplně obnažená.
Láska, hlína, rýč – to je fakt divný název. Z těch tří slov se dá sestavit řada vět většinou neveselého obsahu. Trochu to zavání krchovem. Ale tak je tomu i na desce, která je jako by příběhem jednoho milostného vztahu mezi Nuslemi a Cordobou – od zamilování po divokou milostnou extázi („Ruce nahoru, kalhotky dolů“) ke chvílím prvního přesycení („Čím víc chci být od tebe dál / že zlem srdce probodlý prý ví, kdo je jeho král!“) až k tomu krchovu – k vyhoření vztahu („Svět se hroutí jak z karet / provinile hryžeš ret / a vlažnej seš jak popel z cigaret“).
Je to Rozáliin osobní dramatický příběh, viděný jejíma očima (zatímco pohled toho hnusnýho chlapa, co se do něj zamilovala, a pak ho málem proklela, samozřejmě chybí) a zpěvačka se s vyprávěním nemazlí. Pro někoho může být až dryjáčnická. Když to mezi nimi funguje, tak je z toho málem soft porno (Kalhotky jsou nejerotičtější píseň českého popu za mnoho let), když to končí, tak chudák mužskej dostane za doprovodu harmoniky tak vynadáno, že by si pes od něj kůrku nevzal.
Rozálie zpívá s lehkým afektem (jako každý nasraný člověk), ale dá se jí věřit. Sama ví, že tím vyléváním citů může být lidem nejen své generace směšná, ale dává najevo, že ten deník další nepovedené lásky z ní prostě musí ven. Nikdy ale při tom neřekne „Už nikdy!“, jako kdyby věděla, že příště zase nejspíš k něčemu podobnému dojde a stejně si s nějakým dalším hajzlíkem nabije hubu. No puedo vivir sin amor.
Ale co, jde se dál! Tuhle větu Rozálie nikdy nevysloví, ale vnímáme ji z každého verše jejích písní. A proto, i když s ní soucítíme, nemáme pocit, že zpívá o bolesti a utrpení. Ona ho možná má, ale víme, že mu podléhá jen v první chvíli, jen v okamžicích, kdy o něm zpívá. Prostě jen omylem zabloudila do vedlejší ulice a musí se vrátit zase na hlavní.
Jestli Hegerová byla frankofonní, Rozálie je hispanistka. Španělsko, španělsky mluvící země a španělští chlapi, to je její svět. Tím, jak do svých šansonů vtahuje latinskou atmosféru, stává se v našem prostředí totálně originální. Když se podíváme do kořenů, je v ní víc Chavely Vargas než Edith Piaf.
Pro skvostný a přesvědčivý Rozáliin výkon si neuvědomujeme, jak velký podíl na úspěchu desky má instrumentace skladeb. Zpěvačka hraje výtečně na tahací harmoniku, ale ta by i při vší podpoře její stylizace byla nudná a monotónní. Pestrost byla žádána, a proto jednou za ní slyšíme staropražskou hospodskou kapelu, jindy mexické mariachi, jindy argentinský orquesta típica nebo cirkusovou kapelu. V titulní písni (a nejen v ní) zase zní kouzelná flamenco kytara. A dojde i na avantgardní klasiku – hned v úvodních dvou skladbách slyšíme, jak Rozáliinu fňuknu podporuje theremin. Je v tom až filmová pestrost a hodně hravosti, která podtrhuje jistou grotesknost, jež dává milostné nebo nenávistné vášni Rozáliiných písní přesně tu míru nadhledu, která posluchače těší a neubíjí ho až k zemi svou tíhou. Však bychom si snadno dokázali představit Rozáliiny srdceboly v atmosféře téměř sebevražedné. Jenže takhle vzniká pocit „trpím, ale žiju, možná mi to dělá dokonce dobře“.
Verdikt: 90%
Je tu ještě jeden rozměr, i když určitě není vědomou součástí její desky. My, kdo se na její album díváme zvenku, vítáme je jako jedno z prvních generačních vzpurných gest proti do klišé zabíhajícím českým kytarovým poprockovým produktům, které začínají dusit domácí scénu.