Můj vyděšený pes zalezl pod gauč a obě kočky rychle zmizely kamsi za ústřední topení. Přitom z reproduktorů se hrnou na první dojem staromilské beaty a rapper, který se na nich veze, neřve a hystericky neskanduje, spíš po způsobu americké beatnické „oral poetry“ neafektovaně recituje a skoro přátelsky vypráví o smrti. Hlavní protagonista Rigor Mortiz, jinak především hlava Prago Unionu Kato, se ve svém druhém já Rigor Mortiz mazlí s „Paní s kosou“ tak, až vyděšeným zvířatům stydla krev. My lidé jsme ale otrlejší a tu a tam cítíme za vodopády veršů záblesky humoru. Občas i černého: „Zubatá tu není nová / považ, přijde a sklidí a zase zmizí beze slova / rozjetá jak Bartošová…“
Ne, tohle Rigor Mortiz nepředstavuje ani zdaleka nějaký druh hororového rapu. Album Pohřební hlídka je cyklus písní, v nichž je zachycena básníkova pouť světem v podobě dotýkání se fenoménu, jenž je základním principem existence všeho živého na této planetě – života a smrti. A je to i deska, která se nás snaží s tímto faktem sblížit a smířit: „Všude, kde je život, jde o holej krk / kdo ho chce milovat, musí milovat i smrt.“ V Poslední chvíli podtrhuje smysl alba víc než výstižně: „Tohle není rap, spíš terapie…“
Řeknete si, že Rigor Mortiz na Pohřební hlídce řeší moudrosti, které řešil už dávno před tím se stejným výsledkem Starý i Nový zákon a tisíce dalších knih. Ale tohle je podáno v aktuální podobě, novým jazykem a se svéráznou poetikou, která sype do uší jednu silnou hlášku za druhou. Několik jich stojí za zaznamenání:
• S hlavou v prdeli nejde mít prsty v uchu.
• Každej má svoji cestu, ale konečná je společná.
• Lepší živí mrtví než mrtví živí.
• Pravda je jako díra v zadku, každej má jednu.
• V nouzi poznáš peklo.
• Bodlo by ti do žití bodlo.
• Nemá cenu kroužit okolo jako Apollo.
• Někteří z nás se prostě nepoučí, přestože jsme všichni žáci.
• (Smrt:) chvíli jsem s ní na rande, jen nevim, kdo s kym flirtuje.
• Depka je kámoš, převlečenej za děvku.
A to je jen malá hrstka ze záplavy Katových wisecracků, jak takovým stručným postřehům a obratům říkával Josef Škvorecký!
Katovi, obyvateli Strašnic (krematorium na dohled a devět hřbitovů okolo) a jeho druhému já Rigor Mortiz, se povedlo natočit desku, která je – s trochou nadsázky – něco jako katalog způsobů, jak k nám smrt přichází, a zároveň příručkou, jak se s tím vyrovnat. Je docela možné, že prvotním impulsem pro ni byly dnešní rozervané časy („Smrt si žije na vysoký noze / všude tam, kde lítaj rakety po obloze“). V úvodním songu dokonce říká, že smrt „nesnáší špinavý hry démonů v pozadí / zvlášť když si zase cpou do huby atomový bomby / Protože ona bude jediná, kdo na to doplatí / nebude to stíhat sbírat a z lidí se stanou zombie“. Ovšem tvrdit, že Pohřební hlídka je jakési protestní album, by byl zásadní omyl! Kato vidí smrt v celé její šíři, jak v umírající planetě, tak především v údělu každého jedince. Born to die. Jenže s tím je třeba se smířit. Vždyť v každém člověku je skryto napětí, kdy a jak to jednou přijde: „Přijde čas, kdy budeš muset skousnout tudle hořkou pilulku / Celej život ji budeš cejtit za krkem jak cedulku / Není nutný jí předem dávat význam / až to přijde, buď si jistej / že to bude jízda…“
Všech devatenáct skladeb je servírováno s typickou katovskou komikou, skrytou v jeho specificky dědkovské výslovnosti. Nelehké věci vyjadřuje s moudrostí a nadhledem. Smrt není příjemné téma pro desku, navíc ani on nedává žádný recept, jak se s ní smířit. Prostě zvykni si, tak to je. Ale i tak si každý posluchač Pohřební hlídky mezi písněmi-básněmi najde něco, co ho v tom celoživotním čekání na Zubatou posílí. A to na mnohem menším prostoru než dokážou Hovory k sobě od Marka Aurelia.
A co si odnesl z Pohřební hlídky sám recenzent? Třeba tohle dvojverší:
„Nevodcházej ve zlym vod lidí, který máš rád,
nikdy nevíš, jestli je nevidíš naposled…“
Verdikt: 90%
Dvakrát totéž v podání Kata není totéž. Album, jehož tématem je smrt, je plné trefných postřehů a moudrosti.