Na pořádnou studiovku od Robbieho čekali fanoušci skoro deset let. Po albu The Heavy Entertainment Show vyšla sice vánoční deska, soundtrack k filmu Better Man a jedna kompilace, ale studiovka s novými písněmi, ta přišla až teď.
Desku předznamenalo hned několik singlů, z nichž prvním byla odvážná rocková pecka Rocket, do které doručil kytarové party Tony Iommi. Robbie tehdy tvrdil, že se bude jednat o jeho doposud nejtvrdší desku a Rocket předpověděl, že to myslí vážně. Bylo to prý ostatně už celá léta jeho přání. Williams se dokonce nechal slyšet, že takovou desku chtěl vydat po svém odchodu z Take That v roce 1995. A je třeba uznat, že celkový výsledný feeling alba je hodně svobodný, svérázný a aktuální trendy na něm nikdo neřeší. A že v podání Robbieho Williamse je to velmi sympatické.
Kdybych měl vyzdvihnout jeden song, který nejvíce evokuje titulní „britpop“ a devadesátky, byla by to rozhodně píseň Spies. Když vyšla jako singl, tak jsem ji nemohl přestat poslouchat. Parádní kytarová hmota, exkluzivní melodické linky od jednoho z nejpovolanějších a text, který je oslavou mladistvé energie. Na druhé straně jsou ale na desce i písně, jež přinášejí do kánonu britpopu něco nového. Třeba taková Bite Your Tongue, ve které jsou sloky spíše naléhavě odříkané, místy až rapované. Je to příjemný upgrade.
Také v textech Robbie Williams hodně vzpomíná a odkazuje na devadesátky a musím říct, že to v rámci desky, která tomuto období vzdává hold, funguje velmi dobře. Zajímavé pojednání přináší píseň Morrisey, která je skutečně o zpěvákovi legendárních The Smiths, jenž je… opravdu zvláštní pavouk. Williams o něm uvažuje jako o symbolu, umělci, do kterého fanoušci promítají vlastní emoce. A neodvratně spěje k finále songu s rozuzlením, že i jeho dětští a hudební hrdinové mohou nakonec člověka zklamat. Líbí se mi, jak tohle smutné sdělení dokázal vybalancovat a že výsledek není na Morriseyho mířený jako útok. Ale míra zobecnění tu funguje. A celkově jsem rád, že texty na Britpopu mají vždy myšlenku a nápad, nejsou to žádné povrchní polotovary čistě konzumního charakteru.
Na konci desky posluchače čeká velkolepá It’s OK Until the Drugs Stop Working, která má až muzikálový nádech. Hudebně jde opět o parádní návrat na přelom tisíciletí a deska tu spěje do tečky z řádu velkolepých. Úplný závěr pak přináší skladbu Pocket Rocket, což je pomalá variace na úvodní Rocket. Je to absolutní protipól předchozí opulenci, něžná, posluchače objímající balada. A pokud by to fanouškům nestačilo, tři dny po desce vyšla ještě de luxe verze, na níž je ještě dalších šest kusů, které za to taky stojí.
Robbie Williams s vydáním alba šachoval, aby překonal jeden z mnoha albových rekordů, které v britských charts drží Beatles. I to je taková dětská hra, jež odkazuje na soupeření kapel v období britpopu. Ostrovní seladon v ní uspěl, a k tomu se mu povedla i parádní deska. Těžko říct, zda se zapíše do historie i něčím jiným než touto šachovou partií, ale pro trochu nostalgický poslech zkraje roku je ideální.