Na jednu stranu musím konstatovat, že jsem předem očekával trochu experimentálnější nahrávku. The.Switch vždycky tíhli spíše ke crossoveru a rádi hledají nové zvuky a přístupy na poli tvrdé kytarové muziky. Na novince s titulem Skrytý místa si kapela stále drží češtinu, což je u hudby podobného ražení cenné samo o sobě. The.Switch se navíc ve svých textech dokážou vyvarovat zbytečných klišé. A díky jazyku jsou pro tuzemského posluchače kytarové scény přístupnější.
V prvé řadě je na desce Skrytý místa třeba ocenit solidní zvuk. Produkce je na vysoké úrovni, nic zde zbytečně nevyčnívá a kapela přesně ví, kdy a jaký instrument posunout do popředí. Navíc je znát, že si kluci dali při přípravě desky záležet na každém detailu. Když si desku pustíte několikrát za sebou, při každém dalším poslechu uslyšíte něco, co jste v tom bohatém celku zvuků ještě nezaznamenali.
Start alba bez protáhlých inter odpaluje metalová nálož Můj kříž, ve které mi vokál nápaditě připomíná Matta Heafyho z amerických metalcorových legend Trivium. Ostatně i rytmus a celková nálada písně mi Trivium dosti připomíná, nemohu si pomoci. Jinak se ale jedná o svižný a úderný otvírák, jenž posluchače hned vtáhne do děje.
Pestrou žánrovou spletitost desky v podstatě ihned prozrazuje druhá stopáž Uprostřed ničeho nic, kde se zpěv z ostřejší metalové polohy transformuje do čistší formy s protáhlými akcenty, na které jsme zvyklí u kultovních nu-metalistů Korn. Nevím, zda tady cíleně proběhla nějaká inspirace Jonathanem Davisem, ale z toho hlasu jsou tady Korni extrémně znát…
Hlas je ostatně dominantním prvkem v muzice The.Switch a je svým způsobem obdivuhodné, kolik jeho poloh je na albu slyšet. Kapela ale nestojí jen na něm, kytarové party rovněž odvádí po celou dobu nahrávky skvělou práci skrze nápadité melodie a pestrou paletu zvuků. Zvláštní pozornost však zaslouží i rytmická sekce. Do precizně přesných bicích skvěle zapadají basové groovy s vhodně nakřáplým soundem, který ocení fandové moderních metalových směrů.
Díky tomu i nejslabší písně na nahrávce jako Vrať mi zpátky nebo poprockové Vrány dokážou zaujmout pozornost svou proměnlivou dynamikou, díky čemuž nemáte potřebu desku přetáčet a přeskakovat mezi jednotlivými singly.
V podstatě jediný moment, jenž na desce takříkajíc trhá uši, je bridge v poslední třetině skladby Ať vzplanou všechny hvězdy, kde se zpěvák snaží naprosto nepřirozenou formou vygradovat její závěr. Part „Když nemůže být můj, ať radši shoří na popel“ by se rozhodně obešel bez toho nemožného vzdychání. Pardon, je to sice jen detail, ale tohle mě osobně opravdu dráždí…
Naštěstí podobných výlevů se The.Switch dále vyvarují a naopak musím konstatovat, že zejména druhá půlka desky je opravdu velmi povedená. Vyzdvihnout musím zejména atmosférický song Kolo kolo, který díky postapokalyptické ambientní ploše působí velkolepě a je příjemným oživením celé desky. Podobně zábavná je eponymní stopáž Skrytý místo, která lehce koketuje i s prog metalem. S výraznou „kovovou“ basou se jedná o nejtvrdší píseň na albu.
Překvapivé vyvrcholení však přichází se závěrečným outrem s nenápadným titulem Milada. Po několika ryze instrumentálních vteřinách do skladby vstoupí projev Milady Horákové před státním soudem z roku 1950. Decentní kytarový podklad následně přejde do emotivní, ostré kytarové spirály, která vás vcucne a do konce nahrávky nepustí. Je to nesmírně působivé překvapení a zároveň silná vzpomínka na jednu z významných bojovnic proti zrůdnému režimu. A vlastně vás v konečném důsledku nutí si desku pustit od začátku a více vnímat celý její příběh, jenž si rozhodně zaslouží více poslechů a také pochopení. Bravo!
Verdikt: 81 %
The.Switch opět laborují ve všemožných žánrových vodách, ze kterých si tahají to, co je baví. Značná část písniček má poutavé a originální motivy, díky čemuž si řadu z nich zamilujete a budete si je pouštět pořád dokola. Stále ale na nahrávce najdete pár nemastných neslaných skladeb, které jsou spíše do počtu. I přesto tahle partička výborných muzikantů ukázala, jak moc je u nás neprávem přehlížena.