Celý příběh tohoto alba pro mě začíná v květnu 2024, kdy nás producent Petr Ostrouchov zve na poslechovku alba Vteřiny, měsíce a roky, a nikdo z redakce nemůžeme, protože jsme tou dobou na festivalu Glastonbury. Srdce se mi svírá, protože prošvihnout tuto možnost ve studiu SONO prostě bolí. Žádný problém, máme soukromou poslechovku o týden dřív. Ten den ještě Petr volá: „Kluci, přivezli byste prosím Vláďu z Letné?“ Cestou do studia probereme všechno od zdraví a počasí přes děti, natáčení alba, jeho nové (alespoň jak on říká) „drogy“, tedy inhalátory na astma a hydrocortison, díky nimž může tak skvěle zpívat. A i když je Vláďa pohybově limitován, je ve formě. Dáváme si panáka staré irské přímo z jeho placatky a jdeme na to.
Už ta poslechovka ve mně zanechala hluboký zážitek. Nejenom tím, že byla v podstatě privátní, že jsme seděli s Vladimírem a Petrem vedle sebe, že bylo skvělé, sledovat je při poslechu takřka finálního mixu, poslouchat jejich při o jedno slovo, respektive předložku v textu, být prostě s nimi aspoň chvíli u toho. Cestou zpět na Letnou jsme nemluvili o ničem jiném než o albu, písničkách, dětech, zdraví a počasí, o „drogách“ a destilátech a rozhovoru, na který se Vláďa s Honzou Vedralem chystali v létě. Člověk míní, život mění: story z této cesty najdete v zářijovém titulním článku Headlineru.
To odpoledne se mi ale až překvapivě vrylo pod kůži. Vysloveně nedočkavě jsem čekal, až nám Petr Ostrouchov pošle finální náslech. A to se mi ještě nikdy nestalo. Ano, to album od té chvíle poslouchám hodně dlouho před vydáním. A poslouchám ho stále a všude.
Z té desky vysloveně čiší, že je to v jádru živá nahrávka. Základy nahrávala celá kapela dohromady, trvalo to šest dní, což je na patnáct písní skvělý čas. Sounáležitost všech a všeho je tady cítit na sto honů, nedovedu si představit, jak to natočit lépe. Jednou ze zásadních složek jsou tu však texty a tady přichází, možná trochu nečekané, ale nesmírně důležité jméno – Michael Žantovský. Dokázal ve všech pěti textech (jeden napsal společně s Vladimírem) vystihnout poetiku Mišíkových písní a napsal mu je opravdu na tělo.
Hned úvodní skladba Tak dobře je úžasným singlem a otevírá album tiše, klidně a přitom velkolepě. U Metálu bych nečekal, že ho nenapsal sám mistr, a rád bych tady vypíchl geniální verš „Na hradě září křišťály lustrů, vše přísně hlídá historik z ÚSTRu“. Najdeme tady i dva solitéry – a to text Jiřího Dědečka ve fantastické countryové písni Okno v paměti a nesmírně poetického Tomáše Belka v Destilátech, protože podle těchto popisů se každému z nás bude od teď pít lépe.
Jak už bylo řečeno na začátku, setkání s Gellnerem, Hrubínem a Skácelem je tady jako potkat Mišíkovy kamarády. Petr Ostrouchov má s výběrem básnických textů šťastnou ruku, což dokázal už na prvním albu Jednou. Tady to zacvaklo jako klapnutí zapalovače Zippo – jasně, zřetelně a nahlas. A k tomu všechny Mišíkovy vlastní texty – jsou samozřejmě jako vždycky skvělé. Pokud chcete alespoň trochu nahlédnout do jeho života na Letné, poslechněte si Ulice bičuje déšť: je tam všechno, stejně jako v Neodcházej naštvaná nebo Nocí bloudí stíny.
Ale pokud bych měl postavit do popředí jeden text, pak je to Ráno bouchly dveře. Nikdy v životě jsem neslyšel tak obyčejnou, niternou a silnou vzpomínku na dětství. Funguje jako cestování časem, bezpečně mě přenesla zpátky na Letnou před mojí ZŠ k Lence, kterou jsem nešťastně miloval až do osmé třídy. Kromě písně Ulice bičuje déšť, již napsal Vladimír Mišík, je ostatní hudba dílem Petra Ostrouchova a já bych rád smekl klobouk, i když ho nenosím.
Postavil opět českou kapelu snů v čele s Josefem Štěpánkem, který hraje na osm druhů kytar, k tomu pozval pár hochů z Ameriky, aby to mělo šmrnc, doplnil to dechovou sekcí, která umí zahrát cokoli. Žánrová a zvuková barevnost jednotlivých písní nakopává tohle album do jiné dimenze, než by člověk u Vladimíra Mišíka v tuhle chvíli čekal. Výsledkem je album, které je hudebně skvělé, aranžérsky dokonalé a jako celek je to moderní rocková deska, žádné loučení starého muže. Tohle je hudební oslava života, tohle jsou drogy Vladimíra Mišíka: jeho písně.
Verdikt: 100%
Jak pravil výstižně můj kolega wlado: „Vlastně je to smutný, že Vladimír Mišík jednou za pár let musí jako blanický rytíř přijít z Letný a zachránit tady muziku. Prostě přijde, udělá desku roku a nazdar. Pak si zase vyleze na Letnou a nechte mě pár let odpočívat.“