Dopaminu se říká „hormon odměny“ nebo rovnou „hormon štěstí“. Když se vyplaví, vyvolává v nás dobrý pocit, ať už z obyčejného objetí, dobře odvedené práce, nebo sportovního výkonu. Podstatně silněji jeho účinky cítíme po požití drog nebo třeba při scrollování sociálními sítěmi, což v důsledku způsobuje výkyvy nálad, úzkosti a samozřejmě závislost. Je to tedy záležitost veskrze aktuální, a proto dala i název desce irských kytarových hrdinů současnosti.
Za „dopaminovou komoru“ považuje zpěvák Grian Chatten album samotné, protože „posluchač vstoupí a kapela na něm zkouší různé skladby, které ovlivňují jeho mysl nebo náladu“. Ačkoli nejde přímo o konceptuální album, album tak má jednotný tematický rámec a představa vstupu do komory vlastně funguje docela dobře.
Když vejdete, uvítá vás mohutná ponurá Six Shot Morning, která se však postupně rozlije do tanečního rytmu. Marianne vás odnese někam trochu mimo realitu, neworderovská Mimesis se střídá s naléhavostí a zlověstností Happy for You. Přes skoro rapovou kadenci a mimozemsky zkreslený Chattenův hlas v Tongue se dostanete k emotivním baladám One Man a samozřejmě opěvované spolupráci s Rosalíou na singlu Where is Gone? Po necelé třičtvrtěhodince vás to ve zběsilém rytmu Intimate, která uzavírá desku poselstvím „Intimita, jen ta je opravdová“, vyplivne zase ven. Rozhodně se nebudete cítit jako dřív a troufnu si říct, že silné emoce nebo náměty na přemýšlení ve vás zůstanou ještě dlouho.
Grian Chatten je tu v pozici jakéhosi průvodce, nebo spíše svůdce ke zlému. Ať už zpívá z pozice technologického magnáta, nebo toxického partnera, vždy nás s úsměvem přesvědčuje, jak nám bude dobře, ale za falešným úsměvem se skrývá zlověstný škleb. Všichni si tak nějak zvykáme, že permanentně už pár let žijeme „na konci světa“. Války, epidemie, sociální sítě, umělá inteligence. To, co Fontaines na desce reflektují, není nové ani originální. Způsob, jak to dělají, je ale jedinečný. Chatten, potažmo celá kapela, je především básník (jak posluchači Noty vole speciálu dobře vědí!). Nedeklamuje primitivní sdělení stylu „technologie jsou špatné, všechny nás zničí, honíme se za lajky, nežijeme ve skutečném světě“, jako to dělá třeba věčný bojovník proti algoritmům Matthew Bellamy z kapely Muse.
Nevykresluje ani žádnou dystopickou budoucnost. Kreslí „jen“ impresionistické obrazy současného života a vztahů (nebo jejich absence). Několik dobře volených slov někdy zanechá silnější dojem než plamenný proslov. Při povrchním poslechu přitom mohou skladby jako již zmíněná Where is Gone? nebo Japan (po hudební stránce krásný svatební ploužák) znít až romanticky, ale při pozornějším ohledání najdeme ten zlověstný podtón, který často v realitě raději záměrně nechceme moc vnímat. Když Chatten v otvíráku Six Shot Morning zpívá „Ty a já, budeme žít milion let, navždy“, není to romantická hyperbola, ale spíš potenciální proslov Marka Zuckerberga, který se nás snaží nalákat do metaverse. Jsou to skladby, které popisují smutnou realitu, a přesto nás místy nutí tančit.
Že Fontaines D.C. dávno nejsou jen postpunková kapela, o tom minimálně od předchozí desky nemůže být pochyb. Na Dopamine Chamber po zvukové (a vlastně i tematické) stránce rozvíjejí to, kde na Romance skončili. Přibylo ještě více synťáků, kytary částečně ustupují do pozadí. Celkový retro vibe má jasnou inspiraci u již zmíněných New Order, Depeche Mode nebo The Cure.
Není to žádná laciná kopírka, známé prvky zde probleskují, ale dávají dohromady něco, co je u Fontaines sice nové, ale stále charakteristicky jejich, ačkoli je to už na hony vzdálené syrovému zvuku z desek Dogrel a A Hero’s Death. Najdou se posluchači, kteří budou tento posun vnímat jako poplatnost mainstreamu, ale to, že je jejich snaha se někam posouvat a neopakovat se vynesla na největší pódia, ještě neznamená, že to byl předem vykalkulovaný plán. Zatímco pro jedny jsou Fontaines spasiteli rokenrolu, pro druhé to bude nejpřeceňovanější kapela na světě. Pravda bude, jak už to tak většinou bývá, někde uprostřed. Dopamine Chamber byla každopádně jednou z nejočekávanějších letošních desek a teď můžeme s jistotou říct, že je také jednou z nejlepších. Protože takhle se pocity (nejen) jejich generace z dnešního světa snad ještě nikomu zachytit nepodařilo.
VERDIKT: 90 %
Dopamine Chamber vás možná donutí tančit, možná plakat, ale určitě přemýšlet.