Pro Pavlovčina nebylo skládání písní ničím novým. Zkušenosti s hudebním byznysem sbíral už v minulosti, když studoval v Londýně na stejné škole jako třeba Lenka Filipová mladší. O zkušenostech z britské metropole, ze SuperStar i o eurovizních plánech do budoucna se sedmadvacetiletý slovenský hudebník rozpovídal pro Headliner.
Od vašeho vítězství v SuperStar uplynul už více než rok. Jak svoji účast zpětně hodnotíte?
Velmi pozitivně. Byla to zajímavá zkušenost a výrazný milník v mém životě. Už jsem se jedné talentové soutěže zúčastnil, když mi bylo patnáct, takže jsem tehdy do šoubyznysu trochu nahlédl. Pak jsem ale na soutěže zanevřel, protože mi připadaly zbytečné a nechtěl jsem jít touhle zrychlenou cestou. Zastával jsem podobný názor, který se v Česku a na Slovensku často objevuje, a to že účastníci SuperStar jsou rychlokvašky. Covid mi ale ukázal, že televize dobře funguje a formát soutěží se už posunul. Tak jsem do toho šel a udělal bych to znovu, protože se mi otevřelo hodně dveří. Přitom dělám to stejné, co předtím – skládám, píšu, vydávám singly. Teď na to ale mám víc prostoru i prostředků.
Nevnímají lidé účastníky talentových soutěží jako rychlokvašky proto, že třeba v Česku je jedinou dlouhodobě úspěšnou vítězkou SuperStar Aneta Langerová? Nenese s sebou přece jen přízvisko SuperStar stále něco negativního?
Dřív jsem to tak také vnímal, protože to bylo zakořeněné ve společnosti. Pro mě je třeba slovenskou stálicí Emma Drobná, slýchávám ji v rádiu, aktivně se věnuje tvorbě. Občas někdo jako Aneta nebo Emma vystřelí.
Já sám jsem do SuperStar šel s tím, že i kdyby mi měla účast přinést jen 200 posluchačů, tak budu rád. Nakonec je to číslo o trochu vyšší. V našem ročníku bylo víc šikovných lidí, ne takoví ti koupelnoví zpěváci. V Česku i na Slovensku jsme měli trochu zafixované, že jde vždy o lidi z ulice, kteří nikdy nikde nezpívali a pak se z nich stanou hvězdy. Ale takhle to v zahraničních verzích nefunguje. I do Pop Idolu chodí zkušení zpěváci a někdy soutěží vystřídají i víc. U nás už by měli lidé řeči, že se jim nedaří, a tak to potřebují zkusit znovu.
Vy sám jste se setkal s názorem, že když vám to tenkrát nevyšlo v Hlasu, jdete zkusit štěstí do Superstar?
Nesetkal. Uplynulo mezitím 11 let, lidé na mě zapomněli, navíc jsem vypadal jinak a i můj hlas zněl jinak.
Proč jste se vlastně rozhodl zkusit znovu talentovou soutěž?
Tehdy mi bylo patnáct a přihlásila mě paní učitelka na zpěv. Nebylo to moje rozhodnutí. Byl jsem dost mladý, nezkušený a nevěděl jsem, co od hudby chci. Neměl jsem vykrystalizované vzory. Takže by bylo úplně zbytečné, kdybych se dostal do finálových kol, protože bych nevěděl, jak to zužitkovat, a asi bych nakonec opravdu skončil jako rychlokvaška. Samozřejmě vím, že podobné soutěže jsou trochu rozjetý vlak, na který se musí naskočit, pokud se chcete etablovat. Loni jsem se proto poctivě věnoval hudbě, abych mohl dát divákům a fanouškům něco na oplátku za podporu.
Debutový singl Moving On představuje Pavlovčinův skvělý hlasový projev, ale i cit pro balady, které znějí vkusně jako ze zahraniční produkce.
Studoval jste Britský a irský Institut moderní hudby v Londýně, kam z českých umělců chodila Lenny, ze zahraničních pak James Bay nebo Tom Odell. Byla to vaše výhoda? Často se totiž do SuperStar hlásí lidé, kteří skvěle zpívají, ale neumí si vůbec nic napsat.
Roli to určitě sehrálo. Nejen škola, ale celková zkušenost z Londýna, který pro mě vždy byl hudební Mekkou. Institut byl příjemné útočiště, kde ale panoval úplně jiný školský systém, než známe u nás; řekněme takový skandinávský, kde má člověk mnohem více prostoru pro vlastní motivaci. Dostanete sice učivo a nějaké zadání, ale tak z padesáti procent záleží na vás, zda se přihlásíte na festival, půjdete sami do studia, propojíte se s dalšími hudebníky. Je to skvělý přístup, protože člověk pak vše dělá z vlastní vůle.
Škola mi také pomohla v tom, že jsem získal kontakty. Měla propojení na festivaly a showcasy, díky čemuž jsem si třeba dvakrát zahrál v O2 Shepherd’s Bush Empire, což pro mě byla tehdy obrovská zkušenost. Sehrálo to roli i během SuperStar, kde už mě velké publikum nerozházelo.
Ale naučí vás na takové škole opravdu psát písničky nebo je větší talent zásadně potřebný?
To asi nedokážu takhle jednoznačně říct. Já sám jsem studoval zpěv a skladbu, takže člověk si může sám nastavit, čeho chce víc. Já později upřednostnil právě kompozici. Do té doby jsem byl vždy fixovaný na nějaké další lidi, k napsání písničky jsem potřeboval třeba klavíristu, kapelu. Od svého studia jsem byl schopný zvládnout to sám.
A teď to máte jak – píšete raději sám nebo s někým?
Vyhovuje mi obojí. Když píšete sami, můžete se zacyklit, protože třeba používáte stále stejnou formu. Když vám ale producent nabídne něco jiného, můžete se posunout do nové sféry. Kdybych třeba na svém debutu pracoval úplně sám, byly by to samé balady. Ale díky spolupráci se třemi producenty vznikly skladby, ve kterých bych se předtím neviděl, ale nakonec jsem se v nich našel.
Myslíte, že díky zkušenosti z Londýna má vaše tvorba v uvozovkách zahraniční přesah?
Je to možné. Celkově jsem si ale díky Londýnu vybudoval nějaké vnitřní nastavení a určil si priority. Byl jsem obklopený hromadou talentovaných a cílevědomých lidí. I díky tomu jsem pak přesně věděl, co chci, jak si za tím jít i co mě to bude stát. V Londýně jsem měl svoji první kapelu a zformoval jsem si i první zvukovou identitu.
Debutovou desku Age of ADONXS masteroval Pavlovčinovi Dave Kutch, jenž pracoval s takovými jmény, jako jsou Billie Eilish, Dua Lipa nebo The Weeknd. Právě posledním zmiňovaným je slyšitelně ovlivněná píseň Game.
Ta kapela se jmenovala Pace a byl jste v ní frontman. Šlo o vaši první profesionální zkušenost s hudbou?
Spíše poloprofesionální, protože mě to živilo jen z nějakých 30 procent. Začalo se to ale dobře lámat, otevíraly se nám dveře k promotérům, měli jsme víc bookingů. A kdyby nepřišla pandemie, jsem v Londýně i kapele asi dodnes.
Chápu správně, že kdyby nepřišla pandemie, tak byste nešel do SuperStar a vlastně byste asi nebyl tam, kde jste dnes?
Je to tak.
Tak to můžete být jako jeden z mála lidí za pandemii vlastně rád.
Bohužel to tak asi je. Původně jsem se plánoval vrátit na dva nebo tři měsíce, protože mi končil nájem a v Londýně nebyla práce. Z Bratislavy jsem pak odešel do Prahy, která byla tenkrát v létě normálně otevřená. A už jsem tu zůstal.
V Londýně jste si vymyslel i váš aktuální umělecký pseudonym ADONXS, který jste v jednom rozhovoru popsal jako své sebevědomější alter ego. Můžete to rozvést?
Vždy jsem věděl, že Adam Pavlovčin je pro mezinárodní scénu katastrofální jméno. Potřeboval jsem ho změnit. ADONXS pro mě funguje na různých úrovních, i co se týká vystupování. Zároveň si ho spojuji i s určitým tlakem veřejnosti na to, jak má vypadat muž, jak mají muži nahlížet na vlastní tělo a nedokonalosti. Vytvořil jsem si vlastního Adonise. To „x“ pro mě pak symbolizuje neznámou, do které si může kdokoli cokoli dosadit.
Zmiňujete tlak veřejnosti na to, jak má muž vypadat. Během SuperStar jste si párkrát vybral oblečení, které může v našem poměrně konzervativním prostředí působit extravagantně. Jsou Češi a Slováci připraveni na to, že mužská popstar může být výstřední a odvážná, nebo je to v tuzemské hudbě spíše hendikep?
Přijde mi to paradoxní. Když se takhle obleče někdo, kdo je Čech nebo Slovák, je to no-go, ale pokud je to někdo ze zahraničí, je to v pořádku. Lidé se tváří, že je oblékání nadstandard, ale pak jdou na Madonnu, poslouchají Queen, Prince a Harry Styles vyprodá O2 arenu.
Osobně nemám pocit, že bych na scénu přinesl něco přelomového, co nikdo nikdy neviděl. Jsem asi ovlivněný z Londýna a řekl jsem si, že budu dělat věci tak, jak bych je dělal tam. Určitě jsem si nedal za cíl být extrémně extravagantní a bourat hranice, byl jsem jen sám sebou. A myslím, že to lidé přijali krásně, protože cítili, že jsem se do ničeho nestylizoval.
Samotného mě ten povyk překvapuje, vzhledem k tomu, že ještě v nedávné či současné hudební historii figurují jména jako právě Prince, Harry Styles, Elton John nebo David Bowie.
Jeden z argumentů, proč jsem vyhrál SuperStar, se týkal právě oblečení. Že prý když se budu takhle oblékat, nebudou se lidé soustředit na zpěv. Ale to už podle mě neplatí. Myslím, že čím déle se budeme pitvat v podobných otázkách, tím více budeme stagnovat. Mám za to, že moji fanoušci neřeší, co mám na sobě. Anebo právě naopak. Baví je řešit módu, protože vždy byla a bude neodmyslitelnou součástí hudebního průmyslu.
Loni na podzim, tedy rok po vašem vítězství v SuperStar, jste vydal svůj debut Age of ADONXS. To bylo poměrně rychlé.
Byl jsem velmi ambiciózní. Jak jsem už zmiňoval, musel jsem naskočit do rozjetého vlaku. Zároveň jsem ale nechtěl dělat žádné hudební kompromisy, stojím si za vším, co na desce je. Hrálo mi do karet, že už jsem měl s psaním zkušenost, měl jsem v šuplíku i nějaká dema. Taky jsem měl štěstí, že jsem natrefil na producenta Olivera Fillnera, se kterým jsem si sedl na všech úrovních, zejména z hlediska hudebního vkusu. Byli jsme v kontaktu už před soutěží, takže jsem se vyhnul tomu, že by se na mě chtěl někdo nalepit.
Mluvil jste o tom, že umělecké jméno ADONXS jste zvolil i kvůli zahraničnímu trhu. Jak složité je na něj proniknout z českého prostředí?
Velkým pomocníkem je v tomhle případě vydavatelství, i když u nás nemají labely takové podmínky, aby vám uměly pomoct jako v Británii nebo Americe. Já se nicméně nejdřív soustředím na Česko a Slovensko, světu jsem se zatím nevěnoval, protože se pořád etabluju tady. Hodně lidí mě nezná a moje hudba se k nim nedostala. Můj plán do budoucnosti, který teď všude vytrubuji, je Eurovize. Nevím ještě kdy, možná příští rok. Chci si na ni vyhradit čas, protože je to životní příležitost, díky níž může člověk proniknout na evropský trh.
Není to ale s Eurovizí nakonec podobné jako se SuperStar, že se řada vítězů neujme? Z posledních let se to opravdu výrazně povedlo jen Måneskin… A ještě k tomu mnoho lidí, včetně hudebních publicistů, považuje Eurovizi za estrádu.
Je to samozřejmě estráda, jinak by to asi nešlo, protože tam jsou desítky národností a desítky různých pohledů na tvorbu hudby. Pro mě byl v tomto ohledu největší motivací nizozemský zpěvák Duncan Laurence, který vyhrál v roce 2019 a velmi mu to na evropském trhu pomohlo. Jeho písnička nebyla typický eurovizní kýč. Ani Måneskin pro mě nebyli kýč. Jde to asi ve vlnách.
Nešťastná láska a ztroskotané vztahy jsou na zpěvákově debutu jedním z opakujících se motivů. V Cold Summer hraje roli také nevěra.
Určitě je ale na Eurovizi spousta hudby, se kterou se neztotožňuju, ale zároveň je hodně umělců, kterým účast pomohla. A já teď hlavně vůbec nemluvím o tom, že bych měl vyhrát. Pro mě by byl úspěch, pokud bych se vůbec dostal do finále. To je můj cíl.
Co by podle vás měla dobrá eurovizní písnička mít?
Musí oslovit hodně lidí z různých kultur. Může a nemusí to být trochu kýč, ale zároveň musí nést rukopis autora. Sám ještě nevím, zda se rozhodnu napsat rychlou píseň nebo baladu, ale mám pocit, že v Eurovizi hodně hledají hymnické songy.
Dočetl jsem se, že si u svojí tvorby hlídáte i vizuály a podobu videoklipů. Míváte rád věci pod kontrolou?
Minulý rok jsem na tom trochu pohořel, protože jsem chtěl sám zvládnout co nejvíc práce. Teď už začínám přerozdělovat kompetence a povinnosti. Jsem velmi náročný sám na sebe i svoje okolí a dlouho mi trvá najít někoho, komu svěřím práci na projektu ADONXS.
Co vás letos vlastně čeká, když jste loni stihl vydat desku a zároveň vyrazit na koncertní šňůru?
Chtěl bych psát. Ta píseň do Eurovize musí být skvělá a já ze sebe chci vydat co nejvíc, abych měl pak z čeho vybírat. Klidně může nějaký čas počkat v šuplíku, dokud nepřijde její čas. Zároveň bych se chtěl více zaměřit i na slovenskou tvorbu a vyzkoušet si, jak se v ní cítím. Určitě budou nějaké letní festivaly a koncerty a na podzim třeba zase turné.
Seznamte se
Slovenský sedmadvacetiletý zpěvák, vlastním jménem Adam Pavlovčin, byl mezi roky 2015–2020 zpěvákem v Londýně fungující alternativní skupiny Pace. V Londýně také vystudoval Britský a irský institut hudby. Je patnáctinásobným mistrem Slovenska v tanečních disciplínách IDO. Po vítězství v Superstar debutoval sólovým albem Age of ADONXS.