Jeho Letiště se stalo senzací Porty v roce 1986. Napsal je prý pro svého kamaráda, který se zamiloval do letušky. Od té doby přibylo na jeho konto několik písní, které víceméně definovaly typický moravsko-český žánr, v němž se prolíná folk s rockem a lidovou písní. Písničky jako Sbohem, galánečko ho staví na roveň folklorní legendě Fanošovi Hřebačkovi-Mikuleckému.
Těch realizovaných je asi dvě stě, pak je tak stovka těch, které jsou hotové a připravené k realizaci, a k tomu tři nebo pět tisíc nedopsaných. A už je asi nikdy nedopíšu. Tahleta skříň je plná papírů. Dřív, nejčastěji o Vánocích, jsem se v tom hrabal, ale teď už nemám šanci to roztřídit.
Většina mých písniček, i když jsou smutné, má v sobě takový vnitřní tragický humor. Tahle doba mi ho vyráží z hlavy. Tak teď v sobě nemám potřebnou lehkomyslnost. Není to nějaký nedostatek tvořivosti, spíš mám pocit, že kdybych to dopsal v tom duchu, jak jsem to začal, tak by to v téhle době nemohlo nikoho zajímat.
Mám za sebou období dopisování. Jak si tak pamatuji, nejdelší dopis měl osmdesát osm stránek. To jsem napsal za noc. Součástí toho dopisu byly čtyři písně. To mi bylo šestnáct nebo sedmnáct. Takových dopisů jsem dokázal napsat pět nebo šest týdně. Ne všechny byly tak dlouhé, ale pozor, byly to á čtyřky!
Někdy kolem devíti let jsem složil první melodii, dokonce s basovým doprovodem na klavír, připadalo mi to velice originální, ale za osm let potom jsem zjistil, že to je vlastně kanadská hymna. První text s muzikou? To bylo asi ve čtrnácti. Naštěstí jsme neměli žádnou nahrávací techniku, takže se z těch pubertálních let nic nezachovalo. S klukama jsme v té době často psali metodou Lennon McCartney – každý jeden řádek a velice rychle!
Do určitého stupně se autor, sochař nebo skladatel, to je jedno, učí řemeslo a chce se podobat někomu, kdo je úspěšný nebo je považován za dobrého. Takže to, co jsem byl tehdy schopen složit, bych dnes asi považoval za jakési nepovedené překlady.
Pak přišla vojna, dva roky odloučení, nesvobody a buzerace. Ale měl jsem tam hodně času na psaní, dílnu, vlastně takový kamrlík, stůl, kamínka, tužku a papír a stesk po domově. Tam jsem napsal pár písní, které už překlady nebyly a přežily dodnes. Vlaštovku, Město měst. Taky Bečvu.
Jasně. To je něco jako v kinematografii Charlie Chaplin. Ale ještě víc se mi líbili Hollies. Allan Clarke a Graham Nash, to se mi líbí dodnes. Po letech jsem si pustil jejich Carrie Ann a Jennifer Eccles a zjistil jsem, že ty obdivované vícehlasy zpívali jen dva lidi. Ale oni dokázali své hlasy tak složitě proplétat, že jsme mívali pocit, že je to trojhlas.
Když přinesl Ivoš Viktorín tu melodii, tak to hrál takovým nějakým andersonovským stylem. Bylo to daleko svižnější, než jak to potom dopadlo. Prostě, znělo to jako Jethro Tull, proto se tam dostala ta zmínka. Ale Carpe diem je o něčem jiném. Je o tom, jak nás v mládí strašili atomovou válkou, že v Německu už jsou připravené jaderné hlavice…
Tak to je dnes zase aktuální!
Ale já už o tom psát nebudu. Já to mám už napsané.
Co třeba čeští písničkáři, patřili k vašim vzorům a oblíbencům?
Odjakživa jsem poslouchal a hrál bigbít, však mám za sebou dva tisíce tancovaček. Folk byl víceméně mimo. No ano, chodil jsem na Hutku, ještě jsem stihl Třešňáka, než odešel. Jeden četař-absolvent mě na vojně naučil poslouchat Mertu. A to bylo pro mě zjevení.
Husličky, to je zase vaše další žánrová stránka. Folklor vás taky bavil?
Folklor jsem z duše nenáviděl, protože ho bylo všude až příliš. A oni furt jezdili do ciziny a my jako bigbít jsme pomalu nesměli ani za hranice okresu. Ale taky tam přišel bod zlomu, když mě jedno děvče vytáhlo na fašank do Velké nad Veličkou. Třeskutá zima a v té sokolovně hrál Miškerík, Hrbáč a jedna mladá kapela. Tři cimbálky, které se tam střídaly! A celý sál zpíval s nimi. Já jsem tam stál, předtím jsem v tombole vyhrál kosu, stál jsem tam jak smrťák a v úžasu na ně čuměl. Tam jsem poprvé slyšel texty těch písniček, otevřel si oči a začal se o folklor zajímat. A když jsem začal dostávat nabídky hrát na takových akcích, tak jsem napsal pár písní, které zněly jako folklor, ačkoli jsem to původně zase tak moc jako folklor nemyslel.
Máte nějaká oblíbená místa, kde vám komponování jde od srdce?
Mám. A mám je všude, po celé planetě. Jenže do daleké ciziny se mi nechce, tak si čas od času pronajmu něco na Šumavě nebo v Tatrách a na měsíc nebo na dva se tam zavřu. Těch pár prvních týdnů je pro mě těžkých, jak se odpojuju od civilizace, ale pak se to zlomí. Ideální je, když je to místo u lesa nebo s výhledem do údolí. Slyšel jsem, že cena nemovitosti v Číně je daná výhledem. Já zase na výhledu tak moc netrvám, ale samotu prostě potřebuju. První týdny jenom probírám, co jsem si tam s sebou přinesl, a čekám, až se mi usadí zvířený prach v palici. Já můžu psát i doma, ale tam je to těžké. Furt někdo zvoní. I tam jsem zkusil udělat si takové konkláve. Všude kolem jsem zatloukl cedule „Natáčím, zvažte, jestli je vaše návštěva skutečně nevyhnutelná“ a půl roku jsem nikomu neotevřel.
Začínáte melodií, refrénem, prvním veršem?
Začínám nápadem. To někdy přijde samo, třeba někdy jen řádek. „V ulici tiché, opuštěné, kam zabloudí jen bloumající autoškola…“ No, a co se tam stane potom? A začneš psát… Máš prázdný papír a baví tě to, že si v tuhle chvíli můžeš vymyslet, co chceš. Proto mám nejradši, když se ve studiu dělá píseň od nuly. Najednou je všechno možné, všechno povolené, dokonce nemáš ani žádný nápad, jen víš, že máš osm hotových věcí a potřebuješ dát mezi ně něco, zpomalit tempo. Pracuješ jen tak, bez té múzy, ale sotva napíšeš první řádek, ona sama přiletí a řekne ti, co máš s tím dělat dál, protože ty už něco máš. Nechceš, aby to trčelo ani nad, ani pod, tak se toho tématu držíš, použiješ kus támhletoho motivu, pak zase kus támhletoho motivu… Je v tom taková zvláštní moc.
Cítíte v pozadí písně nějaký příběh?
Já tam chci mít v pozadí vždycky příběh. A zároveň mám takovou zásadu, že absolutně nedovolím, aby to bylo z mého života. Mám svoji pýchu, nechci se živit tím, co jsem zažil. Do toho nikomu nic není. Můj učitel Gustave Flaubert v dopise Sandové říká, že autor by měl zůstat za svým dílem zcela nepoznán a nerozpoznatelný. Nemělo by být poznat, jestli to psal muž nebo žena, starý nebo mladý. Jde o to, aby si lidé nemysleli, co jsem to všechno zažil, ale aby to přitom bylo tak věrohodné, že by se to mohlo stát právě takhle. To ale nevylučuje, že původní inspirace může vycházet z něčeho, co jsem doopravdy zažil. Je důležité k tomu dodat, že tam v písních bývají reálie z mého života, věci, které jsem mýma očima viděl nebo mýma ušima slyšel, ale ten příběh nesmí být můj.
Mohl byste to na něčem demonstrovat? Třeba na Husličkách?
To je dobrý příklad. Popisuji ho v mé knížce Kam na to chodím. Šel jsem jednou z tancovačky, kde mi jeden sukničkář sbalil holku, která nestačila sbalit mě. Já jsem to nějak nestihl. Šel jsem potom pěšky z té tancovačky. Bylo to v létě, tak jsem si cestou ustlal pod nějakou lípou a vedle si položil kytaru. Byla to kytara, ne housličky. Ráno mě probudil chlad a rosa. A já jsem na zlomek vteřiny ucítil anděla pitvornosti, jak mi říká, ať se na všechno vykašlu, ať tam tu kytaru zanechám a jdu cestou toho chemického technologa, kterým jsem byl. Byl to jenom zlomek vteřiny, nikdy jindy mě to ani nenapadlo, protože hudba mi od malička dávala všechno.
A vy jste tam tu kytaru skutečně nechal?
Ale ne. Sbalil jsem ji a šel jsem domů. A za dvacet let, když jsme točili desku s Hradišťanem, jsem si na ten okamžik vzpomněl, kytara se proměnila v husličky a celé to přestalo být mým osobním příběhem.
Máte velký odpad?
Obrovský. Pro to, co dneska píšu, není odbyt. Říkám si, že když už tolik lidí si na mě zvyklo a mají chuť mě slyšet, tak teď, v třiašedesáti, jim těžko můžu vzít hračku a postavit je někde tváří v tvář před ty fugy, co mám rozepsané, protože by po mně házeli kamení. Ale jo, natočím to, dodělám to a napíšu závěť, aby ty skladby vydali až třicet let po mé smrti, až všichni ti moji fandové vyhynou.
Hodně se mluví o obrácených přízvucích. Třeba rappeři přízvuky nedodržují a popová nebo poprocková scéna na ně dnes taky moc nemyslí.
S tím já problém nemám. Když nepočítám češtinu a slovenštinu, což jsou moje rodné jazyky, tak mluvím jako správný Valmezák velmi slušně polsky. Třináct let jsem se ve škole učil rusky a osm let německy, kolem osmnácti jsem se začal učit anglicky a posledních pět let se učím španělsky. Tak to máš sedm jazyků. Ale čeština je pro mě nejvíc. Mazlím se s ní. Dokonce jsem přestal psát i slovensky, protože jsem zjistil, že v češtině mi to jde nejlíp. Pochopil jsem to naštěstí brzy. Už když mi bylo dvacet, jsem věděl, že bude nejlepší držet se svého rodného jazyka. Můžu v něm vykonat víc než psát anglicky na úrovni desetiletého anglického kluka.
Co přichází nejdřív – text nebo hudba?
To je různé. Někdy přijde tak silný hudební motiv, že si ho musím nahrát. Mám doma studio, takže si ho můžu hned natočit. Ale mám taky diktafony a telefon, dokonce i do foťáku se dá něco nazpívat. Snažím se o ty nejlepší nápady nepřijít, takže čas od času procházím archiv a třídím to. Tak to jsou ty hudební nápady. Ale nejlepší je, když mi ten hudební nápad přijde už i s jedním řádkem. Například „Za deset minut deset / už nejede nic.“ Někdy mě zase napadne jen řádek, ale čeština má takovou vlastnost, že už rytmická stavba toho řádku ti to nedovolí zpracovat jinak než rytmicky takhle. Tak je to dané. Ale jak říkal můj velký učitel: „Největším nepřítelem dobré básně je dobrý rým.“ Ten hrozně svádí z cesty a může tě zavést tam, kam bys nikdy nechtěl, aby báseň skončila. Jen proto, že se ti povedl dobrý rým.
A musí mít písnička rýmy?
Dám příklad z dechovky: „Do lesíčka na čekanou šel mladý myslivec. / Měla ho ráda dívenka, která šla za ním do lesa. / Tmavýho. / Měsíček svítil na cestu, když spolu kráčeli.“ Je tam někde nějaký rým? Ale jindy se to zase bez rýmů neobejde.
Použil jste někdy v písničce nějaké sprosté slovo?
Asi ne. Já se snažím dát do písně co nejvíc z toho, co je ve mně nejlepšího. Člověk musí mít podobný druh jazyka zakódovaný. Já ho nemám.
Máte rád parodie?
Sám jsem jich několik napsal. Ale existují i parodie na moje písně.
Řada muzikantů je tak unavená ze stálého koncertního opakování jedněch a těch samých písní, že si mimo pódium vymýšlejí nové, často komické, nebo dokonce sprosté nové texty.
Na to máme v kapele Marcela Buntaje. On je v tom naprosto chorobný génius. Občas, když jsem na pódiu sám a zpívám bez kapely třeba Přijdu hned, tak on to vzadu překládá do nějakého podivného šíleného jazyka. Ale já si parodií z určitého hlediska i vážím. Parodie je známka toho, že se píseň stala veřejným majetkem. Protože parodovat něco, co nikdo nezná, s tím se přece nebude nikdo obtěžovat. Takhle jsme třeba zpívávali Yesterday: „Soudruzi, / sešli jsme se tady na schůzi / budem projednávat otázku / jakou má Procházka docházku. / Soudruzi, / vyvstává před námi otázka / proč zde schází soudruh Procházka / proč není s námi na schůzi…“ Nebo slavná byla taky ruská verze Yellow Submarine. Ovšem napsat parodii, když existuje předloha, je mnohem lehčí než tvořit z toho ničeho a dávat tomu myšlenku a tvar.
Jak vnímáte trampské písničky?
S čím jiným jsme začínali? To byly ty různé zpěvníky Greenhorns, Rangers… Tudy vedly i moje první kytarové kroky. Jen s tím rozdílem, že co se kluci učili rok nebo dva, já jsem uměl za čtrnáct dní. Učil jsem se podle nich rychle, ale v životě mě nenapadlo, že se tím budu živit. Myslel jsem, že se to musí všechno vystudovat a projít zkouškami.
Ještě jedna otázka. Píšete i pro jiné lidi než pro sebe?
Ano a některé věci se docela chytily. Třeba to, co jsem napsal pro Fleret. Ale ono to ve skutečnosti nebylo tak, že bych ty písně psal pro ně. Spíš jsem je psal pro AG Flek, ale ti je nechtěli. Byl jsem mladý a divoký, myslím, že se mě Fleci možná i trochu báli. Navíc to měli rozjeté v nějakém svém stylu, do kterého se spousta mých písní nehodila, takže se mně začaly hromadit věci, které mi připadaly dobré a současné. Tak jsem se nakonec skamarádil s lidmi z Fleretu, začal jsem s nimi vymetat večírky a postupně jsem jim nanosil všechny ty Galánečky, Křupavá srdíčka a Letiště a Holky z Utopie. Bylo toho asi kilo na váhu. Psal jsem i pro jiné interprety, ale zjistil jsem, že jediné, co s tím získávám, jsou vlastně jen peníze. Proto jsem od toho upustil. Ale tuhle jsem napsal rokenrol. Je dobrý a připadlo mi, že by se hodil Kabátům. Jenže už tři roky jsem se s nimi nesetkal. Až se s nimi jednou sejdu, tak jim tu skladbu dám. Jo, a taky jsem psal pro paní Hegerovou. Písničku, o kterou mě poprosila. Psal jsem ji skoro patnáct let. A stejně jsem to nestihl. Je to docela velký paradox, že se dodnes cítím jako textař poctěn tou její prosbou. Beru to jako velké vyznamenání. A závazek k tomu, abych ji dopsal, i kdyby se nikdy nerealizovala.
Seznamte se
Textař, skladatel a multiinstrumentalista, který jedinečně propojil rock, folk a lidovou hudbu. Jeho podpis najdete na více než 60 albech. V roce 1983 začal zpívat a hrát se skupinou AG Flek, potom s Fleretem a řadou dalších. V roce 2013 vydal knihu komentovaných textů Kam na to chodím. Na jeho nové album fanoušci čekají už řadu let a zdá se, že jen tak ještě nebude.