Psát pro kapelu je jiné než psát jen pro sebe?
Tuhle za mnou přišel Honza Žampa z Eddie Stoilow a říká mi: „Ty vole, vy jste hymnaři.“ Strašně mě to potěšilo. Bude to asi tím, že se snažím psát písně pro osm lidí, pro tlupu námořníků, pro fotbalový tým, prostě pro nějakou partu. Takže jsem si zvykl, že v řadě textů musím užívat plurál. My! A v tom smyslu si musím i vybírat témata. Tím pádem mám třeba hodně textů, které nelze použít pro naši kapelu, protože do takových masovek nejdou. Jsem rád, když občas protlačím nějakou osobnější, třeba milostnou píseň.
Co třeba Čmelák? To není ani masový song, ale ani milostná píseň.
Čmeláka zrovna nikdo z kapely moc rád nemá. Je to taková zvláštní pecka, jiná než všechny ostatní. Existuje spousta lidí, kteří se na ni dívají skrz prsty. Ale hodně lidem se zase líbí.
Pamatujete si na svou první písničku?
„Do roka a do dne přijdu si pro tebe, tady mi to podepiš.“ Jmenuje se Dávno. Faustovský motiv o člověku, který se upsal ďáblu. Hráli jsme ji s naším basistou Jurdou už v sedmičce na lyžáku a hrajeme ji dodnes, patří k našim nejoblíbenějším. Obvykle ji s námi zpívá celý sál. Museli jsme v ní nakonec udělat čtyři takty pauzu, aby si v ní lidi mohli kus sami zazpívat.
Někde se psalo, že Dávno patří k písničkám, na které jste nejvíc hrdý.
Mám za sebou lehce přes stovku písniček a myslím, že takových sedm nebo osm se mi opravdu povedlo. Plakala, Asi takovej pocit. Mám rád Rozárku, Čmeláka, i když je trochu rozporuplný, Lahůdky, Batalion. Dávno k nim určitě taky patří. Takže zhruba desetiprocentní úspěšnost. Nedávno se mě někdo ptal, proč nemáme jenom hity. Vůbec jsem nevěděl, co mu na to mám říct.
Texty jsem začal psát z nouze
Jak jste se vůbec dostal ke psaní textů?
Z nouze. Potřebovali jsme je. Dostal mě do toho můj kamarád a spoluhráč z Medvěd 009 Pavel Měšťánek. To byl můj textový guru. Ukázal mi, že píše nějaké písničky. Hned mi došlo, že mě to taky baví, a začala mě napadat slova.
Začínáte textem, nebo melodií?
Nejdřív musí přijít nějaký impuls. Slyším třeba nějakou kapelu, vidím film, něco zaslechnu nebo to prostě jen tak přijde na mysl. Nahraju si to, abych nezapomněl náladu, kterou to ve mně vybudilo, a abych nezapomněl pocit, který bych do toho chtěl dát. A pak to dodělávám. Za den, týden, do roka nebo taky nikdy. Platí při tom jeden takový vtip, který jsem onehdy slyšel: „Víte, jak se z kmene stromu stane kánoe? Vezme se sekera a oseká se všechno, co není kánoe.“
To osekávání je ale někdy dlouhá nebo i nekonečná práce.
U mě to začíná tím, že si v hlavě srovnám, jestli by nešlo tohle propojit s tímhle, že tady mi to nesedí a tohle je moc rychlý nebo moc pomalý. Melodii si časem dostanu do hlavy, a když chci, naskočí mi skoro automaticky a dokážu v ní už i improvizovat. Z toho si udělám – jak se mi v poslední době nejvíc osvědčilo – nahrávky do telefonu. Vytvořím dlouhý wav, který pak poslouchám, abych zjistil, v jakém stadiu písničku mám. Občas mi při tom dojde, že před pěti roky byla v lepším stadiu, než je teď. Tak se zase vrátím zpátky.
V čem bývá lepší?
Hlavní rozdíl je obvykle v tom, že na začátku byly nápady spontánní a teď jsou moc vycizelované. Co s tím? Buď pokračuju, nebo se vrátím zpátky, nebo to prostě vyhodím.
V poslední době si skoro všichni zvykli pracovat s mobily.
Člověk má mobil obvykle při sobě, může si okamžitě nápad zaznamenávat. Co si budeme povídat, nápady mizí rychle. Přicházejí k nám v nejnevhodnější čas, u vody, na pivu, na motorce. A člověk je v hlavě neudrží. Ze záznamu sice nakonec vždycky devadesát devět procent vyhodím, ale sem tam se ozve něco zajímavého.
Ráno přeje nápadům
Kde vás takové nápady hodné zaznamenání nejčastěji napadají?
Všiml jsem si, že jeden z úplně nejlepších okamžiků je na chalupě. Rodina ještě spí a já jdu zatopit do kamen, sednu si k nim zády, abych si nahřál cemr, natáhnu kukačky, vezmu si kytaru a jen tak si brnkám. Ani nehraju, jen si říkám, co by kde šlo vylepšit anebo udělat jinak. Ráno mám rád. Nejsem v tu dobu sice nejbystřejší, ale jak se ve mně ještě nerozjede den, v hlavě se mi to převaluje úplně volně a svobodně.
Takže jste spíš ranní ptáče.
Jen když jsem před tím nebyl na kalbě. Ale běžně je to osmá nebo půl osmá, jsem zvyklej jít s holkama do školy a hned pak beru do ruky kytaru. Je to zvláštní, dřív jsme sekali jednu desku za dva roky, dokonce i po roce. Přišlo mi, že nápadů je miliarda. Teď dělám jednu za pět let a mám trochu strach, abych na ni ty nápady vůbec měl. Když nějaký opravdu silný přijde, moc si toho vážím.
To Elton John říká taky. Napadá vás něco i v kocovině?
V kocovině? Ale jo. Většinou to ale není veselé. A já se teď naopak snažím psát veselejší texty. Takže v takovém případě kytaru radši do ruky ani neberu a čekám, až to přejde.
Všiml jsem si, že máte spoustu písniček o první světové válce. Třeba Batalion, to je typická první světová. Nebo Magistrála.
Magistrála není o válce, ale o výletu s kamarádem.
A já myslel, že se vám na tom výletu do příběhu jako ve snu vkrádají československé legie na Rusi.
Určitě jsem to tak nezamýšlel. Ale člověk neví, jaké asociace se mu do textu mohou dostat. A Batalion je o všech válkách, nejen o té první světové. Je to přesně ten typ písničky, o které až na koncertě zjistíte, že je dobrá, protože ji lidi berou.
Určitě fungují třeba i pijácké písně.
Ano. Máme v repertoáru píseň Alkohol a na koncertě stačí zakřičet, že bude Alkohol, a sál okamžitě jásá. Na novou desku si chci prosadit písničku Dva sudy. Ta je na základě pravdivé události. Vsadili jsme se s kamarádem, že zhubneme o deset kilo. A když ne, koupíme sud. Takže teď máme sudy dva. Pijácký song jak vyšitý.
Zkoušel jste psát pro někoho jiného než pro Divokýho Billa?
Zkoušel, ale nejde mi to. Oslovili mě třeba The Tap Tap, chtěli po mně třeba něco lidi z Kuřete (Pomozte dětem) nebo ze Světlušky, ale nějak to ze mě neleze. Navíc nemám toho zase tolik, abych to mohl rozdávat. Málem bych ale zapomněl, že když jsem byl na civilce, přemluvila mě ředitelka z úvalského Městského domu dětí a mládeže, abych jim udělal muzikál Ferda Mravenec. Docela mi to šlo a podle toho, co se zachovalo, si myslím, že to nebylo nejhorší.
Když nás slyším v rádiu, přelaďuju
Podle toho, co říkáte, musíte mít hodně rozdělaných písní.
Padesát? Možná i víc. V náznacích, sloganech. Čekám, až to dozraje, až se mi to tu a tam spojí. Třeba z těch padesáti udělám nakonec dvacet. Dřív to bylo snazší. Pořád bylo o čem psát. Holky, tráva, hulení, chlast, tu a tam nějaké sprosťárny. Vím, že tahle témata jsou pro lidi pořád atraktivní. Slýchávám, že tahle nebo tamta kapela vyměkla, ale ono to v pozdějším věku fakt nejde. V padesáti nemůžete vykřikovat, co jste hulákal v osmnácti.
V tomhle věku už je i sex povinný. Ale jaká témata hledat v padesátce?
Dělám to jednoduše. Zpívám o tom, co mám rád. Mám rád pivo, motorky, mám rád velkou partu a třeba i něco citlivějšího. Je to asi pět témat, točím je furt do kolečka. Pokouším se psát i veselé věci nebo historky, ale cítím, že to nejsem já. Člověk vždycky něco zveršuje, já bych z toho ale pak měl divný pocit. Když mám nějakou pecku, se kterou nejsem spokojený, klukům ve zkušebně ji ukazuju jen nerad. Mohla by se jim líbit, nechali by mě ji dodělat a já bych se v ní necítil dobře. A já už se chci na pódiu i v životě cítit jenom hezky. Proto mám taky teď pocit, že se nám nová deska povede. Po dvaceti letech cítím dobrou konstelaci.
Jak písničky kapele předvádíte?
Dřív jsme hodně zkoušeli, což je úplně nejlepší, protože při tom vznikají největší masakry. Nebo prostě napíšu text s akordy a pak to ve zkušebně dáváme dohromady. Teď jsme starší a zkoušíme méně, ale zato jsem se zdokonalil ve studiové práci. U některých skladeb tedy kapele dodávám hotový demosnímek: několik nástrojů, tři vokály. Pošlu jim ho, oni se na mě vyserou a je to.
Jaký máte pocit, když slyšíte Divokýho Billa z rádia? Máte chuť něco předělávat?
Především nemám rád, když jedeme autem a začnou hrát naši písničku. Doma už vědí, že se okamžitě přelaďuje. Ale většinou nemám problémy s textem. Spíš se zvukem. Tady bych dal víc bicích, tady víc kytary a tady moc huhňám, tady není slyšet sbor. Jinak mám ale pocit vděčnosti za každou písničku, která se takhle chytí, to je pro kapelu obrovský dar a posila.
Naposledy byly takhle úspěšné Lahůdky, že?
To je písnička, se kterou jsem spokojený. Zní dobře. Autenticky. Je možná trochu sentimentální, ale takhle to prostě vylezlo. To jsme jednou vystupovali z auta a hlídač na parkovišti řekl o mojí dcerce, že má oči jako trnky. Moc se mi to přirovnání líbilo, tak jsem si ho zaznamenal. Pak jsme se v kapele trápili s rýmem láska – potkala páska, protože provařenější rým neexistuje. Nakonec jsme to nechali být. On je to vlastně fór na druhou. Na první jde o ten běžný, banální význam, na druhou o páska jako chuligána.
Jak se na vás teď dívají v odděleních lahůdek?
V pár obchodech mě poznali a říkali mi, že je to o nich. Tahle písnička mě napadla, když jsem v televizi koukal na Jáchyme, hoď ho do stroje. Je tam scéna, jak Luděk Sobota chodí za Martou Vančurovou, která prodává v lahůdkách. Není to nic vykalkulovaného, prostě se mi v té chvíli rozsvítilo a text byl na světě.
Měl jste nějaké textařské vzory?
Měl a mám Michala Horáčka. To je můj absolutní vzor. Když jsem se učil truhlářem a dělal u táty v dílně, pořád jsme poslouchali V penziónu svět. Já vím, že písně z něj se nehodí kapele osmi ostrých chlápků, ale obdivuji, co všechno těmi verši dokáže říct. My jsme jiní. Na nás se občas chce – a já tomu rozumím – abychom byli vážnější, naše skladby prokomponovanější, prostě abychom se tvářili jako umění. Ale my jsme kapela hospodská a řešíme věci, které se řeší u výčepu.
I tam se ale najde spousta inspirace!
Zaplať pánbůh, že nějaká inspirace přijde. Nejhorší je, když člověk vezme kytaru do ruky – a nic.