Znamená to, že texty jsou pro ni až na třetím místě za hudbou a svéráznou performancí? „Kdybych si měla vybrat z těch tří složek jednu jedinou, tak bych řekla, že text je pro mě to nejdůležitější,“ vypráví.
Jak jste se ke psaní písní dostala?
To se tak nějak stalo samo. Ale myslim, že za to hodně může Veronika Poldauf Riedlbauchová, která mě na gymplu učila literaturu. Díky ní jsem se do literatury zamilovala. Hltala jsem její přednášky a právě ona mě, mimo jiné, přivedla i k poezii. Oblíbila jsem si Halase, Hrubína, Holana… Později, když jsem se začala učit španělsky, jsem objevila hispánské básníky a bavilo mě číst je v originále. Taky jsem zkoušela poezii překládat. Nejen tu ve španělštině, ale protože jsem chodila na francouzské lyceum, tak i francouzské autory. Jen tak pro zábavu, neměla jsem v tom žádné ambice.
A tyhle zkušenosti se tedy potom transformovaly v psaní písní?
Je to možný. Kolem dvaceti jsem oprášila po letech harmoniku a spolu s ní začaly ožívat moje první písně.
Říkáte, že jste vyrostla na poezii. Písňový text a poezie. Je v tom nějaký rozdíl?
Pro mě je. Já si kromě písní píšu pořád i nějaký básničky, u kterejch od začátku většinou vím, že z nich nebudou písničky. Mají svou volnější formální tvář, zatímco u písní většinou myslim na jasnou formu a rýmy. To je můj přístup k písni, někdy si říkám, že to s těma rýmama přehánim. Obdivuju, když někdo zhudebňuje volný verše. Třeba Katarzia, ta zpívá poezii.
Co se rodí ve vašem případě dřív – melodie nebo text?
V mém případě vzniká obojí zároveň. Alespoň v mém ideálním případě. Ale někdy se stane, že první přijde verš a ten udá písničce rytmus. Někdy je zase první melodie.
Pamatujete si, která písnička byla první?
Když mi bylo šestnáct, tak jsem napsala pár písniček v angličtině. Za angličtinou se ledacos skryje. Teprve to, co jsem pak začala tvořit v češtině, to jsem já. Má první taková písnička byla buď Živá mrtvola, nebo Korzetiér.
To slovo skrývat je zajímavé. Myslíte, že je snazší psát písničky v angličtině?
Angličtina je rytmičtější, flexibilnější k žánrům, jako jsou rock, funk, napsat český text na funk, aby nezněl debilně, je těžký. Ale nemyslim si, že by čeština byla míň zpěvná, nebo těžší na zpracování, jen jsou pro ni vhodnější jiné žánry, jako třeba český písničky, hehe. Ale těžko se mi o tom uvažuje, protože pro mě je to psaní přirozený, děje se to samo. Čeština je jazyk, ve kterém žiju, přemýšlím, prožívám, takže mi do písní skáče automaticky.
Takže už psaní v cizím jazyce nezkoušíte?
Mám jednu písničku ve španělštině. Tak to jednou přišlo, nevím proč a nevím jak, a myslím, že v ní je pár gramatických nesmyslů. Trvalo mi přes dvacet let, než jsem se naučila češtinu ovládat natolik, abych v ní mohla psát písně. To samé bych potřebovala se španělštinou. Asi kdybych žila ve Španělsku, přicházelo by víc textů ve španělštině. Vtipný je, že když jsem chodila se Španělem, psala o něm v češtině, a když jsem teď chodila s Čechem, vznikla ta španělská. Asi prostě potřebuju, aby tomu, co o nich říkám, nerozuměli.
Máte při skládání nějaké speciální zvyky a postupy?
Píšu, když mě to napadne. Může to být v létě v klidu na louce, ale může to být i v hektickém čase nebo při nákupu v sámošce. Najednou mě to trkne a musím si to okamžitě poznamenat. Dřív nikdo nevěděl, že píšu, nikomu jsem to neříkala, jen jsem se doma zavřela v pokoji a bylo mi jedno, že zrovna třeba máme večeři. Volali na mě, ať už jdu, a nechápali, co to furt se mnou je. Po tom, co jsem vydala album, už jenom konstatují, že „ji zase něco napadlo“. Až je to někdy otravný, lidi přijdou s nějakou trapnou historkou a řeknou: „Hele, z toho by byla dobrá písnička, tim by ses mohla inspirovat.“ Jenže historky cizích lidí mě opravdu neinspirujou. Já to musím prožít sama, inspirace se rodí uvnitř. Třeba když se něco děje ve vztahu, když se trápím, když mi chybí.
Čili potřebujete emocionální impuls.
Ano.
A když nejste třeba doma, jak si ty texty zaznamenáváte?
Přestože jsem staromilec a mám ráda pero a papír, nejvíc si toho píšu do poznámek do mobilu. A když řídím, tak si to nahrávám na diktafon.
Jaký je to pocit, když slyšíte svůj text v rádiu?
Nevím. Mě rádia moc nehrajou. Ale když slyším svoji písničku třeba někde jinde, tak na ní nepotřebuju nic měnit. Jednou je to hotový a jde se dál. Kéž bych takovej přístup měla i ke vztahům!
Je nějaká písnička, na kterou jste obzvláště hrdá?
Mám ráda text Pikovýho krále. To je poslední skladba na mé desce a shodou okolností jediná, která má převzatou melodii. Pikovýho krále si ráda sama poslechnu, myslím, že se mi tam hodně povedly ty dvojsmysly.
Spousta interpretů si texty nepíše sama, ale má třeba svého dvorního textaře…
To by mi nedávalo smysl. Já zpívám proto, protože potřebuju interpretovat svoje písně.
Měla jste nějaké textařské vzory?
Spíš idoly, hlavně Radůzu. Často mě s ní lidi spojujou, že prej jsem jí dost podobná. Myslím, že většina lidí tak soudí hlavně proto, že obě hrajeme na harmoniku, tam je spojitost jasná, ale už nejde hlouběji. Podle mě se dost lišíme, hlavně co se témat písní týče. Radůza zpívá o Bohu a já o chlapech. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem ji odmalička poslouchala a obdivovala, ten její vliv tam musí být přítomen, i kdybych nechtěla. Kromě Radůzy se mi líbilo, už jako malý holce, první album Davida Krause, to je fakt skvělý. To poslouchám doteď. A hodně mě bavil debut Jany Kirschner.
Co cizí slova v textech? Používáte je?
V Mordě jsem použila slovo longboard, ale to především proto, že český ekvivalent neexistuje. A ještě v Mezi vlnama je slovo leash, ale to je taky mezinárodní výraz. Nepoužívám cizí slova cíleně, ale kdyby to z nějakého důvodu bylo potřeba, tak bych s tím ani neměla problém. V současnym koncertnim programu mám jednu písničku od Chavely Vargas a jednu od Edith Piaf. Ty zpívám v originále. Jen u Chavelly prokládám španělský text svým překladem do češtiny.
Posloucháte rap?
Jo! Poslouchám hlavně českou old school scénu, zejména Prago Union, Kato je mistr slova, obdivuju, jak si hraje s jazykem. Teď jsem slyšela poslední desku MC Geye, ta mě taky nadchla. Ty jeho předchozí na mě byly moc vulgární, na první dobrou, ale ta poslední je magická.
A zkoušíte psát rapy?
Jó, napsala jsem asi čtyři, ale ztroskotalo to na tom, že to neumim podat. Prostě neumim rapovat.
Hip hop je hodně o vulgárních slovech.
Nemám s nima problém, ale v textech je nepoužívám. Nebo zatim nebylo třeba. Ale expresívní slova, třeba slovo blejt a podobný, tak to jo, to občas používám. Teď mluvim o písničkách. V průvodním slově to může být jinak, tam občas řeknu i něco vulgárního.
No, ti chlapi od vás dostávají pořádně vynadáno! Zdá se mi, že právě chlapi jsou vaší největší inspirací.
To se vám nezdá, to je pravda. Hlavně ty vztahy s nimi.
Napsala jste o některém z nich nějakou šťastnou píseň?
Ale jo. Třeba Mezi vlnama. Mraky jsou taky zamilované.
Jenže ten samý člověk si pak od vás zasloužil pořádný nátěr!
Tak to je. Já zpívám o všech polohách lásky. Na začátku je píseň inspirovaná zamilovaností a na konci vztahu ten hoch prostě dostane výprask. No, tak to je pořád dokola.
Jenže ty výprasky na rozchodnou jsou v těch písničkách výraznější.
Fakt? Možná se jenom na ně víc soustředíte. Co já vim, tak mu nadávám jen v Mordě a v Havranovi. Jinak spíš nadávám sobě. Ale pravdou je, že zklamání spojený s láskou je holt víc inspirující než ty hezké věci. Bolest je přející múza.
Seznamte se
Rozálie Havelková (1997) je jednou z nejvýraznějších písničkářek mladé generace. Vyniká ostrým jazykem a harmonikou. Před rokem a půl debutovala výrazným autorským albem Korzetiér. Má za sebou zkušenosti ve filmu, divadle, cirkusu i modelingu. Letos ukončila smlouvu s velkým vydavatelstvím a vrhla se do koncertování na vlastní pěst. Povedené bylo i její vystoupení letos na desátých narozeninách Headlineru.