„Představ si, že v tom nebyla žádná vědomá inspirace. Můj syn už nechtěl mít v pokoji syntezátor, tak jsem si ho přestěhoval k sobě a hledal jsem si v něm nějaký rytmy. Zmáčknul jsem první čudlík a on mi spustil takový srandovní beat, že mě to rozesmálo. No, prostě shuffle. A já jsem do něj bez přípravy začal říkat tenhle text, a čím víc jsem ten beat hrál, tím víc to rostlo a bobtnalo, až jsem ho vlastně řekl celý,“ popisuje Klempíř vznik svého posledního opusu. „Ježišmarjá, povídám si, to musím natočit. Nechal jsem dál hrát ten beat, spustil si telefon a z fleku to narapoval a poslal Romanovi Holýmu. Obratem mi odepsal Ty vole, bomba, to musíme udělat.“
Nakonec ale J.A.R. písničku odmítli.
Skladbu jsi natočil sám a ohlas na rapové scéně prý byl překvapivý.
Ono by se to nemělo přeceňovat, je to spíš takový vtípek, ale mladá rapová scéna ho ocenila a označila mě i s Jamesem Colem, který na nahrávce se mnou pracoval, za Super OG’s čili za superzasloužilý dědky.
Seruna je zatím tvoje poslední píseň?
Ne, ta je stará asi tak rok. Poslední mám v kompu z Peru, má to bejt vtipný song o bankovnictví a budeme ho s Beatou Hlavenkovou preludovat na večírku, který se jmenuje Banka roku. Takovou výzvu jsem ještě nikdy neměl. Mám tam zajímavou pozici, ten opus musí na publikum tak trochu šplouchnout, ale ne ho nasrat.
A kdy jsi napsal svou první píseň?
To bylo v pětaosmdesátým. Měl jsem skupinu s Tomášem Svobodou a hráli jsme samozřejmě jen v garážích. Kluci tehdy říkali, že bigbíty nám jdou, ale co budeme hrát za slova. Tak jsem cestou v tramvaji vymyslel text, kterej se jmenoval Proč ta tramvaj jede tak pozdě: „Proč ta tramvaj nejede / já někoho zabiju / v Hostivaři měl jsem být / slyšel jsem to v rádiu.“ Kluci jásali, že je to blbý, jak se patří na novou vlnu, a proto to budeme hrát.
Měl jsi jako kluk literární ambice?
Sám za sebe neměl. Jednou ještě na základce jsem napsal dobrej sloh a to na vesnický škole žádnej učitel nečekal. Od čtvrtý nebo pátý třídy mi učitelé kvůli tomu začali souvisle tvrdit, že umím psát. Ale já to měl strašně vydřený. Nic nebylo lehký. Vždycky jsem šíleně rád, že je to psaní za mnou a že můžu zaklapnout pero nebo komp. Takže oni mi psaní vnutili. Já jsem si to nemyslel, ale zůstalo to se mnou.
Básničky jsi taky psal?
Jo, básničky jsem taky psal!
Pro holky?
Pro holky mi to ani moc nešlo. Spíš jsem chtěl potěšit naši učitelku češtiny. Vyhrál jsem dokonce různý středoškolský soutěže. Učitelé byli rádi, já byl rád, že oni jsou rádi, a hlavně jsem myslel, že mi dají pokoj. Jenže oni chtěli další a další a další. Potom jsem vnímal odchod do Prahy jako vysvobození z toho literárního středoškolského pekla. A v Praze najednou: „Hele, máme kapelu, musíš nám napsat texty!“
Měl jsi někdy nějaké vzory?
Později jsem si je našel. Byl to Honza Haubert z Visacího zámku. Ten je geniální. A druhej vzor byl klasik, Vladimír Poštulka. Nevím, jak píše skladby Haubert, ten to má nejspíš od Boha, ale Poštulka psal ohromně lehce. On dostal večer písničku a ráno přinesl dva nebo tři náměty a navíc ještě dva hotové texty. Tohle mně dáno není. Já musím – až na tu Serunu, která je velkou výjimkou, všechno opravdu vysedět s vědomím, že mám co do hudby strašně tvrdýho šéfa, kterej se s mojí prací nemazlí. A to je Roman Holý! On chce opravdu chytrý, neotřelý, vtipný a zároveň poslouchatelný, dobře do sebe zapadající texty. Abych ho uspokojil, musím jich obvykle napsat víc.
Však taky J.A.R. má na téhle scéně i rytmicky nejlepší texty! Přízvuky přesně tam, kde mají být…
Víš co, přízvuky, to nikdo dneska nedodržuje! Naopak, všichni jdou proti nim, protože je to trendy, moderní. Ale jak už jsem řekl, já mám šéfa, kterej mi říká: „Přízvuky, ty vole, musej bejt tam, kde mají bejt, jinak ten text ven nepůjde.“
Zpět k těm vzorům. Máš od nich nějaké písničky, které si někdy rád broukneš?
U Poštulky jich mám několik. Možná se mi budou některý lidi smát, ale já miluju písničku, kterou zpíval Spálený: „Táňo, nashledanou, za dva tři pátky vrátím se zpátky…“ To je fakt hodně dobře napsaný! A pak ještě jednu, co zpíval nebožtík Bobek – Pojď stoupat jak dým. Poštulka mi vyprávěl, že za ním přišel Bobek, který byl velký znalec americký hudby, a povídá: „Hele, Vláďo, tady máš originál. Je to celý o hulení trávy a já chci, aby to bylo o hulení trávy. A zejtra to natáčíme!“
No jasně, to je Don’t Bogart That Joint My Friend z Easy Ridera.
Jo. Psal se rok 1974 a Poštulka se vyděsil: „Ale Pavle, jak to mám udělat? Vždyť by nás zavřeli!“ Celou noc prý nespal a pak to všechno efektně opsal veršem Pojď stoupat jak dým! A oni k tomu ještě natočili video, jak Bobek s Jitkou Molavcovou stoupají s balonem někam vzhůru. Obdivuju, jak je chytře a nenápadně ten Poštulkův text udělanej. A samozřejmě, od Visáčů miluju Jede traktor, je to Zetor nebo Prezident je buzna nebo Známka punku.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Měl by obsahovat nějakou překvapivou emoci, u níž člověku najednou dojde, že ji taky v sobě má.
Jako že se v něm něco probudí?
To je přesně řečeno. Já nejsem ničí mluvčí, já jen potřebuju uspokojit tu autoritu, kterou je Roman Holý, který je náš producent. Chceš desku? Tak mi dodej texty! A dobrý!
V čem je podstata toho „dobrý“?
To je komplexní záležitost. Ale třeba taky v nezvyklých obrazech nebo v emocích. Třeba v písni Šedesát. To je pomalá, sladkobolná věc, která má v sobě zvláštní obraty a obrazy, až jim Roman podlehl. A hlavně překvapivý refrén, který všechno shodí: „Jsem nenápadnej zmrdek a svět je plnej prdek…“ Roman nejdřív bručel, že je to moc růžový, ale zmrdek tu písničku zachránil.
Píšeš s okamžitou inspirací?
Já píšu jenom s okamžitou inspirací, protože mám fyzický problémy se zádama a nemůžu moc dlouho sedět. Jdu, zapíšu si tu inspiraci do mobilu, udělám si poznámky, namluvím to do digi paměti, a když mám chvíli, teprve si sednu a slepím to dohromady. A ony vlastně jsou ty inspirační chvilky takový, že vlastně dávám dohromady stále jeden kontinuální text a v tom zápisu to furt připojuju další a další story.
A chodí ta inspirace často?
Však se podívej do mýho mobilu! Tohle jsou SMS, který si sám sobě posílám. Vidíš, kolik jich je? A to jsme teprve v červenci 2023. Je jich nekonečná řada! A tady mám zase zvukový záznamy. To jsou desetivteřinový až minutový tejky, buď neučesanej proud slov nebo rovnou nafrázovaný věci. Tolik desek, co já mám materiálu, žádná kapela nikdy nevydá. Tohle jsou nápady, který jdou samy od sebe. Ale když mám něco stvořit bez týhle nárazový inspirace, tak to dopadá přesně tak, jak jsem už říkal, ztěžka. Já prostě Fanánek nebo Haubert nejsem. Ode mě je to pak strašně vydřený a upocený.
Věříš na inspiraci shůry?
Na channeling absolutně. Protože není možný, aby to všechno bylo jen ze mě, protože já nejsem tak schopnej, jak si některý lidi myslejí.
Vzhledem k té Seruně je jistě zajímavé znát tvůj názor na vulgarismy.
Já se vulgaritám nebráním. Když si vezmeš některý ze světových es, jako je třeba takovej moderátor Jimmy Fallon, tak oni mluví daleko sprostěji než Češi. I ty filmy jsou sprostější, prostě jsou lidové a taky ty písničky tomu odpovídají. Ale my jsme tady stále vychovávaný do role inspektora ze sedmdesátých nebo osmdesátých let, který říká, že tohleto a tohleto by neprošlo nebo nemělo projít, protože lidi to nechtěj poslouchat. My Češi jsme ve všem pozadu – ekonomicky, politicky, společensky – a jenom čekáme na trendy, ze kterých se k nám ale spousta ani nedostane. Je to strašná škoda. Ale zpátky k vulgarismům. Fungujou, ale nesmějí být samoúčelné.
To jsou vulgarismy, ale co sexuální dvojsmysly?
Já takový to úchylaření, že někdo obdivuje záhyby na paži, tetováníčko, nožičky nebo prsíčka nemám rád. Mně se líbí explicitní pojmenování typu „herečky píšou scénáře píčou“ a následný „pojďme jim píchnout“. To máš dvojsmysl jako vyšitej.
My ale pojďme k anglismům. To je další jev hlavně u nové generace autorů.
Nedá se svítit, podle mě jich bude ještě přibývat s tím, jak postupně tahle malá ekonomika, tahle malá společnost bude ztrácet na významu. Ten světový trend je ve spojování se do velkých celků. Jeden je transatlantický, jeden rusko-asijský, třetí čistě asijský a čtvrtý je Afrika. Tyhle velký celky budou soutěžit o to, kdo si v tom světě povede líp, a budou mimo jiné chtít nějak se uvnitř domluvit.
Ale je tu i anglifikovaná čeština! Třeba z anglického slova vytvoříš sloveso. Fejkovat, watchit nebo jsem slyšel bleedit – jako krvácet.
S tím začalo prostředí, kde já jsem doma. Tohle odstartoval marketing a reklama. Já jsem na konci devadesátek jako už starý chlap nastoupil do reklamky. Tam byla spousta mladejch lidí, kteří mluvili jenom takhle. A mě to upřímně štvalo, jenže během docela krátké chvíle jsem si uvědomil, že když v tom taky nepojedu a nebudu to používat, tak nikdy mezi ně do party nezapadnu. A jak to bývá u „podej ďáblovi prst“, za chvíli jsem mluvil stejně jako oni. Nejdřív na poradách a mítincích a pak i mezi normálními lidmi.
Jak vnímáš parodie?
Parodie se mi líbí, když jsou vtipný. Nelíbí se mi, když mají někoho potupit. A to platí i u politiků. Jenomže dav si žádá krev.
Máš nějakou specifickou pracovní metodu? Začínáš refrénem, prvním veršem nebo nějak jinak?
To je různý. Já mám třeba svůj oblíbený text Manželé jsou krokodýl. Je to parodie na film Manželský život. Začal jsem slovy Manželé jsou krokodýl, co sežere další díl… Máš ten kus hotový a říkáš si, že manželé přece nejsou krokodýl… A jaký díl by mohli sežrat? Za pět minut jsem na nic nepřišel, tak jsem to zahodil. Přišel jsem domů, potřeboval jsem udělat nějakej mailing a najednou blik, v hlavě mi vyjelo dalších dvacet řádků, tak jsem je sepsal a ten text funguje dodnes. Takže zase jednou zapracoval channeling. Čili žádný pevný postup fakt nemám.
Píšeš už jenom rapy nebo tu a tam vytvoříš také text pro klasickou píseň?
Před rokem nebo dvěma jsem se domluvil s Beatou Hlavenkovou, že uděláme milostnou píseň. Poslal jsem jí text, který se jmenuje Láska, tvl!, takovou nezvalovskou jemnou píseň. Je i na YouTube a čtu tam na ni dobrý ohlasy. Takže i tohle umím, ale řeknu ti, že já se v podstatě stydím za takovýhle svý návaly něhy a připadám si sám před sebou trapnej.
Máš nějaké oblíbené inspirující nebo tvůrčí místo?
Mám! Je to u mě doma, ale ne v mým pokoji, ale v tom, čemu se dá říkat obyvákokuchyň. Je tam velkej stůl, velký okno, východ na terasu, zahradu a je to dokonalý. Tam chci psát, jenom tam – a v tramvaji!
Jaká je role rýmu ve tvých textech? Existují přece i skladby, ve kterých se text vůbec nerýmuje.
U hip hopu a rapování je rým rytmickou složkou toho nejvyššího významu.
Měl jsi někdy uspokojující, až blažený pocit typu „jó, to se mi povedlo?“
Měl, U Bulharů. Strašně jsem ho měl.
A opačně, když slyšíš nějakou svoji píseň, napadne tě, že tohle nebo tamto by se dalo udělat líp, nebo že jsi to měl celé udělat jinak?
Já jsem k sobě abnormálně hyperkritický, takže mám problém se vůbec poslouchat.
Vadí ti to, když třeba danou věc hraješ?
Ne, to mi nevadí, protože když v tom setu zpíváš, musíš dávat majzla na band za sebou, protože když chvíli zaváháš, tak oni ti utečou a nepočkaj. Ten můj part mi naskakuje v návaznosti třeba na Viktoříka, takže o něm vlastně nepřemýšlím. Jakmile bych se nad tím zamyslel, tak jsem v prdeli. Takže to ze sebe sypeš skoro podvědomě.
Co to znamená „hyperkritický“? Říkáš si třeba, že tohle je to blbý, tady jsem měl použít jiné slovo…
Ne, říkám si, že jsem to vůbec nikdy neměl pustit ven.
Seznamte se
Letos šedesátiletý rodák z Kyjova je spojený zejména s kapelou J.A.R. Vydal básnické sbírky Je tu dostatečný počet statečných? a Antiranař. Ve spolupráci s Oskarem Rozsou vydal sólové album Špička. Podílel se také na soundtracích filmů Snowboarďáci, Rafťáci a Rock podvraťáků. Aktuální album s J.A.R., jemuž jsme letos věnovali červnové vydání Headlineru, dostalo název Jezus Kristus Neexistus?