Obrázek k článku Michal Horák: Češi mají rádi historky. Píseň má mít dětský úsměv
| Josef Vlček | Foto: Tony Košař

Michal Horák: Češi mají rádi historky. Píseň má mít dětský úsměv

Na Instagramu ho najdete pod jménem Čichal Sporák. Už tohle krycí jméno ukazuje, že písničkář Michal Horák má specifický smysl pro humor. Takový by možná byl Harold Lloyd, kdyby ve zlatém věku grotesky mohl zpívat. Michal je svým způsobem zázračné dítě. Vždyť který současný český zpěvák měl svůj první hit už ve dvaceti!

Za pět roků, které od jeho debutu uplynuly, má na svém kontě už tři úspěšná alba a 34 milionů návštěv na YouTube. V jeho písních je něco kabaretu, něco folku, trochu popu a spousta legrace. A navíc je v civilu učitel.

Vzpomínáte si, kdy jste napsal poslední písničku?

Možná v srpnu loňského roku. Já jsem toho v poslední době moc nenapsal. Nejspíš to je následek práce na posledním albu. Měl jsem nějaký deadline a nutil se k tomu, abych ho dodržel. Psal jsem a psal, aby bylo z čeho vybírat. A po desce pak přišla smršť turné, povinnosti ve škole… Prostě nebyl čas. Ale ono to zase přijde. Do měsíce zase začnu psát a skládat.

Když pak ta chuť psát přijde, napíšete víc písniček najednou?

Většinou jen jednu. Ale to neznamená, že nápady nemám. Mám jich pár uložených – obrazy, rýmy, melodie.

Nahráváte si je na mobil?

Jo. Musím hned vzápětí, kdy mě něco napadne, protože jinak mi to rychle z paměti uteče.

Bavíme se o posledních písničkách, ale co ta první, kterou jste napsal? Pamatujete si ji?

Úplně první písničku, jestli se dá o ní jako o písničce vůbec mluvit, jsem napsal v osmi letech. Byla o mém akvárku a jmenovala se samozřejmě Michalovo akvárko. Asi ji není třeba nějak detailně rozebírat, název říká vše.

Takže jste měl v dětství nějaké autorské sklony?

Od mala. Básničky jsem začal psát ještě dřív, než tu první písničku. Byly nesmyslné, ale nějaký náznak rýmu v nich občas byl. Ani nevím proč, ale asi jsem byl inspirovaný pohádkami a fascinovalo mě, když jsem si mohl sám něco vytvořit. Vždycky jsem si ke každé básničce udělal něco jako knížečku. To bylo v první třídě.

Hodně jste četl?

Myslím, že ano. Ale já jsem četl – a to mi zůstalo – ty samé knížky pořád dokola.

Prózu jste nezkoušel?

Ve škole mě bavilo psát slohová cvičení, to ano. Taky jsem se účastnil nějakých – moc si to tedy nepamatuju – nějakých češtinských olympiád. Já jsem vůbec dost soutěžil. Chodil jsem do dramatického kroužku a v roce 2011 jsem se dostal až do národního finále přednesové soutěže v Uherském Hradišti. Takže nějaký vztah k mluvenému slovu jsem už tehdy měl. Ale do prózy jsem nikdy nešel. Víc mě bavily písničky.

Kterou písničku jste poprvé předvedl veřejně?

To bylo v tercii. Napsal jsem písničku o našem učiteli angličtiny…

V dobrém?

Jasně. To bych se ani jinak neodvážil. Měli jsme každoroční vánoční besídku, a aby se mohla účastnit celá třída, vždycky někdo z ní musel s něčím vystoupit. Takže já se obětoval za ostatní a šel do toho. Tu písničku jsem napsal tak, že refrén byl v angličtině a sloky v češtině. To byl můj křest ohněm, protože jsem se postavil před celou školu, kam jsem měl chodit ještě dalších šest let.

Když jsme u těch prvních kroků, existují nějaké písničky z let dětství a dospělosti, které hrajete dodnes?

Rok po té „angličtinářově písni“ jsem napsal Volejte věštce, inspirovanou tehdejším pořadem na TV Prima, a ta se o sedm let později dostala na moje první album Michalovo cédéčko. Na desce je myslím umístěna až na posledním místě. Složil jsem ji ve třinácti nebo čtrnácti. Hrál jsem ji i na jedné z těch školních besídek a tehdy pobavila našeho fyzikáře tak, že dokonce na chvíli odhodil svůj poker face. Tím úspěchem se zapsala do mého srdíčka a tím pádem ji hraju dodnes.

Vy vůbec sázíte ve svých písničkách na humor. Napsal jste taky někdy něco smutného?

Něco, v čem by byl čirý smutek, tak to určitě ne. Já totiž z osmdesáti nebo devadesáti procent píšu písničky, když mám dobrou náladu. Humor mi sedí víc než nějaké složité životní situace, a když se k nějakému takovému tématu dostanu, to když mám občas melancholickou náladu, stejně se snažím obrátit skladbu tak, aby nakonec měla optimistický přesah. Něco může být na houby, ale dokud jsem na světě, tak je to dobrý.

Ta vaše dětská léta jsou zajímavá proto, že máte často písničky s dětmi nebo s dětským sborem. To je dáno těmi inspiracemi z raného mládí nebo vaším povoláním učitele?

Není to tak, že bych si řekl, že když studuju na učitele, tak tudy povede cesta. Vždycky mi přišel nějaký nápad, o kterém jsem si řekl, že si sám říká o to, aby se v něm uchytil dětský hlas nebo celý sbor, protože děti si mohou dovolit zpívat jiné věci než dospělí. A pak je důležitá další věc, zvuková složka. Mě baví, když je v té písničce nějaká dětská neučesanost, dětský úsměv.

Děti jsou i jedním z těch prvků, které vnášejí do vašich písní tu pozitivní atmosféru?

Souhlas.

Vaše písničky v sobě často mají nějaký příběh. Někdy je to zřetelný storytelling, jindy ho z textu vyčteme a domyslíme si ho…

Ano, ty moje nejznámější písně mají nějaký epický příběh. To je tak, že člověk napíše sto písniček, ale do povědomí se jich dostane sotva deset. V mém případě to jsou buď ty, které lidé vnímají jako nejvtipnější, nebo právě epické songy, které zpracovávají konkrétní příběhy. Nic proti tomu. Kdyby se mi nelíbily, tak je nenapíšu a nehraju. Ale psát příběhy mě baví, protože v nich člověk může využívat refrénu k posunu děje a hlavně musí pracovat s dobře postavenou pointou.

Není takový druh písní českou specialitou?

Já nemám naposloucháno moc zahraničních folkařů, jen tu klasiku, jako je Dylan. Ale možná, že ano. My, tedy jako Češi, máme rádi historky a anekdoty. A lidi jako Jahelka, Nohavica nebo Plíhal je dovedou do svých písní dát.

Co nějaký textařský vzor. Našel by se někdo, na kom jste se psaní textů učil?

Takový vzor asi nemám. Alespoň ne v tom smyslu, že bych se snažil být jako on. Ale zrovna ten zmíněný Plíhal má můj velký obdiv. U něj se navíc můj respekt z textů prolíná s jeho úžasným talentem hudebním.

Teď jedna častá otázka. Existují písně, u kterých je vám líto, že jste je nenapsal vy sám?

Nikdy by mě to nenapadlo. Ale když taková otázka padne, musel bych se nad ní dlouze zamyslet.

Co by měl obsahovat dobrý text?

Já na to přicházím průběžně. Za rok bych možná odpověděl úplně jinak. Teď můžu třeba říct, že dobrý text by měl mít dobře vystavěné frázování. Nebo že by i epický text neměl být jen historkou, ale měl by obsahovat i nějakou zásadní myšlenku. Zjistil jsem, že kolikrát jsem napsal nějaký text, o kterém jsem si myslel, že je to můj majstrštyk, a publikum ho vůbec nevzalo. Třeba na poslední desce mám písničku Jsem stará poma a na ní jsem se z hlediska češtiny opravdu vyřádil. Možná bych to mohl nazvat plíhalovskou ekvilibristikou. Myslel jsem si, že to bude bomba, ale po pravdě na koncertech moc nezabírá. Naopak, napíšu nějakou písničku, kde je málem absolutní rým, který se ještě navíc furt opakuje, a lidem se to tak líbí, že si to hrají u táboráků. Ale ani to nemusí vždycky platit. S Pavlem Čadkem jsme na druhé album natočili písničku Prsa. Ta dokonale zbořila všechny mé teorie o tom, co může fungovat. V koncertní verzi má skoro šest minut a text je takový, že jsem se ho učil půl roku. A na koncertech to vypadá, že všichni – děti i rodiče – znají ta slova nazpaměť.

Takže poselství a obsah stavíte nad techniku verše?

To taky není tak jednoduché. Baskytarista Victor Wooten na jedné přednášce řekl, že lidi si nepamatují, jak brilantně zahrál své sólo, ale s jakým pocitem šli z koncertu. S texty je to myslím stejné.

Co je pro vaši tvorbu typičtější – okamžitá inspirace nebo dlouhé dozrávání?

To i to. Padesát na padesát. Někdy mě trkne nápad, sednu si a do půl hodiny je píseň hotová. Hned si ji nahraju a poslouchám v autě, abych tu a tam něco vylepšil nebo vyměnil tu a tam nějaké slovo. Ale z druhé poloviny to jsou případy, že si – jak už jsem říkal – něco nahraju do mobilu a čekám na další inspiraci. Jedna z mých nejstreamovanějších písní Rande takhle vznikala celý rok. Nejdřív jsem si nahrál motiv, takový ten kolovrátek. Mělo to úplně jiná slova, i když myslím, že slovo „rande“ v tom už bylo. Po dlouhé době jsem si projížděl své záznamy a najednou mě u tohohle kousku něco trklo, něco se spojilo s jiným nápadem o nepovedených schůzkách – a zase: za půl hodiny to bylo hotové.

Věříte při tom na nějakou inspiraci shora?

Já jsem vychovaný jako věřící člověk, ale tohle je těžké říct. Nějaký dar od pánaboha tam ale nejspíš musí být.

Když už jsme mluvili o těch pozitivních poselstvích, tak na vašem zatím posledním albu máte písničku Říkej lidem, co máš rád, že je máš rád. Je za tím poselstvím nějaký speciální příběh?

Ta písnička vznikla poté, co jsem koukal v televizi na dokument o Bee Gees s jejich posledním žijícím členem. A on tam řekl, jak ho ze všeho nejvíc mrzí, že se neudobřil se svými bratry, než umřeli. To ve mně probudilo myšlenku, která na dně mé duše zrála už dlouhý čas. To je příklad té písničky, za kterou není nic veselého, ale co se snažím obrátit v pozitivní poselství.

Křeček, to byla písnička, která nastartovala vaši kariéru. Ona se správně jmenuje Hej teto!, že? Prý se to opravdu stalo.

Údajně ano. Tu historku mi vyprávěl kamarád a tvrdil, že se to stalo někde v okruhu jeho rodiny. Ale od té doby, co to hraju, jsem několikrát od posluchačů slyšel, že se to stalo někde v jejich okolí. Zpětně si myslím, že je to taková „urban legend“, ale jsem za ni rád.

Zkusil jste někdy napsat něco, co by se vůbec nerýmovalo? Jsou přece i takové písničky…

To asi ne, ale často a rád si hraju s tím, že posluchač očekává nějaký rým, který tam ale pak nedám. Třeba v písničce Ideální čas se nezbláznit je na závěr verš „A pokud máš svůj život rád“ a vy čekáte nějaký rým na „rád“, ale místo toho přijde „Tak se z něho nezblázni“.

Psal jste texty pro někoho jiného než pro sebe?

Trochu jsem pomáhal Voxelovi. Ne že bych mu psal celé písničky, ale tu a tam mu přidal nějakou sloku. A taky jsem napsal pár písní do dvou pohádek pro jedno loutkové divadlo. Ale jinak přímo někomu z oboru, to ne. Ale nedávno jsem napsal jednu písničku na objednávku. Jeden pán měl výročí se svou ženou a poslal mi jednu jejich společnou historku. Bylo mi to sympatické, tak jsem ji pro jejich oslavu složil do písničky.

Patříte k těm, kdo mají na svém kontě i vánoční písničky.

Nejsou přímo vánoční, i když se asi o Vánocích dají hrát. Lidi mi občas píší, ať složím něco vánočního, ale ta představa, že budu v textu lepit dohromady stromeček, pohodu, dárky…, tak to fakt neumím. Je to téma, které je hodně těžké nějak obratně uchopit.

Používáte v písních hodně anglismů?

Snažím se je nepoužívat, ale nejen si jistý, jestli mi někde něco neuniklo. Když už by se v textu měly objevit, tak jen v odůvodněných případech. Buď jde o tak silný úzus, že dojde už úplně každému, o co jde, nebo je takové slovo důležité pro obsah písně. Ostatně, čeština není mrtvý jazyk, mění se a pronikají do ní různé vlivy. Ale já si rád hraju s takovou tou čistou češtinou.

S vulgarismy je to podobné?

Jednou se na to ptali Zdeňka Svěráka a ten řekl, že když tam má takové slovo své místo, tak ho tam prostě dá. S tím souhlasím, ale dodávám, že jsem ve svých písních ještě takové místo neměl. Já si většinou najdu cestu, jak to jen naznačit nebo obejít, což je v konečném výsledku vtipnější. A taky jsem typ člověka, kterému by to lidi nevěřili.

V posledních letech se mluví také o obrácených přízvucích. Jak je vnímáte?

Když jsem začal psát písničky, tak mě vzal Vítek Sázavský na nějaké školení a učil mě, jak vypadá frázování a co s obrácenými přízvuky. Snažím se to dodržovat, ale upřímně řečeno, v dnešní době mi to připadá jako přístup staré školy. Spousta současných českých hitů si s tím nedělá hlavu. Asi bych řekl, že když mě to úplně netahá za uši, tak s nimi nemám problém. Trochu to souvisí s tím pronikáním angličtiny do českého jazyka. Lidi co do frázování používají češtinu jako angličtinu a nevadí jim to. A jak se zdá, posluchačům většinou také ne.

Když píšete písničku, začínáte od prvního verše, sloganu, celého refrénu?

Ve většině připadů začínám od refrénu. Když mě ten nápad zaujme, tak se od něj odpíchnu a doplním tu zbylou „vomáčku“.

A refrén se vám rodí od sloganu?

Jak kdy. Já uvažuju spíš hudebně než textově. Čili nejdřív mě napadá melodie a pak teprve hledám slova, která do ní padnou.

Co je důležitější pro vnímání písně? První verš nebo refrén?

Řekl bych, že v dnešní době, když mi algoritmus na Spotify nabídne do třiceti vteřin podobnou písničku, tak by se dalo říct, že ze všeho nejvíc záleží na hooku ze začátku. Takový je trend. Ale písnička klidně může začít i refrénem. I to je trend doby. Hlavně to musí posluchače hned trknout.

Máte nějaké prostředí nebo čas, kdy přicházejí nápady?

Nejvíc nápadů ke mně přichází před usínáním. Jak z člověka spadnou ty běžné starosti, tak těsně před tím, než přijde spánek, přijde motiv nebo myšlenka. Takže usínání neusínání, musím si to rychle nahrát, protože bych to do rána určitě zapomněl. Jenže kolikrát mi to ráno nepřijde až tak dobré, jak to vypadalo večer. A pak mě napadá ještě jedno místo, kdy ke mně přicházejí nápady. Auto. Když ho řídím a je v něm takový šedý šum toho provozu. Ambientní šum dělá pro inspiraci hodně.

Máte hodně odpadu?

Strašně moc. Většinou to jsou nedodělané věci, takže spíš než vyhozené jsou ty odpadky odložené. V mobilu jich mám nejmíň dvě stovky.

A když pak nějakou skladbu doděláte, míváte takový ten blažený pocit „No to se mi povedlo“?

Když se mi to, co jsem napsal, líbí, tak to jde do druhého kola. Pošlu skladbu kamarádům nebo ji pustím doma. A když se to tam nebo tam setká s úspěchem, tak už mě nesloží nějaký negativní komentář. Prostě věřím své bublině.