Možná právě v tom je fór, který stojí za úspěchem Jelenů – jejich muzika je konglomerátem všech možných stylů a pečlivě dotažené texty jsou tím, co tu pestrou směsku od portovní hudby až k rocku drží pohromadě.
Když vynecháme písně Michala Tučného, jimž Jelen věnoval jedno celé album, kdo píše pro kapelu texty? Vy?
Dá se to tak říct, asi 90 % procent textů je moje práce. Na muzice pracujeme společně, ale texty nechávají kluci většinou na mně. Občas někdo přinese nápad, o čem by písnička mohla být, fragment textu, větu, slogan – vždycky mám radost, protože se mám od čeho odpíchnout. Největší výjimkou je píseň Magdalena, kterou kluci hráli v jiné úpravě a pod jiným názvem už před Jelenem se svou kapelou Šatlava. Když jsme dávali dohromady repertoár na první desku, bylo jasné, že Magdalena tam musí být. Slova jsme trochu upravili, dali nový refrén, ale velká část původního textu zůstala.
Kdy jste napsal svůj zatím poslední song?
Těžko říct. Aktuálně pracujeme na novém albu a tvůrčí proces je v plném proudu, zrovna dneska mě napadl začátek textu do refrénu jedné z nových písní. Minulý týden mě zase napadl motiv na kytaru, chtěl jsem ho rychle zaznamenat a nakonec jsem do dvou do rána seděl u počítače a rozvíjel nápady, které přicházely kdoví odkud. Člověk nikdy neví, kdy múza přiletí, ale když ji cítí ve vzduchu, neměl by ji nechat utéct.
Měl jste jako kluk nějaké literární ambice?
Vždycky jsem rád a hodně četl. Ve škole jsem míval dobré slohy, zkoušel jsem psát i kratší povídky. Nedávno jsem objevil notýsek, do kterého jsem si zapisoval své pubertální básničky, a překvapilo mě, že některé byly opravdu dobré. Holky to ale tenkrát bohužel moc neocenily…
Jak se stalo, že jste napsal svůj první song? A jak ho vnímáte s odstupem let?
Bylo mi sedmnáct a napsal jsem ho pro dívku, do které jsem byl tenkrát zamilovaný, a cítil, že ji ztrácím. Vyrůstal jsem na britských a amerických kapelách, takže jsem v té době psal texty zásadně v angličtině. Ta píseň se jmenovala „You Are the Light“. Když jsme točili druhou desku Jelena, vzpomněl jsem si na ni a zahrál ji klukům. Líbila se jim a přesvědčili mě, abych na ni napsal český text. Nakonec na desce opravdu je, jmenuje se To světlo jsi ty.
Když jste začínal, měl jste nějaký vzor?
Vyrůstal jsem v hudební rodině, od malička jsem hrál na různé hudební nástroje, klavír, trumpetu, trombon… Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem ve sbírce LP svých rodičů objevil desku Kiss – The Best of Solo Albums. Byla na ní píseň Tonight You Belong to Me od Paula Stanleyho. Začíná pomalou předehrou a pak přejde do tvrdého rockového riffu. Okamžitě mi naskočila husí kůže po celém těle a věděl jsem, že přesně tohle chci v životě dělat. Několik let jsem pak neposlouchal nic jiného než Kiss, pořídil si elektrickou kytaru a začal psát vlastní písničky. Takže můj prvotní vzor byl rozhodně Paul Stanley.
A máte nějaký vzor dodneška?
Poslouchám ohromnou spoustu muziky, od tvrdého rocku přes pop, folk až po zpěváky tradiční country, jako jsou třeba Johnny Cash nebo Hank Williams. Těžko vypíchnout jeden vzor za všechny. Důležitá je pro mě autenticita sdělení, to, jak se mnou tvorba toho kterého umělce rezonuje, jestli cítím, že mluví přímo ke mně, ať už jsou to Foo Fighters, Ed Sheeran, Finneas, Ozzy Osbourne, nebo Rolling Stones. Ale kdybych měl říct jedno jméno, napadá mě Bruce Springsteen. Koneckonců i Barack Obama, když byl ještě ve funkci, řekl: „I might be the president, but he is the Boss! “
Spočítal jste někdy, kolik písní jste zatím napsal?
Nikdy. Nejsem člověk, který by si vedl záznamy, s čísly se moc nekamarádím.
Máte nějaký autorský odpad? Nebo nedokončené věci, čekající na inspiraci v budoucnosti?
Ed Sheeran řekl moc hezkou věc – že prý je to s písněmi, jako když otočíš vodovodním kohoutkem, který léta nikdo nepoužíval. Napřed začne téct hnědá, kalná voda plná rzi a bahna a postupně se pročišťuje a teče čistší a čistší, až je křišťálově průzračná. Tím nechci říct, že bych psal už jenom samé geniální a dokonalé věci, ale spíš to, že člověk postupně získá určitý nadhled a pozná, které nápady má smysl rozvíjet a které má hned zase pustit z hlavy, aby tam zbytečně nezabíraly místo. Občas si nějaké fragmenty zapíšu do telefonu, ale vracím se k nim jenom zřídka. Většinou když cítím, že ke mně nějaký nápad opravdu promlouvá, mele se mi v hlavě a připomíná se tak dlouho, dokud si nesednu s kytarou a nedotáhnu ho.
Co vás musí nastartovat, abyste začal psát text?
Není to nic konkrétního, žádná ustálená věc. Vždycky jde o momentální náladu a rozpoložení. Někdy koukáš na film, který v tobě zanechá hlubokou emoci, nebo čteš knížku, která tě úplně zbourá. Jindy slyšíš písničku a řekneš si – jo, něco s takovouhle náladou a energií chci napsat. Pak z toho většinou vyjde něco úplně jiného, ale je to ten prvotní impuls. Někdy reflektuješ životní události, napíšeš vzkaz někomu, komu ho nemůžeš říct osobně. Reaguješ na dění kolem sebe i v sobě. A někdy si prostě jenom sednu s kytarou, brnkám si a najednou z toho vyleze písnička. Nemá to žádná pravidla, ty příběhy létají všude kolem a chtějí, aby je někdo vyprávěl. Je to magie v praxi.
Máte nějakou zaběhlou kompoziční metodu? Třeba začínáte od refrénu nebo od prvního verše a podobně?
Vůbec. Pokaždé je to jinak, píseň od písně. Většinou je na začátku jedna věta, která se odněkud vylíhne a navodí atmosféru celé písně.
Skládáte text na melodii nebo vymýšlíte melodii na hotový text?
Většinou je první melodie, ale není to pravidlo.
Je vám milejší epika (přesněji řečeno nějaký příběh) nebo lyrika (čili vyjádření emocí)?
Obojí je důležité. Slova, obzvlášť v kombinaci s hudbou, jsou nástroj k vytváření emocí. To je to, proč písničky posloucháme – chceme, aby to s námi něco udělalo, aby nás to rozesmálo, rozplakalo, uklidnilo nebo nakoplo energií. Jsou to barvy, které malují obrazy v naší představivosti. Když člověk upřednostňuje jedno před druhým, okrádá se o důležitou část své palety. Na druhou stranu, nic se nesmí přehánět, důležitá je uvěřitelnost, autenticita. I když to je zrovna něco, co se hodně špatně měří.
Vaše texty mají dva rysy, podle nichž se dají snadno poznat. První partnerský hříšník – zlobí, zahýbá, kaje se a podobně.
To jsou ty příběhy, o kterých jsme se bavili v minulé otázce. Každý písničkář do svých textů nějakým způsobem přetavuje vlastní zkušenosti. Neznamená to, že bych všechno, o čem zpívám, nutně zažil. Něco ano, něco můžou být příběhy a zážitky lidí kolem mě, něco zase čistá fantazie. Originalita každého textaře spočívá v tom, že vypráví tentýž příběh, který už byl řečený tisíckrát, ale nahlížený přes svoji jedinečnou optiku. Když se mu to povede, nikoho ani nenapadne přemýšlet o tom, jestli tenhle příběh už náhodou někde neslyšel. Naopak, když ho vyprávíte poctivě, najde si v něm posluchač odraz sama sebe, svého života a ztotožní se s ním. Protože určité pocity známe v nějaké formě prostě všichni.
Druhý – užívání symbolů a fenoménů často přírodního charakteru k vyjádření nálady nebo poselství. Nebe, mraky, noc, vítr, sníh, déšť, ale třeba i stromy.
A to je zase ta lyrická část. Je to tak, mám rád přírodní motivy. Působí na nás na té nejhlubší úrovni, jsme s nimi a skrze ně všichni ve spojení, ať se nám to líbí, nebo ne. Prvotní strach z bouřky, radost ze slunečních paprsků, melancholie padajícího listí, ticho čerstvého sněhu, vůně smrti a zrození z rozryté hlíny. Jsou to univerzální pocity, které každému automaticky naskočí. Takhle když to říkám, vypadá to, jako bych všechny ty symboly používal vědomě a promyšleně, ale tak to není. Většinou se v sobě snažím jenom najít něco, co pro mě nejlíp vystihuje pocit z té které písně, a čekám, jaký obraz ke mně přijde. Často je to přírodní motiv. A někdy zase něco čistě civilizačního – třeba přestříhané dráty.
Co slovo andělé? To se myslím taky hodně vyskytuje v jeleních písních.
Fakt? To mě nikdy nenapadlo… ale jo, vybavuju si hned dvě písně – Nebe nad Prahou a V oblacích. V té první se zpívá: „… nebe nad Prahou je šedivý jak cín, a prázdný, ne že ne, všichni andělé odtáhli nad Berlín.“ To je narážka na kultovní film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Kdo jste ho neviděl, určitě to napravte! V té druhé zas „Nad mojí hlavou tančí strážní andělé“. Tuhle písničku i s několika větami textu přinesli na zkoušku Ondra a Kása (Ondřej Málek a Martin Kasal, spolu s Jindrou Polákem zakládající členové kapely Jelen, pozn. red.). Ta věta se mi moc líbila, když jsem později text dopisoval, bylo mi jasné, že v něm musí zůstat. Určuje náladu celé písně.
Jakému druhu rýmů dáváte přednost? Mají být spíš bohaté nebo stačí jen asonance?
Osobně mám rád co nejjednodušší rýmy, miluju zkratku. Kolikrát po sobě procházím text a záměrně vyškrtávám slova, která tam nejsou bezpodmínečně nutná. Odjakživa obdivuji autory, kteří dovedou v jedné větě vyjádřit pocit, myšlenku nebo příběh způsobem, na který by ostatní potřebovali tři odstavce. Steven King to umí dokonale, nebo třeba Ed McBain ve svých detektivkách. Ze stejného důvodu miluji i stará japonská haiku.
Jste ochoten použít i otřepané rýmy, když to bude třeba?
Když si o to příběh řekne, zapadá to do kontextu a není to jen výplň, protože mě nenapadlo nic lepšího, tak ano. Ale většinou se snažím vyhýbat těm největším klišé, nebo je alespoň použít nějakým novým, neotřelým způsobem. A někdy to může být záměr a dobrý fór – zrovna o víkendu jsem slyšel novou písničku Lahůdky od Divokýho Billa a kluci tam použili rým: „Jsi moje láska… co potkala páska…“. Láska/páska, mrknutí na fanoušky. To mi přišlo fakt vtipný!
Jak vnímáte problém obrácených přízvuků?
Je legrační, jak to už v otázce pojmenujeme „problém“! Ale úplně chápu. Já osobně to taky nemám rád. Ale vnímám to jako generační záležitost. Hodně mladých umělců se snaží obrácenými přízvuky přiblížit zvuku svých vzorů zpívajících v angličtině a ty obrácené přízvuky tomu pomáhají. Hodně se to používá v hip hopu a příbuzných žánrech. Mě to rozčiluje poslouchat, nevydržím to, nerozumím, co se tam zpívá, mám rád, když čeština zní jako čeština. Ale taky si uvědomuju, že nejsem cílová skupina. Nová generace umělců si to vždycky dělá po svém a je to tak dobře, je to nějaká forma vymezení proti vyjetým kolejím. To je zapotřebí. Starší generace málokdy rozumí muzice té mladší, Beatles by mohli vyprávět.
Máte nějaké inspirační zdroje? Například existují nějaká místa, prostředí nebo události, které člověka inspirují?
Asi ne. Možná rymy.cz, když se zaseknu na verši a nevím, jak dál… Ale že bych měl nějaký konkrétní inspirační booster, tak to nemám. Spíš se snažím dívat kolem sebe, sledovat, poslouchat, představovat si. Spojovat věci, které se normálně nespojují. Obracet zažitá rčení. Následovat volné asociace. Ono to zní jako klišé, ale inspirace vážně létá všude kolem, stačí mít otevřenou hlavu a srdce.
Líbí se vám někteří současní textaři nebo přímo nějaké texty? Jak z hip hopu, tak z mainstreamu…
Pro mě byl největším zjevením poslední doby David Stypka. Tolik síly ve slovech a takovou intenzitu sdělení jsem v české muzice dlouho nezažil. Když vyšlo jeho album Neboj, tak jsem snad několik měsíců neposlouchal nic jiného. To, že odešel takhle brzo, je obrovská rána, a jsem moc rád, že jsem měl možnost se s ním setkat a prožít jedno fantastické a nezapomenutelné společné turné. Další takové zjevení je pro mě naše dlouholetá kamarádka a jelení „spolubojovnice“ Kateřina Marie Tichá. Známe se od jejích sedmnácti let a už tenkrát byla nadaná písničkářka, ale od té doby odvedla neskutečný kus práce a kromě toho, že je podle mě jednou z nejtalentovanějších zpěvaček své generace, je taky fantastická textařka a básnířka.
Co vám nejvíc na českých textech vadí?
Já bych to asi trochu otočil – mně hlavně chybí nová krev v dobrých českých textech na naší scéně obecně. Obrátilo se na mě několik šikovných muzikantů, kteří dělají super muziku s anglickými texty, a ptali se mě, co mají dělat, aby se prosadili. Říkám jim, aby začali zpívat česky, ale to většinou nechtějí slyšet. Přitom čeština je nádherný jazyk na psaní textů, jenom se toho člověk nesmí bát. Ale může to být samozřejmě ze začátku trochu strašidelné – v angličtině se ledacos schová, v češtině se najednou člověk odkope a stojí tam nahý.
Psal jste někdy text pro někoho jiného?
Moc ne. Jednou pro bráchu a jednou pro kamarádku, šansoniérku Zlatku Bartoškovou. Nic dalšího mě nenapadá.
Necháte si od kolegů nebo od muzikantů mluvit do textů?
Určitě jsem rád za konstruktivní kritiku. Byly doby, kdy jsem si to bral osobně, ale naučil jsem se, že je dobré vyslechnout si názor jiných a otevřeně o něm přemýšlet. Pomůže to podívat se na věci z úhlu posluchače a ujasnit si, jestli předávám opravdu to, co předat chci. To, jestli pak v textu něco změním, nebo ne, už je další věc. Ale je dobré vědět, že ne vždycky se to, co chceš říct, nutně přenáší tak, jak si myslíš. A speciálně pokud začínáš a máš možnost poslechnout si radu někoho, kdo objektivně ví, o čem mluví, je občas dobré přenést se přes vlastní ego a třeba jenom cvičně zkusit věci upravit podle jeho návrhu. Někdy je pak člověk z výsledku hodně překvapený.
Jak vnímáte explicitní výrazy? I lidové písně jsou plné sexuálních dvojsmyslů…
To záleží na konkrétním umělci. Pokud to k němu opravdu patří, pokud to v rámci jeho osobnosti, žánru a písně dává smysl a je to autentické, proč ne. Já osobně se jim ve svých textech, až na pár drobných výjimek, spíš vyhýbám. Pro mě je takový osobní filtr to, že vím, že moje písničky bude poslouchat moje dcera, a tak do nich nedávám nic, co bych před ní sám neřekl. Na naše koncerty chodí celé rodiny, od malých dětí až po prarodiče, a já chci, aby naše muzika byla pro všechny.
Jak se díváte na roli videoklipů v dnešním popu? Neomezují posluchačovu fantazii a nevnucují mu „jediný správný obsah“?
Já si naopak myslím, že videoklip je další umělecký rozměr, který může písnička nabídnout. Jsem fanoušek filmařiny, baví mě všechno kolem a vizuální stránka je pro mě vždycky důležitá. Režisérova vize posluchače k ničemu nezavazuje, je to jen jeho osobní pojetí písně. Tu stejně každý vnímáme jinak. Já třeba i nerad vysvětluji své texty, protože cítím, že když vypustíme písničku do světa, už není jenom naše a každý, kdo ji slyší, má právo najít si v ní ten svůj příběh. Už si žije svým vlastním životem.
Dokázal byste stručně definovat „message“ své tvorby?
Jeden novinář kdysi napsal, že Jelen zpívá vesele o smutných věcech. To se mi moc líbí. Ale důležité je, aby na konci byla vždycky naděje. Jak je to v naší písničce Jehnědy: „Bylo nám dobře a bude nám líp!“
Říkává se, že s přibývajícím věkem autorská invence slábne. Je to i váš případ? Co brzdí tvorbu ve vyšším věku? Třeba strach ze sebeopakování?
Nevím, popravdě nic takového u sebe necítím… letos máme s Jelenem deset let, 2. prosince je oslavíme v pražské O2 areně a při té příležitosti točíme novou desku, písničky máme připravené a příběhy k nám chodí stejně, jako chodily dřív. Zkusíme se schválně zase sejít za dalších deset let a uvidíme, jestli se to nějak změní, jo?
Seznamte se
Jindra Polák je frontman skupiny Jelen, se kterou vydal tři běžná řadová alba a album Půlnoční vlak s písničkami Michala Tučného. Stejně jako v hudbě se i v textech vrací k lidovým a přírodním motivům. S kapelou Jelen oslaví 2. prosince v O2 areně 10 let na scéně.