„Jeden den – jeden song!“ Český hitmaker Jan Vávra o psaní pro Ewu Farnou i Mirai

Je průkopníkem kolektivní tvorby a zakladatelem songwritingového kempu, kde nějakých třicet rotujících lidí, rozdělených do tří až čtyřčlenných skupin, denně společně skládá písně.

„Snažíme se psát texty v rámci takzvaných sessions, při nichž se zároveň řeší i muzika, produkce a zvuk. Je to vlastně taková forma tvorby, v níž má všechno souviset se vším. Doba je stále rychlejší a technické prostředky jsou jiné než kdysi. Dřív se muselo všechno připravit a pak jít do studia, zatímco dneska si můžete díky dostupnosti techniky udělat spoustu věcí doma v pokojíčku,“ vysvětluje povahu své práce.

Ale vy jste byl původně textař, že?

Řekněme, že TAKÉ textař.

Pamatujete si na svůj první text?

To bylo nejspíš pro mou první kapelu na střední škole. Už si to moc nepamatuju, protože můj mozek/hard disk se neustále přepisuje různými jinými věcmi. Ale bylo to tak, že jako instrumentalista jsem se často přistihl, že když vymýšlím určitou melodii, cpu si do toho už rovnou nějaká slova. Jelikož nebyl nikdo jiný po ruce, tak jsem holt nakonec ten text musel zrealizovat sám. Takže jsem se nadlouho ani za textaře nepovažoval.

Ale v Jananas už jste hodně často uváděn jako spoluautor textů.

V Jananas byla samozřejmě hlavním tahounem textů Jana Infeldová, ale na druhou stranu tam začalo pronikat to, co mi bylo vlastní – snaha tvořit společně, tvořit dohromady. To znamená, že jsme si do toho v dobrém slova smyslu kecali už v okamžiku vzniku skladby. Přitom nám nešlo o to prosadit si za každou cenu svůj nápad, ale nejlepší nápad, který byl pro tu písničku dobrý. Tahle základní teze kolektivní tvorby v podstatě fungovala už tam a já se jí držím dodnes.

Když se ovšem při takovém postupu sejdou dvě nebo tři silné individuality, tak se taková rozhodnutí dělají dost těžko, co?

Jistěže je to těžké. A taky to není pro každého. Nicméně věřím, že je to metoda, kterou se dá dosáhnout lepšího výsledku.

To už jsme ale u vaší metody songwritingu. Skládáte ještě někdy sám?

Už dávno ne. Aspoň většinou ne. Je pro mě časově i z různých jiných důvodů mnohem výhodnější skládat společně s jinými lidmi. Věřím tomu, že písnička není otextovaná hudba ani zhudebněný text. Měla by fungovat komplexně, dohromady, proto je tak důležité tvořit skladby kolektivně.

Jak jste se k takovému typu tvorby dostal?

Někdy v roce 2017 mě a Janu Infeldovou poslala Iva Milerová ze Supraphonu, který Jananas vydával, do Maďarska na něco, čemu se říká songwriting camp. My jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Byla to taková hurá akce, kterou jsme jako nezkušení zajíci odsouhlasili jen proto, že jsme tehdy říkali na všechno ano. Ale stálo to za to, ten zážitek z campu mi kompletně změnil profesní život. Uvědomil jsem si, že na takových sessions se dá napsat cokoli. Ať už v angličtině, nebo v jiném jazyce, můžete se na konci dne posunout ve vzniku skladby neuvěřitelně dopředu, skoro z nuly na sto, nebo ji úplně vytvořit. Nebo máte aspoň něco, s čím se dá dál pracovat a můžete to kdekoli hned prezentovat. A taky lze v průběhu toho tvoření poznat spoustu skvělých a talentovaných lidí a udělat si z nich kamarády na celý život.

Ve Státech to existuje odjakživa, a když se podíváte na autorské kredity na některých renomovaných deskách, vidíte tam celé seznamy autorů.

Tam fungují podobné „továrny na hity“ už dlouhý čas. Slavná newyorská Tin Pan Alley vznikla na začátku dvacátého století. Ale tenhle moderní způsob psaní umožnila až technologická revoluce, kdy můžete mít studio v notebooku a někde v hotelovém pokoji nebo doma v kuchyni si společně vytvoříte celou skladbu nebo alespoň kvalitní demosnímek.

Kolik lidí by se mělo takové songwriting session zúčastnit?

Mohou to být i dva lidi, podle mě jsou ale ideální tři až čtyři, pět je většinou až moc. Když vidíte v kreditech ještě víc autorů, tak to znamená, že skladba měla ještě potom nějaký další vývoj. Třeba že prošla nějakou další session nebo jinou úpravou anebo je tam použito něco vysamplovaného.

Co nějaký leader? Musí mít taková tvůrčí sestava nějakého leadera?

Mně na téhle tvorbě přijde nejzábavnější, že se pokaždé sejde nějaká jiná konstelace lidí. Jako když se jednou s někým sejdete na kafi, s jinými pak v hospodě a s jinými zase na setkání spolužáků. Takže taková session může pokaždé vypadat jinak podle toho, jaký typ lidí a s jakým účelem a při jaké příležitosti se sejde. Stejně jako při takových příležitostech může být u stolu nějaký bavič nebo leader, který komunikaci vede. Jindy to zase vypadá až neřízeně, zdá se, že se jakoby nic nepíše, všichni mezi sebou tak nějak vyrovnaně komunikují a okolo vzniká píseň. Zrovna tohle se mi stává dost často…

Jaké by mělo být složení takové songwriterské party?

To je velmi důležité. Snažím se odhadnout dopředu, kdo s kým bude fungovat, nebo předvídat, jak ta session bude vypadat, a podle toho předem zkouším odhadnout. Je důležité, aby tam byl hlavně ten, kdo je producent, který bude nápady v reálném čase zvukově zaznamenávat, protože často to, jak nějaký nápad výsledně zní, ovlivňuje, jak se skládání dál vyvíjí. Třeba to rovnou do počítače nazpíváte, pustíte si to a hned si to v rámci týmu zhodnotíte, zda nápad odložíte, přepíšete nebo dál použijete.

Na poslední desce Mirai najdeme skladby, kde jste mezi autory podepsaný i vy a Kato. To je příklad takové spoluautorské session?

Ne tak docela. To je ještě o stupeň sofistikovanější způsob práce. Ty písně, co jsem s Miraiem psal já, nejsou tytéž, co psal s Katem, i když jsme na výsledku podepsáni oba. Myslím, že jsem Miraie inspiroval k tomu, aby dělal víc nahrávacích sessions než jen ty se mnou, protože tím pádem bude mít také víc písniček, ze kterých si může na album vybírat. Ta sezení jsou totiž důležitá i v tom, že se spojíte s někým, kdo uvažuje úplně jinak než vy. Takže Mirai nejspíš udělal několik tvůrčích setkání, ve kterých jsem byl já, a asi pak ještě pár dalších, kde zase spolupracoval s jinými lidmi, a pak ty věci různě propojoval. Ostatně Mirai je příkladem otevřeného umělce, který se nebojí spolupracovat. Základem úspěchu kapely už bylo, že se od počátku spojili s producentem Ondřejem Fiedlerem a většinu věcí tvořili společně s ním. S texty v minulosti pomáhal i Pokáč.

Měli by tam být i specialisté? Například textaři nebo skladatelé?

Je to ideální, ale nemusí to tak být vždycky. Třeba já se v tom procesu snažím být takový obojživelník. Proto taky o podobných tvůrcích říkám, že jsou songwriteři. Nejsou ani specializovaní skladatelé, ani textaři, ani producenti, ale od každého něco. Songwriter, český ekvivalent, který by to plně vystihoval, neexistuje, to je člověk, který rozumí aspoň trochu všemu v tom procesu a zároveň je schopen účastnit se té tvorby od A do Z. Když je songwriter navíc ještě specialista jedním směrem, je to jen dobře.

Měl by účastník umět hrát na nějaký nástroj?

Taky je to výhoda, ale není to nutnost. Zažil jsem lidi, kteří neuměli vůbec na nic hrát, a přitom byli šikovní ve vymýšlení melodií nebo slovních obratů. Důležité je, že takový člověk dovede svým přístupem vystavět něco, co dává smysl.

Jak důležité je prostředí pro kolektivní songwriting?

Neřekl bych, že existuje nějaké univerzální prostředí. Nejlepší je měnit prostředí každý den. Na takovém songwritingovém session miluju, že každý den můžete psát někde jinde a s někým jiným. Postavíte nový tým a nestačíte se divit, jak jinou má dynamiku. Je dobré, když pracujete v polozařízeném studiu, ale zdaleka to není podmínkou. Můžu si vzít svou práci do batohu a psát a mít z toho nějaký kloudný výstup v podstatě odkudkoli.

Jak dlouho by taková session měla probíhat?

Většinou se snažím dodržovat jednodenní práci. Jeden den – jeden song. Buď se nám to povede a na konci session máme píseň, nebo jdeme domů. Horizont jednoho dne mi připadá celkem přijatelný, protože deadline pracuje pro vás. Řada lidí ze sebe vymáčkne to nejlepší, když mají před sebou jasně danou uzávěrku. Navíc při tom nedochází k overthinkingu čili přepřemýšlení už jednou hotových nápadů. Dobré je udělat za tu „směnu“ tolik, co jde, pak si dát třeba čtrnáct dní pauzu – proloženou psaním jiných písní – a pak si to s nově nastavenýma ušima znovu poslechnout. To máte odstup par excellence.

Tak ta základní vstupní data už známe. A teď začínáte tvořit –„sešnovat“. Takže sejdete se, odložíte mobily…

Nemusí to tak být, protože dneska si spousta lidí kdeco zaznamenává do mobilů. Stačí vypnout internet.

A teď přichází otázka, čím takovou akci nastartovat.

I to je pokaždé jiné, protože univerzální postup neexistuje. Podle mých osobních zkušeností to nejlépe vychází z úplně běžné mezilidské konverzace o tom, co se děje. Často, když píšeme pro konkrétního umělce, tak nápady přicházejí, když se probíráme konkrétními zážitky, které jsme s tou osobou zažili, nebo kam ten umělec v poslední době směřuje. Padne nějaká věta, někdo k tomu přidá akordy, navrhne tempo a už to zaklapne. Od toho se pak posunuje příběh nové písničky dál. Takže hledáme něco, co nás nastartuje. Někdy to může být hudební prvek, jindy prvek textový.

Tu a tam se dozvídáme, že nějaký autor napsal nějakou písničku během deseti minut. Je tomu tak i v kolektivní tvorbě?

Nejlepší písničky, které jsem kdy napsal, byly přesně ty, které vznikly najednou, třeba za půl hodiny. Ale pak je tu ještě jeden druh rychlého vzniku písně. Třeba se členy týmu máte osmihodinové okno na napsání jedné skladby a jste hotovi mnohem dřív. Tak si řeknete, že toho vážného tvoření už bylo dost, udělejme ještě něco zábavného. V téhle chvíli už členové týmu nemají žádné podvědomé bloky, už je netrápí, co si o jejich schopnostech myslí ostatní – a najednou blik! A je to tam. Člověk už se nestydí, je uvolněný. Přirozeně, v té poslední uvolněné fázi mohou vzniknout také hrozné věci, ale často se i mezi nimi objeví zlato v bahně. Takže ta rychlá inspirace neznamená jen to, že za deset minut shůry padne písnička. Je to taky často příznak toho, že moc dumání nemusí být vždycky ta správná cesta.

Stane se, že někdo přijde na session už s nějakým nápadem?

To se stává, ale většinou je to taková „lehčí disciplína“. Někdy přijde třeba interpret, který má problém napsat nějakou písničku, ale „napadl mě tenhle kousek, mám půlku refrénu, mělo by to být v takovém a takovém tempu, akordy jsou zhruba takhle“. A my se pokusíme z toho udělat kompaktní celek. Ale upřímně řečeno, nemám to moc rád, protože přitom přijdete o to nejzajímavější, totiž že můžete chytnout energii autorského týmu jako takovou, ten moment, který je podobný tomu, když má sochař před sebou hromadu beztvaré hlíny a začíná se mu proměňovat v kýžený tvar. O to se připravíte, když dostanete do ruky už polotovar.