Na slavnostním večeru OSA přijal tátovo ocenění jeho syn Jan Fischer. Možná, že se také jednou do Zlatého fondu dostane. Sám příležitostný textař (a hanspaulský patriot, navíc už ve čtrnácti spoluzakladatel legendárních Bluesberry) se nezapomenutelně zapsal do historie české pop music slovy k jednomu z nejslavnějších hitů kapely Lucie Šrouby do hlavy.
Ivo Fischer je jedním z předních českých textařů. Přitom se o něm vždycky jen málo psalo.
To je pravda, táta byl sice hodně společenský člověk, ale navenek velmi plachý. Nepotřeboval být nikdy vepředu. Existuje například jen málo fotografií z jeho nejslavnějších let. „Walda je od toho, aby byl vidět, já ne,“ říkával.
Však taky pro Matušku napsal hlavně v šedesátých letech spoustu textů. Zná je de fakto každý. Jen namátkou připomínám Růže z Texasu, Sbohem lásko, Jó, třešně zrály, Slavíci z Madridu, Až se má loď zpátky vrátí, Tuhle rundu platím já. Nebo kdysi zbožňovanou píseň Krysař, původně od Huguese Auffraye.
Napsal jich opravdu hodně. Oni byli velcí přátelé. Říkával, že se jednou potkali v karlínském rozhlasovém studiu a nějak si padli do oka.
To ho muselo mrzet, když Matuška odešel pryč.
Strašně. Za prvé principiálně, protože byli kamarádi, a za druhé i pracovně, profesně, protože když odešel, tak všechny jeho písničky byly rázem zakázané. Elpíčka zmizely z pultů prodejen, nehráli ho v rozhlase, v televizi, prostě jako kdyby Matuška nikdy nebyl. A jako kdyby nebylo dvacet let Fischerovy práce. To myslím tátu mrzelo nejvíc. Ekonomická ztráta byla až na druhém místě. V té době už byl táta na volné noze a honoráře za užití a provozování jeho písní, tedy v tomto případě neprovozování, udělaly v rodinném rozpočtu slušnou díru. Však taky ten rok, co Matuškovi odešli, udělal pro přátele novoročenku se sloganem jedné písně, kterou pro Waldu otextoval, Tuhle rundu platím já.
Pro Matušku dělal z velké části cover verze. A v téhle zemi v šedesátkách nebylo jednoduché dostat se k původním nahrávkám. Jak se to dělalo?
Většinou dostal nějakou nahrávku na magnetofonové pásce. Někdo stáhl z nějakého cizího rozhlasu nějaký angloamerický hit a přinesl to tátovi k otextování. Tak se to tenkrát dělalo. Náš magnetofon Sonet Duo byl ve stálé permanenci. A když nebyla k dispozici rozhlasová nahrávka, někdo mu to nahrál třeba na piano. Tak asi devadesát procent toho, co otextoval, prošlo naším Sonetem Duo.
Čili on nepracoval s notami?
Táta neuměl na piano, leda čtyři nebo pět akordů na kytaru, což samozřejmě nestačilo. Takže když dostal od někoho noty, zavolal kamarádovi a ten mu to pro magnetofon přehrál. Na výsledku se to nikdy nepodepsalo.
Jak to bylo s jeho autorskými začátky? Literatura ho bavila už ve škole?
Táta hodně četl a zkoušel psát. Miloval Seiferta, Holana, básníky, kteří oslovovali jeho generaci. V rodině se občas vyprávělo, že už na škole prohlašoval, že bude taky básníkem.
Jasně, být básníkem, to bylo ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století stejným snem jako dneska být zpěvákem nebo písničkářem.
Jemu se to splnilo. Napsal dvě básnické sbírky. Hned po válce – to mu bylo jednadvacet, napsal sbírku Balady z konce katastrofy. Dodnes ji obdivuji. Jsou to klasické villonské balady o pocitech a zážitcích z války.
Michal Horáček by řekl, že villonská balada, to je formální vrchol veškerého básnictví.
Ano, tam se ukáže, jestli člověk umí. Když to trochu přeženu, je to disciplína jen pro vyvolené.
A co první písňové texty?
To vím přesně. Prvními vážnými a zmapovanými pokusy byly texty do operet. Nejprve pro divadlo v Českých Budějovicích, později pro Hudební divadlo v Karlíně. Málem si na tom vylámal zuby, jak často vzpomínal, protože noty nebyla jeho silná stránka, ale nějak se s tím popral a ono to vyšlo. Pak už byla cesta k textařině otevřená. On toho za život napsal hodně – básně, scénáře, libreta, dělal překlady, rozhlasové hry a pohádky pro děti. Texty byly jen jednou, i když důležitou částí jeho tvorby. Já jsem špatný archivář, ale napočítal jsem jich pod jménem Ivo Fischer na tři tisíce a určitě nejsem u konce.
Tak aspoň jak se k tomu textování dostal?
On byl původně rozhlasák. Začínal v armádním rozhlase ještě jako záklaďák a to bylo místo, kam se zašívali zajímaví a inspirující lidé. Tam se setkal třeba se Zdeňkem Svěrákem. Po vojně pak přešel jako redaktor do Československého rozhlasu do Budějovic, kde byli zase jiní zajímaví lidé. A teprve pak se dostal do rádia do Prahy. Práce v Rozhlase v literární redakci ho hodně bavila, byl tam rád. A texty k písním psal jen tak mimochodem, jako vedlejšák. Na téhle cestě potkal spoustu osobností, které ho přesvědčily, aby ten svůj talent nenechal jen tak ladem.
Táta byl z Budějovic?
Ne, byl to Pražák jako poleno. Bydlel celý život v domě na Hanspaulce, který postavil můj dědeček. Kousek vedle bydleli jeho i moji celoživotní přátelé Petr a Pavel Koptovi a ještě o kousek dál na Babě Walda… Všechny lidi, které měl rád, měl blízko.
Dneska je sám velkým vzorem. Ale měl i on nějaké vzory?
Celý život nedal dopustit na Voskovce s Werichem a na Jiřího Suchého. Spolu s ním vyrostla celá vlna skvělých textařů, opravdových profesionálů. Taková byla doba. Třeba byli dobří přátelé s Vladimírem Dvořákem.
Tím z Televarieté?
Ano. Ve své době to byla velká textařská kapacita, což se o něm málo ví. Ale že by to byl jeho vzor, to asi ne.
Měl nějaké oblíbené písničky?
Než svoje? Měl a hodně. On miloval trampské písně, hlavně o kovbojích, tklivé balady jako Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku... a vůbec všechny romantické kousky. Ty, co se dají hrát u ohně. To bylo jeho mládí!
Nikde jsem nečetl, že Ivo Fischer byl tramp.
Byl to takový ten sympatizující tramp. Nechodil s bobřím ocasem za kloboukem na potlachy. Ale romantiku táborových ohňů měl v sobě vždycky. Koneckonců, hodně Waldových písniček je právě o tom. Přestože nikdy nebyl v Americe a moc toho po světě nenacestoval, uměl tu atmosféru v textech popsat tak, že má posluchač pocit, že v té Americe prožil kus života.
Měl nějakou teorii textu?
On do mě odmalička hustil různá pravidla, protože si všiml, že chci jít podobnou cestou jako on. Vždycky říkal: „Radši si to třikrát oprav, než jednou odevzdej!“ Nebo: „Některé rýmy jsou zakázané. Jestli někde použiješ láska – páska, tak ti useknu ruku. Hledej rýmy, které ještě nikdo nenapsal nebo použil jen málokdy.“ A taky: „Hledej netradiční, vtipná spojení a obraty.“
Co přízvuky?
Na ty hodně dbal. Dneska by vyletěl z kůže, kdyby slyšel, co se zpívá v éteru, a jak všichni na češtinu kašlou.
Nakolik se držel původního textu u těch slavných přejatých písní?
Řekl bych, že minimálně. Dokonce si myslím, že si ho mnozí cenili právě proto, že se od toho původního textu dokázal oprostit. Vymýšlel ho podle nálady, kterou mu ta písnička přinesla. Třeba Jó, třešně zrály. V originále je to Jailer, Bring Me Water – Žalářníku, dones mi vodu. Lidi se na to hodně ptali a on jim říkal: „Kdybych to přeložil doslova, lidi by to vůbec nebavilo. Možná by si ji tu a tam zazpívali někdy v noci u ohýnku, ale hit by to nebyl.“
Možná se v tom projevila i ta dávná touha být básníkem a nechat se unášet po svém neomezeným tokem fantazie?
Ano, pocit svobody psaní byl pro něj nesmírně důležitý. Taky jsem přeložil pár věcí a vím, jak je takový doslovný překlad svazující. Zvlášť, když si člověk nějakého originálu hodně považuje.
Jak Ivo Fischer pracoval?
On byl neuvěřitelně výkonný. Pracovitý člověk, kterého to muselo hodně bavit. Já třeba bych takové ďábelské tempo nevydržel.
Byl to člověk, ze kterého texty tryskaly okamžitě nebo dlouho zrály?
Já bych se přikláněl k tomu prvnímu. Často jsem ho vídal při práci, takže vím, že si pouštěl něco ze Sonetu tak dlouho do hlavy, až se toho v hlavě nedovedl zbavit. Dělám to po něm taky. Jen si to nemusím pouštět z magneťáku. Jsou už na to jiné prostředky. Samozřejmě, často dělal nějaké speciální věci na zakázku nebo musel umístit písničku přesně na čas do nějakého filmu nebo divadla a na konkrétní téma nebo děj. Takové psaní má trochu jiná pravidla, ale fantazie a řemeslo jsou dobří pomocníci.
V pořadu Kam zmizel ten starý song padla zmínka o něčem, čemu říkal poklop.
Myslel tím skleněný poklop na sýry, co dřív bývaly na stolech. On kolem sebe dovedl postavit takový imaginární poklop. I když měl doma tři děti, dokázal v tom hluku pracovat. Překryl se svým virtuálním poklopem a úplně se oprostil od Země a okolí. Říkával, že tam je najednou úplné ticho a nic ho neruší. Navíc byl noční typ, psal dlouho do noci, na snídani chodil tak v deset. A dokázal dopoledne spát.
Fakt neměl žádnou pracovnu?
Ale měl. Měl pracovnu nahoře v mansardě, kde se často zašíval, protože jsme ho tam nejméně rušili. Byla to jedna ze součástí jeho poklopu. Ale když jsem, dejme tomu, měl ve sklepě bubny a cvičil na ně, tak mu drnčely okapy a bylo po klidu i v mansardě. To ani poklop nefungoval, tak přišel a od bubnů mě vyhodil nebo si vzal blok a odešel do Šárky a napsal to v Šárce.
A v té Šárce měl nějaké oblíbené místo?
Asi ne, pochybuju. Nikdy nic neříkal. Jemu šlo jen o to, aby se odpoutal od reality. Víte, já jeho texty dělím na vysezené a vyprocházené. Vysezené vznikly většinou doma nebo na chalupě. Tam si vzal lehátko, zašel si někam pod les a tam napsal to, co potřeboval. Anebo v druhém případě texty vznikaly při procházkách. To je ta Šárka.
Zabýval se osobnostmi lidí, pro které psal texty?
On se většinou snažil psát pro lidi, které dobře znal a s nimiž se přátelil. To byli Matuška, Neckář, Kubišová a další hvězdy té doby. Pro Martu napsal mimo jiné píseň Já a můj syn – a ta je o mně!
Začínal od refrénu nebo od první řádky?
To neřešil. Pro něj písnička začínala nápadem. Takže bylo jedno, jestli začíná refrénem nebo prvním veršem, a to pak ovlivnilo všechno ostatní. Potřeboval něco, co ho navede, jak a kam jít dál. Nejhorší a nejtěžší – a já to taky tak cítím – je první krok: jak začít.
Jak si texty zaznamenával?
Ručně do bloků, měl jich spoustu. Ty pak přepisoval na staré underwoodce.
Když se mu něco povedlo, šel se s tím pochlubit?
Jo. Často. Dokonce si pamatuju, jak po tom, co napsal Už koníček pádí, sešel z mansardy dolů a tam nám celý text napůl přezpíval, napůl předeklamoval. A bylo jasný, že z toho má radost.
Aby ne. Pamatuju, jak lidi zpívali, co zpívali, přímo řvali spolu s Matuškou „a ceny jsou stááálý a lidi se maj…“
Já ještě nebyl dost velkej na to, abych si tátu při psaní těch největších hitů nějak konkrétně pamatoval. Třeba na tak ceněný Stín katedrál si vzpomínám už jen jako na hotovou nahrávku. Ale zásluhu na zrození dobrého hitu mají vždycky minimálně tři, když nepočítám šťastnou hvězdu. Textař, skladatel a interpret. A Karel Svoboda k tomu kousku napsal silnou, vznešenou melodii a Neckář mu dal ta správná křídla.
Když vezmeme Koníčka, Růži z Texasu, Sbohem lásko, Zelený pláně a další evergreeny, tak jsme vlastně u kořenů české country, která pak následně ovládla českou hudební scénu sedmdesátých let. Váš otec vlastně patří mezi zakladatele české country!
No mezi zakladatele české country bych ho určitě nepasoval, ale měl rád v písničkách obyčejný příběhy, kterým lidi rozumí a jsou jim nějak blízký. Prostě brnkaj na tu správnou strunu. Byl romantik a podle mě si tím vyřizoval nějaké své nesplněné touhy. Už jsem říkal, že měl vřelý vztah k trampské písni, která byla dalším předpokojem k české country. Ale jak už jsem taky řekl, táta nebyl ani tramp, ani kavárenský typ. Možná jen spíš hospodský typ, ale také nic přehnaného. „Jdu na dvě nebo tři, protože tam bude ten, ten a ten.“ Nebyl ani králem večírků, ale měl rád společnost. U nás byly pořád nějaké mejdany, pořád jsme tu měli nějaké hosty. Pro něj to bylo důležité a pro nás děti to bylo obohacující prostředí. S úctou jsme poslouchali, co vypráví Walda, Zdeněk Svěrák, Vladimír Sís, Darek Vostřel nebo jiná osobnost z okruhu tátových přátel.
Darek Vostřel, to byla přece hlava divadla Rokoko. V biografiích se píše, že právě Rokoko bylo důležitou zastávkou v životě Ivo Fischera.
Tátu v roce 1969 vylili z rozhlasu. Teda vlastně nevylili, odešel sám, ale kdyby to neudělal, byl by odejit. Podílel se na ilegálním protiruském vysílání v osmašedesátém, byl nestraník, a tak mu bylo jasné, že by stejně brzy vyletěl. Ujal se ho právě Darek Vostřel, nabídl mu práci a v tom divadle na Václaváku prožil s výbornou partou nějakých pět nebo šest let. Napsal pro ně několik pořadů a her – Pan Pickwick, Osm lásek Waldemara Matušky nebo ještě před Pražským jarem Filosofskou historii s nádhernými, ale nedoceněnými písničkami. Pak teprve šel na volnou nohu.
Byl Ivo Fischer na nějaký svůj text obzvláště pyšný?
To je jako s dětma, jestli mám jako táta rád víc tohle nebo tamto. Byl rád, když se vyskytl v nějaké společnosti nebo na nějakém mejdanu nebo u ohně a všichni společně zpívali jeho text, přičemž ani netušili, že jeho autor je mezi nimi. To se pak tetelil a říkal: „Takhle má básník na konec skončit. Lidi si vezmou jeho verše za své a přitom vůbec nevědí, kdo je napsal.“ Ale z tohohle hlediska prožil asi největší satisfakci, když rok před jeho smrtí, v osmdesátém devátém za sametové revoluce celý národ zpíval na Václaváku a na Letenské pláni Jednou budem dál. Byl šťastný, že se jeho text stal jednou z hymnických písní revoluce.
Ivo Fischer byl český textař, básník, ale i rozhlasový redaktor, scenárista, překladatel či autor rozhlasových her. Narodil se 23. srpna 1924 v Letkách a zemřel 6. prosince 1990 v Praze. Napsal řadu dnešních evergreenů zejména pro Waldemara Matušku, Václava Neckáře či Martu Kubišovou. Jeho píseň Stín katedrál letos vstoupila do Zlatého fondu českých písní Ochranného svazu autorského.