Fanoušky, kteří hodiny a hodiny vyčkávají před halami, by šlo velmi jednoduše odsoudit jako posedlé puberťáky. Bylo by to ale dost unáhlené a zkratkovité. Jednak řada z nich už dávno překročila hranici dospělosti, takže s věkem nemá celá záležitost zas tak moc společného, a především tu nejde o žádnou prvoplánovou obsesi. O lásku k hudebníkům, o tu jde však zcela jistě. Hlavní motivací je vidět své oblíbence z co nejmenší vzdálenosti, ideálně s nimi navázat kontakt a vyjádřit jim podporu. Kempování ale zároveň funguje i jako nástroj socializace mezi samotnými fanoušky.
„Chceme být vepředu kvůli interakci s interpretem. A zároveň si najdeme nové kamarády, když na koncert čekáme celý den,“ shodují se jednohlasně Headlinerem oslovení fanoušci Zdenka Benešová (19), Otto Gibarti (22), Nikola Dánaiová (27) a Lucie Horčicová (19), z nichž všichni mají s kempováním od rána či přes noc zkušenosti.
„Začnete se na koncert víc těšit, protože se bavíte s cizími lidmi, všichni si společně zpívají písničky. Často se takhle seznámíte s někým, kdo daného umělce poslouchá stejně obsesivně jako vy,“ míní Benešová, která je velkou fanynkou Harryho Stylese či Toma Odella. „Zjistíte, že v tom nejste sami,“ dodává.
„Já to mám hodně jinak. Většinou chodím na interprety, kteří nejsou tolik známí, takže jsem většinou opravdu jediná,“ oponuje Horčicová. „Chci být vepředu na barikádě a ukázat muzikantům podporu. Často to jsou předskokani a ti to mají vždy těžší.“ I kvůli „rozehřívačům“ je však nutné vystát si frontu do haly celý den. U velkých hvězd se totiž fanoušci natlačí dopředu okamžitě, ať už předskokany znají, či nikoli.
Generační záležitost? Ale kdeže!
První zážitky s kempováním se u oslovených fanoušků nesly v duchu oťukávání a prozkoumávání. Nikdo z nich dopředu úplně netušil, do čeho jde. Takové celodenní i noční čekání má totiž svoje jasně daná pravidla, o kterých nemají lidé zvenčí často vůbec ponětí. Fanoušci si například rozdávají čísla, aby bylo jasno v tom, kdo kdy přišel a v jakém pořadí bude do haly či arény vstupovat.
„Já většinou chodím čekat od dvou či tří hodin ráno, abychom měli ty nejlepší místa. Poprvé jsem nocovala ve Varšavě. Přišli jsme asi den předem ve čtyři hodiny odpoledne a před halou už byla dlouhá řada. Řekli jsme si, že tam už zůstaneme a přespíme,“ vzpomíná Dánaiová. „A to jsme přišli a dostali číslo třeba kolem pětistovky nebo vyšší. Už tam bylo hodně lidí.“
Něco takového není podle Benešové neobvyklé. Před vídeňským koncertem Harryho Stylese kempovaly organizátorky fanouškovského happeningu před arénou celkem pět dní. „Přijde mi, že lidem v našem věku je úplně jedno, že spí tři dny na zemi. To u kapel, které mají starší publikum, už nikdo nedělá,“ tvrdí Benešová s tím, že když šla na koncert The Cure, stačilo dorazit hodinu před začátkem a místa vpředu se našla velmi pohodlně.
Že ovšem nelze věci a věk generalizovat, potvrzuje Horčicová, která před koncertní halou několikrát kempovala i s 56letou maminkou. Poprvé to bylo na Yungbluda. „Poté, co jsem na něm byla prvně, slyšela máma videa z koncertu a viděla komunitu fanoušků, a rozhodla se jít příště se mnou. Prožívala to úplně stejně jako mladší generace, ale bála se víc komunikovat, protože neumí anglicky a vystoupení bylo v Berlíně. Potřebovala ode mě pomoct, ale její fanouškovství je jinak úplně stejné,“ konstatuje Horčicová a dodává, že od té doby kempovala s maminkou ještě několikrát.
Pro něco takového však mnohdy nemají vrstevníci ze starší generace pochopení. „Rodina i lidé z práce jí říkají, že je blázen, že chytila druhou mízu a že je na něco takového moc stará,“ tvrdí Horčicová.
Na celonoční, ale i celodenní kempování je potřeba i nějaké základní vybavení. To se u fanoušků s nasbíranými zkušenostmi proměňuje – někteří začínali s pouhým kartonem, na který si sedli, teď už dávají přednost spacáku. Není výjimkou, že si někteří „čekatelé“ dotáhnou i matraci. A pokud se zcela logicky ptáte, kam ji před koncertem dají, tak třeba zpět na hotel. Díky číslovacímu systému totiž o své místo ve frontě nepřijdou, ani když si odběhnou na jídlo či toaletu.
„Věci se odnášejí buď na hotel, nebo do auta, když ho má někdo zaparkované kousek. Často si ale nosíte věci, které vám není líto vyhodit, případně se posbírají a pošlou se dál; darují se třeba bezdomovcům,“ vysvětluje Dánaiová s tím, že pokud někdo na koncert dorazí ve dvojici, většinou se jeden na hodinu před otevřením haly oddělí a věci odnese. „Já si třeba spacák nenosím, spíš jen deku, která vyjde na tři eura a není mi líto ji vyhodit,“ dodává.
Co se týče předbíhání, panuje mezi fanoušky velká soudržnost a respekt. Nemůže se proto stát, že frontu kdokoli přeskočí – to by se se zlou potázal. Většinou se čekající semknou a vetřelce vykážou do příslušných míst, tedy dozadu. Spousta lidí se sebere a odejde automaticky, protože se chce vyhnout konfrontaci.
Jelikož ale není vždy vše zalité sluncem a Stylesovo okřídlené heslo „treat people with kindness“ neboli „chovejte se k lidem laskavě“ berou někteří nadarmo, dochází sem tam i k ostřejším potyčkám. Lidé se začnou dohadovat o pořadí, vzácně dojde i na tahanice a rvačky, které pak musí řešit ostraha. „Dvě holky takhle jednou sekuriťák postavil dozadu,“ říká Benešová. „Začaly do sebe strkat a hádat se, která z nich tam byla první. Pořád na sebe řvaly, až o svoje místa přišly. Nevím, zda jim to za to stálo,“ dodává.
Co se týče rozdávání čísel, to má na starosti většinou první příchozí, v zahraničí však není výjimkou, že na celý proces dohlížejí přímo zaměstnanci daného kulturního svatostánku. Ti rozdávají mimo jiné náramky a několikrát ověřují pořadí, v jakém návštěvníci dorazili.
Benešová má pak zkušenosti jak s přidělenými čísly, tak i s jejich rozdáváním. Ujala se ho na pražském koncertu Toma Odella. „Tam pořád někdo předbíhal, ale já jsem držka, takže jsem je posílala zpátky dozadu. Všichni si mysleli, že jsem zaměstnancem Fora Karlín. Říkala jsem jim, že nejsem, ale že mají číslo 150, takže nemají vepředu co dělat.“
„Myslím, že často probíhá nějaká komunikace mezi fanoušky už před příchodem na koncert, ale neví o tom všichni,“ říká Dánaiová. „Různé projekty se řeší třeba přes Instagram,“ dodává Gibarti. Právě na sociálních sítích se i často určí jakási pověřená osoba, která bude čísla příchozím rozdávat.
Napoprvé krok vedle
Počáteční nezkušenost s kempováním mnohé lidi také vytrestala. Horčicová vzpomíná, že nocovala v mrazu, což nebylo dvakrát příjemné. „Občas do toho musíte skočit po hlavě a pak už je to dobrý,“ míní.
„Já jsem poprvé kempovala s Ottou na Auroře. Měli jsem čísla 55 a 56 a neměli jsme s sebou vůbec nic. Holky vepředu měly plachty, my jsme si někde koupili alespoň levný deštník, kterým jsme se na chvíli zakryli. Člověk napoprvé vůbec neví, do čeho jde, ale pak se poučí,“ říká Benešová.
Její slova Gibarti potvrzuje. „Poprvé jsem kempoval na Szigetu před koncertem Lany Del Rey. Čekal jsem tam od devíti od rána a vystoupení začínalo v devět večer. Stáli jsme na sluníčku a měli jsme maximálně vodu. Potom už jsem věděl, co dělat příště – že je potřeba více vody, deštník nebo něco, čím se můžete ovívat.“
Oproti tomu Horčicová preferuje kempování velmi nalehko. Tvrdí, že se například vyhýbá i jakékoli konzumaci jídla a vody, aby nemusela řešit odbíhání na toalety. „Snažím se nemít v ten den žádnou lidskou potřebu. Musím jen kempovat, získat místo na barikádě a podpořit interpreta. Pokud budu jíst, dostanu žízeň, a pokud se napiju, budu muset na záchod. Ty ale nejsou většinou přístupné a já nejsem typ, co by dokázal jít na toaletu do restaurace, i když si tam nic neobjedná,“ konstatuje.
Zároveň připouští, že jde trochu o hazard. „Ale stojí to za to,“ směje se a na otázku, zda při kempování s maminkou nebyla v tomto ohledu pod větším dozorem, odpovídá, že sice byla, ale zároveň šlo o jeden ze dvou případů, kdy ve frontě málem omdlela.
Počasí je nejčastější příčinou potíží při čekání na koncert, a je jedno, zda je to velké vedro či zima. Benešová vzpomíná, jak při letošním vystoupení Harryho Stylese ve Vídni v samém závěru omdlela z vyčerpání a ven ji museli vynést zdravotníci. Jejich práci a pomoc vyzdvihuje – prý jsou pro čekající fanoušky oporou i před samotnou show, kdy rozdávají vodu.
V souvislosti s počasím jsou velkou výzvou také kostýmy, které lidé na vystoupení nosí. „Když jdete na Harryho Stylese, chcete vypadat jako on – mít na sobě nějakou džínovinu, kůži, dlouhé kalhoty. To pak hraje v kombinaci s počasím velkou roli. Často se z fronty nedostanete pryč, abyste se převlékli. Takže čekáte celý den v kostýmech, je vám horko, ale musíte to vydržet,“ vzpomíná Benešová.
Adrenalin podle oslovených fanoušků udělá svoje. Extrémním teplotám navzdory svoje úsilí ani v jednu chvíli nechtěli vzdát a zabalit to. „Máte koupené lístky, které vás stály tisíce. Opravdu se neseberete a nepůjdete domů nebo na konec fronty,“ konstatuje Gibarti, podle kterého se ztracená energie vykompenzuje nejen zahájením koncertu, ale i díky ostatním lidem. „Když se s nimi bavíte, nabije vás to.“
„Jediná situace, kdy bych nezvládla kempovat, je, že bych na koncert vůbec nešla. Viděla jsem Češku, která čekala i se zlomenou nohou, celý koncert vedle ní stály kamarádky, co ji podpíraly. Byly ve třetí řadě,“ usmívá se Benešová. „Myslím, že by nás zastavila jen smrt,“ dodává Horčicová a ostatní souhlasně pokyvují. „Mě by tedy odradily i minusové teploty. Zdraví je přednější,“ oponuje Dánaiová.
Zóny před halou nejsou jen skvělým prostředím pro navázání nových přátelství, fungují i jako takzvaný safe space, tedy prostor, v němž se příchozí nemusejí bát projevit se, a kde se nemusejí strachovat ani o bezpečnost. Na ni často dohlíží jednak ostraha, protože vedení hal by nedopustilo, aby došlo k nějakému incidentu, fanoušci se zároveň hlídají vzájemně mezi sebou. „Ve Vídni byli dokonce i policisté. Ale i tak je nás tam tolik, že kdyby se něco stalo, vyřešíme to. Nikdy jsem se nebála,“ říká Dánaiová.
Horčicová koncerty s dozorem ostrahy nezažila, ale potvrzuje, že se mezi tolika lidmi nejde necítit v bezpečí. „Je to úplně v pohodě,“ hodnotí. Ani podle Benešové a Gibartiho nenastal na žádném koncertě problém s krádežemi či opilci, naopak si pochvalují sounáležitost a fanoušků.
Interakce zas a znova
Jak už bylo řečeno, hlavní motivací pro celodenní čekání před halou je zajištění těch co možná nejlepších míst na barikádách před pódiem. A v tomto případě rozhodně neplatí „jednou a dost“. Fanoušci prahnou po jakékoli drobné interakci se svými idoly zas a znova, i proto ve frontách čekají opakovaně klidně i v intervalu několika málo týdnů.
„Myslím, že obzvláště my, fanoušci Harryho Stylese, žijeme hodně v deziluzi, když se Harry podívá naším směrem, ukáže zdvižený palec, a všichni si myslíme, že to bylo na nás,“ směje se Benešová s tím, že ačkoli přímou interakci měla jen s Tomem Odellem během meet & greet, nehraje to úplně roli. Hladina euforie je i tak značně vysoká a jde především o uvolněnou atmosféru a o to si koncert užít.
„Já měl s Aurorou velkou interakci,“ vzpomíná Gibarti. „Neustále jsme na sebe ukazovali, smáli se, zpívali, natahovali se k sobě. Dokonce mě objala a dala mi pusu. A třeba Tove Lo mi před koncertem sdílela můj příběh na Instagramu, pak jsme během vystoupení společně zpívali a měli jsme oční kontakt. To bylo úžasné, moc jsem si to užil,“ dodává.
Gibarti si navíc na koncerty nosí vinyly k podpisu, což podle něj vyžaduje neustálou interakci, aby si interpret desky všimnul. Jak Aurora, tak Tove Lo mu přebaly během letošního Metronomu podepsaly. Horčicová zase svému oblíbenému muzikantovi přinesla na koncert krabičku sladkostí, když si na Instagramu povšimla jeho povzdechu nad tím, že se mu sladká tyčinka zasekla v automatu. „Pak mi dokonce ještě psal soukromou zprávu na Instagramu,“ chlubí se.
„Všichni ale chtějí interakci znova,“ shoduje se čtveřice nadšenců. „Znám i fanoušky, které interpret sleduje na Instagramu. Toho kdybych někdy dosáhla…“ zasnila se Benešová. „Na Toma Odella chodí kluk, který snad nevynechá jediný jeho koncert a Tom ho zná i jménem. Kdykoli ho vidí, bere ho k sobě na stage. Na druhou stranu mi to ale přijde moc,“ konstatuje Benešová, když naťukáváme rozdíly mezi fanouškovstvím a posedlostí.
Všichni čtyři respondenti cítí zásadní rozdíl mezi tím být skalním fanouškem nějakého interpreta a stalkingem či chorobnou obsesí narušovat soukromí muzikantů. To ani jeden z nich neschvaluje. Nelíbí se jim ani čekání na zpěváky a zpěvačky před hotely a podobně; zásadní je pro ně hudba. Dokážou tedy o svých miláčcích zapáleně hovořit klidně hodiny, nikdy by však nepřekročili hranici něčího soukromí. „Když lidi čekají před hotelem, je to moc. Neruší to jen interprety, ale i další hosty,“ shodují se Benešová s Dánaiovou.
Běžná a konsenzuální interakce však fanoušky naopak motivuje k tomu být příště zase v první řadě. „Když jsem se setkala s Tomem Odellem, opravdu si na každého z nás vyhradil čas na pokec. Pak na mě přímo na koncertě volal jménem – a zda jsem v pohodě, protože jsem celé vystoupení probrečela,“ říká Benešová.
„Mluvit s muzikanty tváří v tvář a stát pod pódiem jsou dvě různé zkušenosti. Člověk chce zažít to jančení,“ odpovídá Gibarti na otázku, zda by přestal s kempováním, kdyby si mohl s některým ze svých oblíbených interpretů promluvit tváří v tvář, třeba jako novináři při rozhovorech.
Stání, nebo sezení?
Z logiky věci by se mohlo zdát, že fanoušci kempují před halami, jen pokud mají lístky na stání do předních řad. Někdy však chodí do front jen kvůli seznámení s dalšími lidmi. „Mám pár kamarádů, kteří si to přijdou vystát, aby někoho nového potkali, a pak jsou vzadu. Ne každý chce být vepředu,“ míní Dánaiová.
Benešová dodává, že občas, když měla lístky na sezení, také přišla, aby nasála atmosféru. Rozhodně však nekempovala. Podle ní si lidé často chtějí dopřát komfort toho, že mohou jednou přijít později či odcházet z místa, jak se jim zachce.
„Já jsem jednou dokonce přišla až na hlavního interpreta,“ doplňuje Dánaiová. „Když má člověk komfort, že nemusí od rána čekat, vyspí se, oddychne si a pak jde na show.“
Oslovení fanoušci se jednohlasně shodují, že si na své miláčky většinou kupují lístky na stání. „Když stojíte, koncert si užijete víc. Sezení je takové stísněné a často bývá i dražší. Na Harryho jsem jednou seděla, ale zrovna mi to nevadilo, vyzkoušela jsem si to z každé perspektivy,“ konstatuje Dánaiová.
„Taky preferuju stání,“ dodává Gibarti. „I když mám lístky na sezení, tak stojím celý koncert.“
Podle Benešové má stání tu nevýhodu, že když odejde člověk na záchod, musí se pak složitě dostat zpět. „Stojí tam sice kamarádka, ale musíte se prodírat přes dvě stě lidí. Všem musíte říct, že máte vepředu kámoše, který na vás sice mává, ale stejně vám to nikdo nevěří. I tak stání preferuju, i když se přiznám, že jsem teď trochu traumatizovaná z toho, jak jsem ve Vídni omdlela,“ tvrdí.
Na koncert i s dítětem
Existuje pro fanoušky věková hranice, za níž už kempovat nechtějí? Mění se to s věkem? Jak jste už možná vyrozuměli z tohoto článku, nelze to v žádném případě zobecnit. Zatímco někoho s přibývajícími léty chuť čekat před halami opouští, někdo ji naopak najde až později.
„Když jsem přespávala přes noc s kamarádkou, které je 24, tak jsme si říkaly, že na něco takového jsme už fakt staré,“ směje se Dánaiová s tím, že šla pak stejně znovu. „Drama musí být. Mám sice ráda svůj komfort, přesto do toho pořád jdu,“ dodává s tím, že dohání zřejmě resty z období dospívání, kdy na podobné zážitky neměla peníze. „Všichni v mém věku mají po svatbě, mají děti a pak jsem tu já s koncerty!“
Oslovené dámy by před kempováním, vyjma již zmiňované smrti, zastavila ještě péče o novorozeně. „Jinak ale budu ten typ matky, co půjde na koncert s dítětem v nosítku a se sluchátky. Nebojím se, že by mě mateřství zastavilo v chození na koncerty,“ konstatuje Benešová. „Věková hranice pro mě v tomhle neexistuje.“
Gibarti připouští, že se u něj preference s věkem mění. Třeba za 10 let si prý rád sedne. „Budu mít svůj komfort, místo toho, abych deset hodin čekal před halou.“
A co bude do té doby? Pravděpodobně ještě spousta kempování a utracených peněz. Ty v tomhle případě nejsou pro fanoušky vůbec podstatné. Někdo kouří a pije, někdo chodí na koncerty, konstatují lapidárně respondenti. „Nemám 150 korun na kafe, když jsem zaplatila 3 500 za lístek na koncert. Lidi to odsuzují, protože je to velká suma naráz,“ míní Benešová.
Kde na to bereš? Odkud máš tolik peněz? Ty pořád někde jsi. To jsou nejčastější reakce, které milovníci koncertů od okolí slýchají. „Já už chodívám na koncerty třeba jen dvakrát do roka, když dorazí někdo, koho poslouchám. A když nedorazí, tak ho holt neuvidím, do Berlína nepojedu,“ říká Gibarti.
„Já to mám úplně stejně jako holky,“ usmívá se Horčicová s tím, že je schopná za lístky utrácet velké sumy. „Lepší než být závislý na drogách!“ uzavírá diskuzi Benešová.
Na jednom se nicméně všichni čtyři respondenti shodují – hudba jejich oblíbenců jim v životě pomáhá, když se cítí pod psa, nabíjí je a provází je. Je to možná otřepaná fráze, ale proč by koneckonců nemohla být v takovém klišé pravda, která dokládá, jakou sílu v dnešní době hudba stále má a jak umí pobláznit davy? Vždyť pro nějaký pocit naplnění ji posloucháme snad všichni, nezávisle na tom, zda kvůli ní vystojíme hodinové fronty před halou, či nikoli.