Jejich sound trochu připomíná severské black-metalové kapely, které si v devadesátých letech kromě spirituálních večírků libovaly ve vypalování kostelů a hanobení pánaboha. Doba a vývoj tohoto okrajového žánru se značně posunuly a z black metalu se stal žánr, kterým se dnes inspiruje kdekdo. A to i Nuummite, kteří se na rozdíl od ničení kulturních památek a volání po pohanské tradici soustředí výhradně na muziku. Podle frontmana a kytaristy kapely Marka Juřici vychází především z hráčských schopností, ale také pestrého hudebního vkusu jednotlivých členů.
„Songy na naší debutové desce Celestial Triarchy byly hodně inspirované kapelami jako Russian Circles, Pelican a Alcest, které máme rádi. Pravdou ale je, že se teď více posouváme do progresivnějších žánrů. Je to dané i tím, že já osobně metalovou hudbu už tolik nejedu. Hodně jsem v poslední době začal poslouchat i jiné žánry, třeba elektronickou skupinu Infected Mushroom,“ prozrazuje hned na úvod našeho setkání Marek, jenž se podílí na veškeré skladatelské práci. S ní mu pomáhá i bubeník Michal Matoušek. Jeho živelný projev za bicí soupravou na koncertech rozhodně nepřehlédnete.
„Náš bubeník je prostě blackař, který měl vždycky rád spíš organičtější, špinavější a celkově více old school bicí. Já zase mám raději méně zkreslenou kytaru, mám ji dost středovou. Díky tomu, že jsme tři, je náš basák v trochu manipulované pozici, kdy je jeho nástroj hodně melodický. Kdybychom měli druhou kytaru nebo nějaký synťák, tak by basa mohla více jet ve spodkách, teď ale trochu supluje kytaru. Každopádně nám to všem vyhovuje, ve třech se nám hraje dobře a máme všichni více volného prostoru,“ pokračuje Marek, u kterého si stále nejsem jistý, jestli náhodou nemá robotickou paži. Celý koncert drtí nepřetržitě svou kytaru ve zběsilém tempu a jen málokdy zpomalí.
Pravdou je, že ač mají všichni tři vlasáči poměrně volnou ruku při tvorbě vlastních partů, kapela hudebně působí velmi disciplinovaně, což se nejvíce odráží v samotné energii a náladě, která z jejich muziky čiší. Nuummite jsem viděl naživo asi čtyřikrát a pokaždé to klukům na pódiu skvěle šlapalo. Zároveň při hraní působí velmi sebejistě a jejich dlouhá hára pěkně doplňují ponurou vizuální stránku kapely. Při jejich vystoupení zároveň často padáte do takového příjemného tranzu, kdy vás skrze urputné blast beaty a zběsile rychlé kytarové riffy dokážou překvapivě uvolnit. Chvilkami máte dokonce pocit, že se všechen ten hluk najednou transformuje do zuřivých vln oceánu, který vás myšlenkami unáší někam do prázdna. Tohle kouzlo post-metalového žánru ale Nuummite obohacují trochu netradiční změnou dynamiky skladeb. Na rozdíl od vzorů jako Russian Circles nebo Alcest je jejich kompozice často propracovanější a skladby tak baví svou pestrostí i dramatickými zvraty. Přitom jak Marek skromně dodává, jejich práce s repertoárem vlastně není na nějak zvlášť vysoké úrovni.
„Základem naší kapely jsou pořád chytlavé kytarové riffy, které máme tak rádi. Asi nikdy nebudeme ten typ postmetalové skupiny, která bude mít propracovanou motivickou práci a rozvíjející se melodie. Proto vlastně skládáme stylem, kdy komponujeme jednotlivé riffy na sebe. Často spolu prolínáme třeba i méně závislé kytarové a basové linky, které pak umí z té hudby vytáhnout potřebnou emoci.“
Death metal is dead
Jednotliví členové Nuumite nejsou na scéně žádní zelenáči a podobně jako jiní, i oni si prošli za svou kariéru různými projekty. Jedním z nich byla i deathmetalová skupina Errantes, kde se všichni tři poprvé setkali. Po čase je však účinkování na české deathmetalové scéně začalo nudit.
„Postupně mě ta kapela začala štvát, včetně deathmetalové scény u nás, a vlastně celkově i ta hudba… Nebyl tam prostor pro žádné inovace a zároveň jsme byli přeposlouchaný kapelama, které jsme dřív hodně jeli, když nám bylo patnáct. Už mě prostě nebaví, když jdu na koncert a všechny ty kapely i lidi kolem jsou stejní. Je to strašně neinvenční prostor. Přijde mi, že se death v Česku nikam nevyvíjí a vrací jen zpátky do devadesátek.“
Marek tak společně s klukama začal přecházet ke zvukově pestřejším a zároveň depresivnějším metalovým kapelám. Nakonec trojice propadla lásce k instrumentálním skupinám, které nejsou limitovány zpěvem a především textem. Díky tomu si podle nich může člověk svévolně doplnit význam skladeb a zároveň popustit uzdu fantazii. Kapela ale vzácně sahá i po vokálech nebo zpěvných recitacích, které můžete slyšet na dvou písních z jejich debutu nebo v nejnovějším singlu Můry.
Z logiky věci vyvstává i otázka, do jaké sorty kapel se Nuummite vlastně řadí a na jakých akcích je můžeme vidět? Ačkoli se obecně jedná o metalovou skupinu, jejich žánrový cross-over jim pomáhá vystupovat na akcích s pestrou škálou nejrůznějších hudebníků. S těmi, kteří jsou jim nejblíže, dokonce začínají budovat komunitu. Nad otázkou, zda u nás existuje určitá postrocková nebo postmetalová scéna, Marek až překvapivě neváhal.
„Určitě zde máme lokální scénu podobných kapel, jako jsme my. Když jsem poprvé o post rocku slyšel, tak ho hrála v Praze kapela Last of My Kind. To byl můj první kontakt s tím žánrem u nás.
Ještě před pár lety těch skupin tady moc nebylo a teď mi přijde, že postrockovou nebo postmetalovou kapelu má kdekdo. Připadá mi, že si i širší publikum uvědomuje, co je ten žánr zač. Scéna tady nějakým způsobem přítomna je, nebo alespoň v Praze a okolí. V Kolíně pak narazíš na postmetalovou kapelu v Chandra, v Liberci zas na Drom nebo v Opavě Mayon.“ Navzdory kontaktům po celé republice Nuummite odehráli drtivou většinu koncertů v Praze.
Pozoruhodné jmenovky a přebal
Už jen samotný název kapely vzbuzuje zvědavost. Poněkud zvláštní jméno má svůj původ v oblasti města Nuuk, hlavního města Grónska. Zde byl poprvé nalezen neprůhledný černý kámen, který získal pojmenování Nuummite. Člověk by tak řekl, že se kapela kromě
muziky věnuje i šperkovnictví. Na pohled tvrdí hoši, ale k inspiraci názvu došli skrze americkou blackmetalovou kapelu Abigail Williams. Na jejich desce The Accuser (2015) nese závěrečná píseň právě jmenovku Nuummite a z celku zcela vybočuje divným, až mysteriózním zvukem. Jak Marek přiznává, tato písnička vůbec nezní metalově, spíše jako kdyby Pink Floyd nahráli blackmetalovou písničku.
Nekonvenčním přístupem v označování pokračují Nuummite i při pojmenování svých skladeb. Jejich doposud jediná deska má v sobě hned několik písniček s cizokrajnými názvy. Ty dohromady tvoří nejednotnou příběhovou linii. „Možná to bude znít zvláštně, ale je to vlastně taková sbírka povídek. Když skladba nemá text, tak člověk nemá žádné vodítko. Proto jsme si nejdřív všechny naše skladby několikrát poslechli a zkoušeli si pod tím vybavit určitý příběh. Například skladba Setsuko prezentuje postavu malé dívky ze smutného japonského filmu Hrob světlušek, který se odehrává na konci druhé světové války v Japonsku.“
Podobný koncept v sobě skrývá i úvodní skladba Yutaka Taniyama. Ta je pojmenovaná po japonském matematikovi, jenž přišel s tezí, která pomohla dokázat Velkou Fermatovu větu, jednu z nejslavnějších vět v historii matematiky. Vědec trpěl depresemi a v padesátých letech spáchal v mladém věku sebevraždu. Depresivní a značně melancholická píseň svou náladou vypráví tento nešťastný příběh.
K ní navíc trio připojilo i videoklip, který se točil ve smíchovském klubu Eternia. Pro vybavení natáčecího prostoru si kapela přinesla nejrůznější prapodivné předměty a exempláře. Jednou takovou raritou byl i obraz, na němž se objevuje UFO poháněné dieselovým pohonem. Kapela ho následně využila i jako přebal své desky Celestial Triarchy. „Ten obraz byl nakreslený v sedmdesátých letech strýcem našeho basáka Lukáše. Ten stále ještě tvoří podobná díla, jmenuje se Oldřich Dvorský. Když jsme v Eternii točili, náš basák ten obraz přinesl jako dekoraci. Moc se nám to líbilo a nakonec jsme ho využili pro cover alba.“
Evoluce je nevyhnutelná
Na závěr našeho povídání jsem se Marka nemohl nezeptat, jak to vidí s kapelou v budoucnu a zda mají v úmyslu do projektu trvale dosadit zpěváka. Jejich poslední singl Můry totiž nazpíval speciální host Martin Šindelář, který s kapelou dlouhodobě spolupracuje.
„Nikdy jsme zpěváka nechtěli a od začátku jsme spokojeni s naší malou sestavou. Během jednoho koncertu na Kladně jsme ale hráli s emo hardcorovou kapelou Nicota, kde zpíval Martin. Po koncertu se za námi stavil s tím, že by chtěl u nás zpívat. Zkusili jsme ho a od té doby s ním občas něco nahráváme. Někdy se nám jeho projev hodí a jindy zase ne. Proto jsme s jeho hlasem zatím vydali pouze tři skladby – Můry, Sekala a Roadside Picnic. Není to však spolupráce na stálo. Rádi experimentujeme a už přemýšlíme, že do nějakých písniček zkusíme i jiné nástroje a zvuky, stále ale zůstáváme hlavně u tří nástrojů,“ zakončuje naše povídání Marek.
Tvář budoucích Nuummite je tedy prozatím nejistá, ale jisté je, že kapela nebude chtít zůstat uvízlá v jednom bodě. Ač její ambice nejsou nijak zvlášť přehnané a kapela si je vědoma specifičnosti své muziky, snaží se svou hudbu dělat profesionálně a posouvat projekt krůček po krůčku na větší pódia. K tomu měli koneckonců blízko před pandemií. Na plánovanou tour po Balkáně s experimentálním projektem Willhelma Grasslicha ale nakonec kvůli covidu nedošlo. Snad budou kluci nadále trpěliví a štěstěna se k nim brzy otočí čelem. Častým koncertováním a tvorbou nových progresivnějších písní tomu půjdou určitě naproti.
Seznamte se
Nuummite byli založeni v roce 2018 s vizí tvorby harmonického a atmosférického metalu. Koncertní mezeru způsobenou pandemií kapela využila k nahrávání debutového alba Celestial Triarchy v roce 2021. Nahrávalo se a míchalo v pražském studiu Riversound. O mastering se postaralo studio Enormous Door Mastering, které dříve spolupracovalo i s velikány Darkthrone, Poison Idea nebo Aura Noir. Na debutu se skupina prezentuje zjevným blackmetalovým soundem. V loňském roce kapela vydala také dva singly, Doublethink a Můry, přičemž obě písně silně koketují s prvky progresivního metalu. Skupina od svého založení drží stejnou sestavu v podobě kytaristy Marka Juřici, basáka Lukáše Studeného a bubeníka Michala Matouška.