Lisa Gerrard je jméno, které rezonuje napříč generacemi a hudebními žánry. Ať už jde o její kariéru v ikonické kapele Dead Can Dance, v jejíž tvorbě se prolnuly kulturní vlivy celého světa, nebo o její nepřeslechnutelný hlas, který zazněl mimo jiné i v soundtracku k oscarovému Gladiátorovi. Tentokrát se Lisa Gerrard vrací do Prahy v docela jiné poloze – s projektem Burn, který vytvořila s irským skladatelem a klavíristou Julesem Maxwellem. Nabízí v něm docela jiné nálady, než ve velkolepých show Dead Can Dance.
Nenápadný začátek
Lisa Gerrard a Jules Maxwell se poprvé setkali během turné Dead Can Dance v roce 2012. „Už tehdy mezi námi vzniklo hudební spojení, které nás přivedlo ke společnému skládání,“ vzpomíná Lisa. Skutečný základ pro Burn však přišel o tři roky později, kdy společně pracovali na projektu nazvaném Le Mystère des Voix Bulgares. „Nahráli jsme několik skladeb, ale původně jsme nezamýšleli natočit plnohodnotné album. Jules pak ty nahrávky vzal a společně s producentem Jamesem Chapmanem (MAPS) je zpracovali do ucelené podoby,“ popisuje Gerrard. Proces tvorby byl postupný a vše se dělo organicky.
„Skladby vznikaly jednotlivě. Nebyl to klasický přístup: pojďme natočit desku. Spíš jsme sledovali, jak se jednotlivé nápady rozvíjejí a co z nich vzniká,“ popisuje uvolněný proces tvorby. Výsledkem je sedm písní, které nabízejí intenzitu, emoce a dynamiku.
Pozitivní přístup
Lisa Gerrard byla vždycky známa docela hlubokým, až spirituálním přístupem k hudbě. Vyhovovaly jí temné, až mystické tóny. Projekt Burn je s tím v kontrastu, působí jinak. „To album je často popisováno jako pozitivní a nadějné. Myslím, že to skutečně odráží, jakým směrem se Jules při jeho tvorbě ubíral. Původně jsem zamýšlela, že udělám vokální aranže pro bulharské zpěvačky, ale Jules a James Chapman k tomu přidali něco, co do výsledku vneslo světlo a otevřenost,“ vysvětluje.
Tento nový tón se promítá i do živých vystoupení. „Je to úplně jiný pocit než koncerty Dead Can Dance. Hudba je otevřenější, svobodnější,“ říká Lisa.
Hudba jako obraz
Jedním z unikátních aspektů projektu Burn je také vizuální složka. Každá skladba má svůj vlastní film, který ji doprovází. „Tyto filmy vytvořili anglický animátor David Daniels a polští režiséři Jacob Chelkowski a Michal Sosna. Nejde o příběhy v tradičním smyslu, ale spíš o barvy, textury a atmosféru, která hudbu doplňuje,“ popisuje Lisa.
Na koncertech hrají vizuály klíčovou roli. „Vizuální složka dodává hudbě další rozměr. Je to jako živá projekce emocí, které hudba vyvolává,“ říká.
Co čekat od pražského koncertu?
Pro české publikum je Lisa Gerrard především spojená s velkolepými koncerty Dead Can Dance, kde na pódiu stojí několik hudebníků a celý večer často nabírá tvar mystického rituálu. Koncert Burn, který se uskuteční na konci ledna, ale nabídne něco úplně jiného. „Je to velmi intimní show. Na pódiu jsme jen já a Jules. On hraje na křídlo, já zpívám. Používáme backing tracky, ale vše je živé a dynamické,“ vysvětluje Lisa.
Koncert bude rozdělen na dvě části. „V první polovině Jules představí svůj sólový projekt Cycles, který je velmi osobní a introspektivní. Ve druhé polovině se přidám a zahrajeme celé album Burn. Každá skladba má svůj prostor a vytváří jiný zážitek,“ dodává.
Vývoj a nové cesty
Lisa Gerrard nikdy nezůstala u jednoho stylu nebo přístupu. Její kariéra je plná momentů, kdy podobným způsobem překračovala žánrové hranice – od spolupráce s Hansem Zimmerem na filmových soundtracích po experimenty s Dead Can Dance. „Hudba je pro mě způsob, jak propojovat různé světy. S Burn jsme vytvořili něco odlišného, co ale stále vychází z mého přístupu k hudbě jako k procesu objevování,“ říká Lisa Gerrard.
Seznamte se
Lisa Gerrard je australská zpěvačka, skladatelka a jedna polovina legendárního dua Dead Can Dance. Ve zpěvu často využívá imaginární jazyk. Je známa nejen díky Dead Can Dance, ale i díky práci na filmových soundtrackách. Spolupracovala s Hansem Zimmerem na Gladiátorovi (Oscar za nejlepší soundtrack) a naposledy na hudbě k filmu Duna. Projekt Burn, se kterým přijede do Prahy, vytvořila společně s irským hudebníkem Julesem Maxwellem. Její hlas bývá označován za „nástroj, který nepotřebuje překlad“.