Headliner vyzpovídal pětadvacetiletou Sigrid před její tuzemskou sólovou premiérou, kterou si odbude v neděli 5. června v Roxy. Někteří posluchači ji nicméně mohli slyšet už jako předskokanku na pražském koncertě Maroon 5, kde hlavní hvězdy svojí nakažlivou energií docela solidně rozcupovala.
Vaše nová deska vyšla před třemi týdny, dosáhla na první příčku v norské hitparádě a na druhou v britské. Taky má dobré recenze. Jak to prožíváte?
Jsem nadšená a zároveň se mi ulevilo, že už album vyšlo. Vedla k němu dlouhá cesta. Jsem vděčná za odezvu a nemůžu se dočkat evropského turné. Bude to zábava.
Kdy jste si uvědomila, že píšete písničky na svou druhou desku? Bylo to hned po vydání debutu Sucker Punch z roku 2019?
Tak rychle to nebylo, po vydání jsem měla malou skladatelskou pauzu, protože jsem byla příliš zaneprázdněná koncerty. Neměla jsem čas si v klidu sednout a zamyslet se nad další studiovkou. Pamatuju si, že jsem po dokončení turné k Sucker Punch jela do Los Angeles a ve studiu jsme společně s producentem Sylvesterem Sivertsenem napsali píseň It Gets Dark. Tehdy jsem si uvědomila, že přesně takhle bude znít druhé album. Přišlo to přirozeně, do ničeho jsem se nenutila, ale náhle jsem to prostě věděla.
Píseň It Gets Dark otevírá album How to Let Go. Je o překonávání strachu z neznáma a značně ovlivnila zvuk i atmosféru celé desky.
Při psaní jste se tedy necítila pod tlakem? Druhé album bývá vždycky zásadní.
Myslím, že tlaku se vystavujete vždy. Já jsem ho přijala, ale snažila se na něj moc nemyslet, což se lehce říká, ale hůř dělá. I o tom je deska – přece jen se jmenuje How to Let Go a já se na ní učím, jak nechat věci plavat. Na druhou stranu může být tlak i určitý hnací motor ke kreativitě, drajvu, ambicím, jak překvapit posluchače. Já se snažím překvapit hlavně sama sebe.
Jak vás při práci na desce ovlivnila pandemie?
Myslela jsem si, že album napíšu při cestování v roce 2020. Místo toho jsem se vrátila zpátky k rodičům, seděla v obývacím pokoji, spala ve svém dětském pokoji a byla jsem zase ta dospívající dcera. Po nějakém čase mezi Norskem a Dánskem vznikl cestovní koridor a naštěstí pro mě byli v Kodani i Sivertsen neboli sly a Caroline Ailin, se kterými jsem napsala většinu písniček. Samozřejmě to byla zvláštní doba, ale ta malá bublina ve studiu byla uprostřed toho všeho příjemná.
Písně tedy vznikly během tohoto období?
Spíš takový mix. Většina jich vznikla od roku 2020 dále, ale některé jsou mnohem starší. Třeba Mistake Like You je z roku 2019 a reflektuje bývalý vztah, na který máte po čase trochu jiný názor než po jeho bezprostředním ukončení. A myslím, že o tom album trochu je – že přemýšlíte nad věcmi, od kterých jste si dopřáli odstup, abyste na ně mohli nahlížet jinou optikou. Je to také deska o dospívání, poznávání sebe sama. Hodně písní píšu vlastně sama pro sebe, ale říkám si, že podobně jako já se může cítit spousta lidí. Hlavním a univerzálním poselstvím je naučit se, jak nechat odejít pochyby nebo lidi, kteří pro váš život nejsou dobří.
A naučila jste se, jak nechat tyhle věci plavat?
Trochu ano. Ale je vlastně zvláštní dělat propagaci albu a mluvit o tom, protože nemám správnou odpověď. Myslím, že umět nechat věci odejít, je proces.
Dobře, zeptám se tedy trochu jinak. Co byla poslední věc, kterou jste musela nechat jít?
To je také těžká otázka. Řekla bych, že si teď zvykám na to, že mám zase nabitý program, dělám spoustu rozhovorů, v médiích se objevují recenze a tak dále. Dopřála jsem si od toho všeho dlouhý odpočinek, protože jsem poslední dva roky nebyla příliš aktivní umělec. Můj život se od základů změnil, jako nám všem. Byla to příjemná pauza od všeho, ale zároveň mi více než cokoli jiného chybělo vystupování. Nové album je proto i óda na živé koncerty.
Je to v něm cítit. Písně mají robustní zvuk a celá deska mi připadá vyloženě určená k tomu, aby se hrála naživo.
Rozhodně, to byl i můj záměr. Hodně jsem při psaní myslela na svoji kapelu a říkala si, jak to bude znít skvěle. Vždy jsem měla ráda muziku s hodně nástroji. Líbí se mi, že v popu máte směr, který je zaměřený víc na synťáky a elektroniku a na druhé straně na živé nástroje, ke kterým teď inklinuju. Na tuhle nahrávku by jednou určitě došlo, přišla nicméně už teď. Ale jak bude znít další album, zatím nevím.
Synťáky dominovaly vašemu debutu, který byl hodně scandipopový. Myslím, že druhá deska má více světový zvuk. Je to díky hraní a cestování?
Myslím, že ano. Album Sucker Punch miluju, ale říkali jsme si, že bychom měli udělat něco tvrdšího, přidat víc kytar a bas, aby to znělo mohutněji. How to Let Go je určitě výsledkem koncertování, chtěla jsem více zapojit kapelu.
Byl celý tvůrčí proces ke druhému albu v porovnání s debutem lehčí nebo naopak těžší?
Lehčí, protože jsem měla více času, abych si mohla hrát a vše do detailu doladit. Zároveň těžší, protože jsem měla pocit, že mám všechen čas na světě. Na první desce jsem neměla tolik prostoru, abych se ve všem rýpala a měnila rozhodnutí.
V rozhovorech, které jsem četl, často zmiňujete, že lidé zpochybňují vaši autenticitu a nevěří, že ta holka v obyčejných džínech a tričku není jen marketingový tah. Proč to tak podle vás je?
Dobrá otázka, ale upřímně nevím. Nemyslím si, že cokoli předstírám. Někomu asi nepřijde autentické, když nosím pořád to stejné, ale nejsem první takový umělec.
Pilotní singl alba je o sebelásce a získaném sebevědomí. Zvukově jede na vlně obrozeného diska a nutno podotknout, že tenhle žánr Sigrid ovládla famózně.
Možná se tedy zeptám jinak. Máte pocit, že musíte někomu dokazovat, že jste umělkyně, která stojí za pozornost?
Nechci nikoho přesvědčovat, aby poslouchal moji hudbu. Doufám, že si deska najde k lidem vlastní cestu, aby se k ní vraceli i v příštích letech. Z odezvy mám pocit, že už se to děje, za což jsem vděčná. Teď se hlavně těším na turné, kde všechny konečně fyzicky uvidím.
V jednom nedávném rozhovoru jste také vyprávěla, jak vám během skládání kdosi s despektem řekl, ať se držíte toho, co umíte. Je podle vás časté, že se na ženy v hudebním průmyslu kouká takto spatra?
Můžu mluvit jen za sebe, ale myslím, že takové situace hudebnice zažívají ve studiu běžně. Hudba je pořád klučičí píseček. Přibývá sice i hodně producentek, ale potřebujeme jich víc. A taky je potřeba zajistit, aby bylo prostředí ve studiu bezpečné, přívětivé ke každému. Když se všichni cítí vítaní, vytřískají ze sebe to nejlepší.
Ptám se z důvodu, že váš debutový singl Don’t Kill My Vibe byl založen na podobné zkušenosti. Zlepšilo či změnilo se od té doby něco v přístupu producentů obecně?
To určitě ano. Přece jen producenti, kteří se mnou pracují, už vědí, do čeho jdou. Píseň Don’t Kill My Vibe vzešla ze situace, při které jsem měla pocit, že nejsem dostatečně respektovaná a necítila jsem se ve studiu vítaná. Takže mě překvapilo, když se něco podobného stalo o několik let později. Zároveň si říkám, že už bychom měli být dál. Ale v pohodě, posunula jsem se a nechala to plavat.
Ještě jedna věc, kterou jsem vyčetl z rozhovorů – nejvíc pyšná jste prý na to, že vás hudební průmysl ještě nezlomil. Co je podle vás v tomto byznysu nejtěžší?
To, že jste stále na očích veřejnosti a máte pocit, že nemůžete vypnout a škobrtnout. Já mám štěstí, že jsem vyrostla v malém norském městečku na západním pobřeží, a kdykoli se sem vrátím, získám nad věcmi určitý nadhled. Když jste umělec, často vnímáte hlavně sebe a svůj obraz, je dobré z toho také někdy vystoupit.
„Musíš to nechat jít, protože něco prostě nespravíš,“ zpívá Sigrid v rozchodovce Burning Bridges. Téma loučení se s věcmi či lidmi se albem táhne jako červená nit.
A má fakt, že jste z Norska, nějaký zásadní vliv na vaši hudbu?
Rozhodně ano. Norsko je daleko od velkého hudebního průmyslu. Když jsem začínala, netušila jsem, jak na produkci, ale hodně mě inspirovalo místní intenzivní počasí – často fouká, jsou bouřky, prší nebo sněží. Měla jsem jenom klavír, ale všechny myšlenky, které jsem měla, jsem se snažila realizovat pomocí piana. Samozřejmě nepíšu písničky o přírodě, ale i tak mě hodně inspiruje.
Vůbec poprvé jste spolupracovala s jinými umělci. Nejprve jste v lednu vydala duet Head on Fire s britskou zpěvačkou Griff. Jak jste se daly dohromady?
Opět to přišlo velmi přirozeně. S Griff jsme se znali z Instagramu a líbila se mi její hudba. Pak jsme se setkaly na nějaké akci v Londýně a bylo to příjemné. Řekly jsme si, zda nezajdeme na kafe, a že to našim manažerům vysvětlíme tak, že plánujeme jít společně do studia. Tak jsme začaly psát Head on Fire a povídaly si o životě, protože jsme dvě popové holky v hudebním průmyslu. Bylo to příjemné.
A co duet Bad Life s Bring Me the Horizon, který máte i na desce?
Co se týče Bring Me the Horizon, jsem několik let jejich fanynkou a oni zřejmě mými fanoušky. Setkali jsme se loni na festivalu v Readingu, kde mi řekli, že mají song Bad Life, který mi chtějí poslat. Dost se mi líbil. Se zpěvákem Ollym Sykesem jsme ve studiu upravili text a trochu na písni pracovali. Takhle to vzniklo. Oba songy dělilo jen několik málo týdnů. Naučila jsem se z toho, že spousta věcí přichází přirozenou cestou a nemusíte na ně tlačit.
První sólo v Praze
Sigrid vystoupí 5. června v pražském klubu Roxy. „Přijedu s celou kapelou, se zásobou nových písniček. Bude to zábava a myslím, že se všichni hodně zapotíme a zatančíme si. Na to by se měl každý připravit,“ zve fanoušky na koncert.