Míra Wanek z Už jsme doma: Z Teplic přes Bohnice až do tajných studií The Residents

Mezi Jazzovou sekcí a Bohnicemi

Aniž jsem si to uvědomoval, tohle okouzlení muzikou mě posléze katapultovalo do místních barových a zábavových kapel tam u nás v Teplicích. Hrály se výhradně přejaté skladby, třeba Santana, ale pak přišlo to správné osvícení – dvoje Pražské jazzové dny v roce 1979. Tam jsem viděl Energii G, Psí vojáky, Zikkurat. Byli to moji vrstevníci a hráli pro mě úplně novou a hlavně vlastní muziku, která, jak jsem cítil, mi byla hodně blízká. A souběžně s tím jsem v Teplicích slyšel náhodně desku The Damned. Tohle dohromady ve mně vyvolalo touhu dělat něco podobného. Ale zároveň jsem na těch Pražských jazzových dnech nasál hudbu kapel, jako byly Žabí hlen, Kilhets, Extempore, prostě tvorbu tehdejší experimentální scény. Zdůrazňuju to proto, že v tom jsou kořeny toho zvláštního mixu, který jsem pak dělal celou svou dráhu.

V Teplicích se toho v té době moc nedělo. Alespoň na té scéně, kterou jsem tehdy sledoval. Pravda, teď vím, že bychom tam našli i nějaké předchůdce z doby undergroundu. Z Teplic byl Čuňas, nebo alespoň sem dojížděl, existovala tady podzemní kapela Bílé světlo a v Novosedlicích byl klub Radar, kam jezdil třeba Hutka, Merta a lidi ze Šafránu. Určitý vliv mělo taky Docela malé divadlo v nedalekém Litvínově. To vedl Mirek Kovařík. Ale jinak spíš úhor. Ten fenomén, který se později začal nazývat „punkové Teplice“, jsme tam nastartovali my, tedy FPB. Pak už se to začalo vrstvit a nabalovat – přišly Konec konců, Divize T, Šanov a další. Ale také Kabát, Motorband a po nich dneska třeba Hlahol. Ale vysvětlit z nějakého sociologického hlediska, proč se to tak intenzivně rozjelo právě v Teplicích, neumím.

Ale pokračuju dál ve svém příběhu. Už jsem věděl, co budu hrát, ale hledal jsem nějaké kluky do party. FPB vznikli v Bohnicích, když jsem si tam „vyráběl“ modrou knížku. Tam jsem vymyslel název a našel i první spoluhráče. Ovšem časem se ukázalo, že tam nebyli kvůli modré knížce, ale že to byli lidé s opravdovou diagnózou, v tomto případě kleptománií. Takže mě okradli o všechno. Svou naivitou jsem přišel o celou aparaturu, kterou jsem hodně těžce a hodně draze získával od těch různých barovkářů.

FPB

Ale název už zůstal. FPB čili Fourth Price Band. Tehdy se hospody dělily na čtyři cenové skupiny, přičemž čtyřka byla nejhorší a taky nejlevnější. My jsme do těch čtyřek chodili a hlásili se k nim, ale časem nám došlo, že náš název má další význam. Že už je to dno, pod které se už nedá klesnout. Že nás z týhle pozice už nemůžou níž vykopnout.

Musím říct, že FPB nevznikli přímo v Teplicích, ale v Dubí, kde jsem bydlel. Naproti v domku zase bydlel nějaký Petr Růžička. Moc jsme se neznali, to až potom, když se vrátil z vězení, kde mimochodem seděl za svou činnost v Radaru. Někde jsme se potkali, popovídali si a já zjistil, že Petr jezdí do Jazzové sekce a vozí odtamtud pásky s nahranými deskami od Pere Ubu, The Residents, Henry Cow, Chinas Comidas a dalšími, od celé tehdejší avantgardy, především z organizace Rock in Opposition. To byl další element, který se mi pomíchal s tou mou punkovou náklonností. Začali jsme ty skladby přebírat. No, přebírat… Já jsem třeba někde na mejdanu zaregistroval z magnetofonového kotouče nějakou skladbu, třeba zrovna ty Pere Ubu, nikdy potom jsem ji už neslyšel, ale zapamatoval jsem si z ní nějaký motiv a zbytek si vždycky nějak domyslel. Takže ty naše verze byly hodně radikální.

Bizarní manažer

Řekl bych, že pankáči jsme byli jen tak trochu. Chodili jsme sice do těch čtvrtých cenovek, taky mejdany a pivo jó, ale u ortodoxních pankáčů mi byla protivná ta jejich punková uniforma. Jednou jsme si s Filipem Topolem notovali, jak je legrační, že takový punkový symbol, jako byla žiletka, se začal vyrábět pochromovaný a začali ho nosit i ti, kdo s punkem neměli nic společného. A já navíc nemám v povaze agresivitu, takže jsem měl do punkového idolu hodně daleko.

Po té kleptomanské aféře jsme zůstali jen dva. Já jako hudebník a Růžička jako manažer. To bylo velmi kuriózní. A asi bych to býval zabalil. Ale Růžička byl velmi akční.

Můj nejbližší kamarád ze základky byl Petr Kuranda a ten hrál na basu. Já jsem mohl hrát na kytaru, ale potřebovali jsme bubeníka. No, a Růžička jednoho sehnal. V Teplicích v Šanově. A chytře. Náš budoucí bubeník hrál v kapele Mikron, ale nechtěl z ní odejít. Tak jsme do FPB angažovali celou kapelu. Po půl roce ostatní odpadli a zbyl z ní právě jen ten bubeník. Proběhly asi dva nebo tři koncerty a Kuranda musel na vojnu. Oslovil jsem tedy Romka Hanzlíka, kytaristu, se kterým jsem také chodil na základku. A já převzal basu. Tak se zrodila naše první a hlavní sestava.

Růžička byl vůbec bizarní osobnost. Choval se až absurdně. Ne že by nám sháněl kšefty, za komunistů to ani moc nešlo, ale my jsme neměli ani repertoár, neuměli jsme ani moc hrát a on se přitom choval, jako kdybychom byli kdovíco. Tím nám ale dodával sebevědomí. Taky různě lanařil, vymýšlel intriky, prostě kolem nás vytvářel určitý pohyb. Já myslím, že na té české punkové scéně byl prvním manažerem západního střihu. Pracoval dovnitř kapely – rozšiřoval nám hudební obzory – i vně, protože budoval kontakty a pořád hledal kdejakou skulinku, kudy by nás protlačil.

Velká punková éra

FPB pod Růžičkovým managementem působili asi pět let. Vznikli na podzim 1979, pak přišli ti kleptomani a na podzim 1980 jsme měli první koncert naší první – trochu absurdní – sestavy v ústecké Setuze. Sál asi pro tisíc lidí zhruba z poloviny plný. A my jsme měli jen dvě písničky! Tak jsme nechali nejdřív hrát Mikron, ti měli asi sedm skladeb, a pak jsme byli na řadě my. Takže jsme na pódium vlezli já a Růžička. Po vzoru Kilhets jsme měli nabílené obličeje, bílé hábity a chrastili jsme šrouby v plechovce. Když to trvalo asi dvacet minut, překvapení lidé se seběhli pod pódium, cože se to stalo, my zahráli ty dvě písničky a tím to skončilo.

A ten poslední koncert? Někdy v tom pětaosmdesátém to začalo trochu vrzat. Lidsky jsme se rozpadali na dvě dvojice. Růžička a Milan Nový tvořili jednu a já a Romek Hanzlík druhou. Já a Romek jsme byli méně konfliktní, spíš jsme se drželi hudby a nevyhledávali spory, ale Petr to začal přehánět. Do té doby měl konflikty spíš s policajty, ale najednou začal být arogantní i vůči jiným kapelám, na naše kamarády a kolegy. Skoro při každém koncertě si stoupnul na pódium a často okřikoval i lidi v publiku. Nemohl jsem to nějak vydýchat. Odjeli jsme ilegálně hrát na festival do Jaročína a tam ty spory tak trochu vygradovaly. A když potom za mnou přišli v červenci pětaosmdesátého kluci z Už jsme doma, že by potřebovali zpěváka a textaře, tak jsem na to kývl, ale s tou podmínkou, že budu s nimi vystupovat jen jako host. Hodně lidí si myslí, že jsem zakladatelem Už jsme doma, ale ta kapela existovala asi půl roku ještě předtím, než jsem s ní začal spolupracovat.

FPB bylo tedy pořád moje hlavní působiště a náleželo jim sto procent mé autorské práce. Navíc mě způsob práce v Už jsme doma zpočátku moc nebavil. Zkoušky se jen zbytečně prokecaly, tu a tam přišel někdo opilý nebo pozdě, anebo dokonce vůbec ne. Tak jsem odešel pryč. Asi za měsíc za mnou přišli dva kluci od nich a přemlouvali mě, abych to zkusil s nimi znova. Začali jsme zkoušet mnohem intenzivněji a organizovaněji a mně bylo na těch zkouškách najednou velice příjemně a mnohem lépe než na zkouškách FPB. Ještě zhruba tři čtvrtě roku jsem to táhl s oběma kapelami, dokonce na Rockfestu jsem vystupoval s oběma, ale následoval ještě jeden koncert ve Staré Lysé a s FPB jsem definitivně skončil a věnoval se od té doby již jen Už jsme doma.

Být básníkem

Po základní škole jsem nastoupil do sklářské školy v Novém Boru a dostal se do party, kde se hodně četlo. Dokonce i poezie! Chtěl jsem mezi ně zapadnout a začal jsem číst se stejnou intenzitou taky jako oni. A chytlo mě to tak, že jsem dokonce po půl roce napsal svou první básnickou sbírku.

Do poezie jsem se zavrtával čím dál hlouběji, a jak jsem v těch básních pořád jel a jel, začali se mi pozvolna vyprofilovávat ti, které jsem měl nejraději – Mikulášek, Skácel, Šiktanc, Halas. A Oldřich Wenzl, samozřejmě. S tímhle nábojem v hlavě jsem se pak vracíval do Teplic, ale tam mezi lidmi, se kterými jsem se stýkal, nikdo nečetl, natož poezii. Takže jsem mezi nimi dělal něco jako osvětovou práci. Tu a tam jsem něco i zhudebnil. Asi nejznámější bylo Mikuláškovo Listíčko.

Teplické Patafyzické kolegium

Ale to nebylo všechno. Kromě FPB jsem se v roce 1980 účastnil ještě života jiný party, která si říkala Patafyzické kolegium Teplice. Bylo nás pět, inspirováni doktorem Faustrolem od Alfreda Jarryho a dadaismem, patřila mezi nás básnířka Svatava Antošová, fotograf Petr Kuranda, malíř Václav Lukášek a hlavní postavou byl Eduard Vacek s funkcí Lektora Zahlubovače. Vydávali jsme samizdat Pako, a stali se dokonce součástí mezinárodní patafyzické komunity, byli jsme například v kontaktu i s Albertem Marenčinem ze Slovenska, který byl hlavou patafyziky ve střední Evropě. Pořádali jsme speciální akce, jako bylo čtení poezie nazvané Vuřty s poezií nebo výstavy a koncerty. A také jsme pořádali sympózia na téma Odstraňování traumatu při vyměšování v panelové výstavbě. To první se konalo v restauraci Chaloupka v Dubí a hrála tam ta úplně první sestava FPB ještě s Petrem Kurandou. Celý ten kvas probíhal zhruba do roku 1983 a měl nepochybně vliv i na to, co jsem dělal dál. Vždyť Už jsme doma, ještě když jsem s nimi nedělal, byli vlastně druhá generace toho artového konglomerátu FPB/Patafyzické kolegium. Nebyl v tom žádný záměr. Organizační i artová složka teplické scény, to všechno vznikalo postupně a spíš intuitivně.

Aniž si to tehdy člověk uvědomoval, začalo to bobtnat. Na zkoušky Už jsme doma chodívalo spousta lidí, suplovalo to tak trochu nemožnost veřejně vystupovat. Nechyběli tu ani třeba tehdy velmi mladí kluci z Kabátu, bylo jim nějakých patnáct nebo šestnáct let, ale i další lidi z budoucích místních kapel. A na Benešáku, na takové dlouhé lavičce, posedávalo přes den nějakých patnáct dvacet kluků, už tedy ocvočkovaných, kteří ten místní kvas už taky vnímali. Říkali jsme jim semínka. Kdybys je tehdy identifikoval a podíval se za nějakých pět let na složení třeba Koneckonců, Šanova 1, Vyžvejklé bambule, Divize T nebo Mimo zákon, zjistil bys, že je v nich spousta těch někdejších semínek. To byla třetí teplická generace! Ale to vše v průběhu nějakých 7–8 let do revoluce.

Už jsme doma

Kdybych měl definovat, čím se Už jsme doma lišili od FPB, tak především tím, že jsme nedělali žádné převzaté věci a nepřebírali nějaké básně. Všechno bylo původní, byli a jsme striktně autorská kapela. Druhá důležitá věc: vytvořil jsem už s FPB takový specifický systém zkoušení a skládání, protože jsme všechny nápady začali zapisovat do not. Ne že bychom byli nějací listaři, nebo dokonce frakouni, ale proto, že jsme zapomínali. O kolik skvělých nápadů bychom přišli, kdybychom si je nezaznamenali! Těžko mluvit o nějaké koncepci nebo ideových základech. Měl jsem své oblíbené básníky a přijal jejich poetiku. Chtěl jsem ji dostat do rockové kapely. Já vím, že je lyrická a často velmi křehká, ale najdeš v ní i překvapivé zlomy. Mně taková poetika nepřipadala neslučitelná s punkem nebo tím, co přišlo po něm. Ba co víc, právě to mě bavilo, když jsem inspirován jejich duchem začal skládat.

Veselé plavkyně a Divize T

Před listopadem 1989 jsem paralelně s Už jsme doma hrál ještě ve skupině Divize T. To byl vlastně jen záskok. Pavel Báča odešel na vojnu a hledal se náhradník, který by s nimi hrál na basu. Nakonec jsem to byl já. A zase se opakovala situace se začátkem Už jsme doma. Nejdřív jsem tvrdil, že budu jen hrát a do skládání se jim nebudu plést, jenže pak mi to nedalo a pár věcí jsem jim napsal. Ale je pravda, že jsem si k nim dokázal udržet určitý odstup. Záznam této epizody se objevil na kompilaci Roll Over Teplice, kterou jsem produkoval. Byly na ní čtyři kapely – Divize T, Už jsme doma, Děti ráje a Veselé plavkyně.

Pavel Keřka z Už jsme doma si vytvořil svůj paralelní projekt. Jmenovalo se to Veselé plavkyně. Tvořili je Ivo a Jindra Dolanských a Pavel Keřka na basu. Trochu teď odbočím: O mně se říká, že jsem despota, který nedovolí lidem v kapele hrát to, co chtějí. To je do jisté míry pravda v tom smyslu, že já jsem skladatel. Ve vážné hudbě taky nikdo nediskutuje o tom, jestli na tomhle místě má být činel nebo triangl, prostě orchestr dostane noty a hraje přesně to, co autor složil. Já to dělám podobně a každému, kdo s námi bude hrát, naleju předem čistého vína, a buď to přijme, nebo s námi nebude hrát. Všichni to vědí, ale zase já chápu každého, kdo má také potřebu se nějakým způsobem realizovat. Jakékoli bokovky členů Už jsme doma jsem proto odjakživa vítal a podporoval. Veselé plavkyně byla první z nich a já jsem do jejich tvorby nijak nezasahoval, dokonce jsem jim občas pomáhal tím, že jsem jim dohazoval koncerty nebo spíše nabízel hraní společně s UJD.

Kapela Plavkyně natočila ty čtyři písníčky na kompilaci a pak demokazetu téměř všech písní. Nějak tajně se dostali do divadla v Chebu a tam ji pokoutně nahráli. Jenže chebské divadlo později, v devadesátých letech, vyhořelo, a s ním i originál té nahrávky. Naštěstí se asi před pěti roky našla jedna kopie kazety a dali jsme ji Ondrovi Ježkovi ke zmástrování. Nedávno konečně vyšla v Polí5 pod názvem Prozatím. Je to zároveň moje splacení dluhu, taková naše pocta Romku Hanzlíkovi. Ještě když byl v nemocnici, jsme si říkali, že naším nejbližším plánem musí být album Veselých plavkyní. Dokončili jsme to bohužel už bez něj.

Ale jak Divize T, tak Veselé plavkyně brzy po listopadu skončili. Najednou se toho začalo dít tolik…

První cesta za hranice

První cesta do zahraničí vedla tuším do Německa. Berlín, Hamburg, tak nějak to bylo. Vzpomínám si, jak jsme seděli v autě a s hrůzou se obávali, jak to vydržíme. Tři koncerty po sobě! Když si na to dneska vzpomenu, tak se musím smát. Za pár let potom na turné po Americe jsme měli padesát koncertů za sebou a ani jeden den volna! A vydrželi jsme to!

Velíšek

K Už jsme doma patří neodmyslitelně i malíř Martin Velíšek. On je také z Teplic, ale paradoxně jsme se tam nikdy nesetkali. Martin pak studoval sklářskou školu v Kamenickém Šenově a já jen přes kopec školu v Novém Boru. Byl jsem tam hodně aktivní, snažil jsem se tam probudit i činnost patafyzického kolegia, podílel jsem se tam jako organizátor na řadě akcí a tak dále. Velíšek byl zase poměrně aktivní spolu s Michalem Machatem v tom Šenově, věděli jsme tedy o sobě, ale ani tam jsme se nesešli. Teprve až když studoval v Praze na Umprum u profesora Libeňského.

Já jsem nikdy nemaloval, nemám k tomu vlohy. Nicméně jako člen Patafyzického kolegia jsem od lektora Zahlubovače Edy Vacka dostal nabídku a výzvu namalovat čtyři obrazy. Eda pak zorganizoval výstavu v Bílině a jedním ze čtyř, co tam měli své obrazy, jsem byl i já. Na tuhle výstavu se přijel podívat taky Velíšek, toho času už student Umprum, a tam jsme se poprvé setkali a prohodili něco slov. Překvapilo mě, že věděl o FPB i o UJD, a že byl prý dokonce jejich fanouškem. Já jsem mu jen tak ze srandy řekl, jestli by nám nemaloval obaly desek. Samozřejmě to byl jenom fór, tady byl ještě hluboký komunismus a představa, že vydáváme desku, byla hodně mimo realitu. Ale Martin souhlasil a jako první nám namaloval plakát. Jenže tehdy jsme neměli tiskárnu a nemohli jsme ho vytisknout. Tak jsme někde v Teplicích na ulici vylepili Velíškův originál.

V osmdesátém devátém jsem měl asi půlroční pauzu, protože jsem byl mluvčím okresního Občanského fóra a věnoval se kultuře, policii a posléze kooptacím a přípravě prvních svobodných voleb, ale hned potom Už jsme doma dostali nabídku od vydavatelství Globus International na první desku. Vzpomněl jsem si na Velíškův slib a on ho splnil. Na obal vymyslel základní motiv, který používáme dodnes. Domeček s psavcem, na pozadí jeleni a šibenička. A taky poprvé použil pro nás typickou žlutou barvu. Ještě teď, když hrajeme občas v kostýmech, máme je celé žluté a pomalované domečky.

The Residents

Jedním ze středobodů mé inspirace byla už od začátků FPB americká skupina The Residents. Experimentální, a navíc úplně anonymní kapela ze San Franciska, jedni z nejvýznamnějších představitelů hudební avantgardy od sedmdesátých let až dodnes. Jejich nahrávky se ke mně dostávaly přes Petra Růžičku z Jazzové sekce a zažehly ve mně něco hodně silného. Víc než Sex Pistols nebo The Damned! Dokonce jsme v FPB hráli dvě jejich písničky, pochopitelně s českými texty.

V jednadevadesátém se ke mně dostala adresa na jejich manažera Riche Shupa, který tehdy bydlel v New Yorku, a já mu napsal dopis. Zrovna jsme vydali naši první desku a já ji k dopisu přiložil s prosbou, ať ji předá The Residents. Rok se nic nedělo a pak přišel dopis, opravdu dlouhý dopis, čtyři stránky, podepsaný The Residents. Že děkují za desku a přidali slova, která mě tehdy moc zaujala, totiž že tak, jak byla železná opona zavřená z naší strany a k nám se těžko dostávaly západní věci, tak to fungovalo i opačně a na Západ se zase nedostávaly věci z východní kultury. A teď, když se opona zvedla, tak vliv evropského Východu bude pro ně nesmírně užitečný. Že se na ten čerstvý vítr moc těší a že by se ani moc nedivili, kdybychom my, tedy Už jsme doma, stáli v centru těch nových vlivů. To nás samozřejmě moc těšilo, ale jinak jsme se docela zasmáli, zvlášť když na konci byla zmínka, že pokud bychom někdy měli cestu kolem San Franciska, tak že se máme zastavit. Že nám ukážou ta svá tajná studia a vůbec všechno, co s tím souvisí.

Devadesátky byly ale plné různých náhod a šancí. Někdy ve dvaadevadesátém uspořádala Linhartova nadace v prostorách pod Stalinem happening. Sešlo se tam nějakých možná až čtyřicet amerických performerů. Jedním z organizátorů byla na americké straně Laurie Amat, která dva roky předtím spolupracovala s The Residents na albu Freak Show. Já to tehdy věděl, šel jsem proto za ní a říkám, že my máme kapelu a tady je pozvání od The Residents. Ukázal jsem jí dopis a ona povídá, že připravuje reciproční akci s českými umělci ve Státech a že tímto jsme už vybráni.

V balíčku českých performerů jsme se tím pádem nakonec dostali do San Franciska a asi po čtyřech dnech nás Laurie vzala na návštěvu do studií The Residents. Byl to úžasný zážitek, ale tím to mohlo skončit. Už tak bylo toho štěstí víc než dost.

Jenže za dva roky se The Residents znovu ozvali. Chtěli po dohodě s Ondřejem Hrabem z Divadla Archa uskutečnit v Praze Freak Show Live. Sháněli hudebního režiséra, který by dal dohromady orchestr a celou hudební stránku představení, nebo chcete-li koncertu. Hrabovi navrhli právě mě. Vzal jsem to, dva měsíce jsem strávil ve Frisku, vyprodukoval šest set stran partitur, něco dokonce připsal a nakonec to v Praze i oddirigoval. V roce 2010 proběhla v Olomouci výstava artefaktů The Residents a pro tu příležitost jsme udělali a odehráli s jejich zpěvákem třináct rezidentských písní, ale ve stylu Už jsme doma. V Rakousku je před několika lety vydali pod názvem Moravian Meeting.