Obrázek k článku „Zítra bude slunýčko.“ Podivuhodný příběh i tajemně silný čaj Martina Tankweye
| Josef Vlček | Foto: Profimedia

„Zítra bude slunýčko.“ Podivuhodný příběh i tajemně silný čaj Martina Tankweye

Za slávou jedné z hvězd devadesátých let, moderátora a zpěváka Martina Tankweye, je čaj. Černý kluk ze Zaire jej uměl fantasticky připravovat a na to, že to navíc dokázal předvádět s okouzlující elegancí, se lidi chodili dívat. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že se dívá na budoucí hvězdu českého reggae a na dočasného krále diskoték.

Zjevil se zčista jasna někdy v roce 1993 přímo před mýma očima. Vrátil jsem se z rozhlasového semináře v Los Angeles. Zažil jsem tam přednášku o předpovědi počasí na hudebních rádiích. Šéf jedné poradenské firmy nám vyprávěl o úspěšném programovém prvku, který spočíval v tom, že za meteorologa, člověka, který v rádiu předpovídá počasí, je angažován člověk s nějakou vadou řeči, špatnou výslovností nebo s neobvyklou barvou hlasu. Uváděl dokonce příklad s českými kořeny – v jakémsi kanadském rádiu hlásil blbou angličtinou zprávy o počasí nějaký Čech. Lidi to prý milovali.

S ředitelem Evropy 2 Michelem Fleischmannem jsme o tom vyprávěli tehdejšímu týmu, kde jsem také působil, a všem se to líbilo. Začala se hledat nějaká bizarní postavička a skoro vzápětí přišel noční moderátor Luděk Hrzal, přezdívaný „Noční můra Evropy 2“ se zajímavým objevem: „Po cestě z Celetné, kde tehdy sídlila Evropa 2, do ulice Ve Smečkách, kde jsem bydlel, jsem se často stavoval dole na Václaváku v Dobré čajovně Luboše Rychvalského. Jednoho dne se tam mezi obsluhujícím personálem objevil mladý černoch ze Zaire, dnešní Demokratické republiky Kongo, Martin Tankwey. Bylo to tuším hned v pondělí po tom meetingu v rádiu. Martin ke mně přišel a říká něco jako: „Datesiťaj? Těrný, selený?“. Oslovil jsem ho, jestli by nechtěl dělat v rádiu počasí. Asi to moc nepochopil, ale řekl, že ano. Druhý den měl volno, sešli jsme se a šli do rádia. On mluvil skvěle francouzsky, a tak se s Michelem domluvili a vznikl projekt Martin Tankwey – Sluníčko Evropy 2.“

O Tankweyovi, který tady po absolvování kurzu češtiny v Jihlavě studoval/nestudoval chemii, se vyprávělo, že vaří marihuanový čaj, kterému říká Duna, protože se po něm každý zduní. Luděk ovšem tvrdí, že to byl jen zelený čaj s mátou, ale věřte mu. O Martinovi totiž existuje strašně moc legend a nepravd, které o sobě často s potěšením roznášel i on sám.

Hned při prvním setkání bylo jasné, že tohle je ten pravý člověk pro hlášení počasí. V hlase měl úsměv, mluvil krásnou měkkou češtinou, úžasně při tom prznil česká slova, ale přitom mu bylo rozumět. Hlavně to byl chytrý kluk s obrovským smyslem pro humor, který si uměl dělat legraci i sám ze sebe. „Vy počěbujete blbyho čerňáka jako semja, že jo? Tak to teda semja,“ reagoval na naši nabídku.

Měl smysl pro nadsázku: „U nás se hodně kradlo a fotr kradl ze všech nejvíc, tak ho udělali starostou,“ řekl (v překladu do srozumitelné češtiny) prý komusi o své rodině. Jeho známí mi po letech potvrdili, že Martin opravdu pochází z velmi zámožné rodiny, jeho otec byl významný politik a opravdu dělal nějaký čas primátora či starostu v hlavním městě bývalého Francouzského Konga, v Kinshase, a potom snad i soudce. „Táta nás udělal osm.“ Nejméně dvě dcery a syn prý studovali ve Francii, jiní v Anglii, a protože pak prý už na další Paříž nezbývaly prachy, Martina poslali studovat jen do Československa. A v Praze se mu moc zalíbilo, protože „f Šechách sou pěkny košiškí“. Ale věřte Martinovi a jeho smyslu fabulovat.

Netrvalo dlouho a z Martina se stala velká hvězda Evropy 2. Říkal si Slunýčko Evropy 2 a jeho výroky o počasí si lidi opakovali ráno v tramvajích a autobusech. Naše kolegyně Hanka Andělová mu psala předpovědi počasí na tělo, což znamenalo, že mu vymýšlela různé jazykolamy. Často sama ani netušila, co z toho Martin udělá za hlášky. Ta nejslavnější se traduje dodnes, a když se řekne Martin Tankwey, kdekdo ji cituje: „Z nebe budou padat vložkí a budou studené nosí…“

Zkusili jsme ho tehdy využít i na rubriku politických komentářů. Když bylo před prezidentskými volbami v roce 1993, přišli jsme s kampaní Tankwey for President, jež spočívala v každodenních politických komentářích na čtyři řádky, které jsem mu psával. Dneska by ty jeho kecy různí rozumbradové nejspíš pro jejich nekorektnost ani nedokázali vydýchat anebo rovnou označili za dezinformace, ale devadesátky byly „freedom“, a tak se posluchači bavili.

Na jeho kontě se rychle objevil i jeden z největších hitů, které se před polovinou devadesátých let na Evropě 2 vysílaly, Kytkový reggae. Stanice byla tehdy plná lidí spojených s hudbou – moderoval tu Roman Holý, nějaký čas tam byla Leona Machálková, ráno tu působil Těžkej Pokondr. Ostatně i Hrzal s Holým měli kdysi společnou kapelu Bossanova. Fleischmann své ovečky pořád hecoval, aby pro stanici něco natáčeli, a dokázali tak na ni upozornit. Proto se zrodilo i Kytkový reggae. Tankwey jej na hudbu Karla Babuljaka natočil se skupinou Babalet:

„Ty si olka so sem ledal líbí se ti régé –
Líbí, líbí régé

je je je líbí régé

Ráno běžíš k outobusu a já vedle tébé – Ou jé je vedle tebe šubdú a vedle tebe

Sadi lesi zahradniství u samýho nebe –
Ou je je je je je u samýho nebe

Budem spolu sázet kytky
tleskat v rytmu régé – Jó jó jó…

Mákamé a mužém přítom klečet vedle sebe – Líbí líbí régé jé jé líbí régé

A ty kytky pro legrasi sazet v rytmu régé – Ou jé v rytmu régé šubdú…

Až ty kytky povyrostó na Váslavák sejdem – Ou jé na Váslavák šubdú a na…

Tam se lidi usmivaji každý tančí régé –
Jó jó jó jó…

Martin vysílal počasí na Evropě celých šest let a potom ještě příležitostně pokračoval na Rádiu Crystal v České Lípě. A svému mediálnímu objeviteli Hrzalovi byl v devadesátém šestém za svědka na svatbě. Prý tehdy chodíval skoro denně se svojí tehdejší maminou Vlastičkou, která na něj byla hrozně přísná a furt ho přísně pucovala, ke Zpěváčkům. Bydlel tehdy tuším ve Pštrossově ulici.

Lidé, hlavně děti, měli Tankweye rádi. Byl srdečný a bezprostřední. A je fakt, že tedy bylo po Čechách v devadesátkách jen málo černochů. Byla to velká rarita. Na téhle zkušenosti postavila Apolena Rychlíková v A2 v roce 2017 v článku Afričánci v Lídlu svůj pohled na tehdejší Tankweyovu roli na české scéně: „Zpěvák a moderátor, který k nám, jak se tak familiérně říkalo, „přicestoval až z dalekého Konga“, přišel všem vtipný hlavně proto, že neuměl dobře česky, ale uměl to prodat. Jeho výstupy v kostýmech ze slámy, které měly evokovat tradiční obleky ze vzdálené země, plné srandovního šišlání a pitvoření, tvořily svého času jeden z pilířů novácké zábavy. Tankwey byl dalším ztělesněním českého vztahu k „Afričánkům“, které tu nastolil film Dušana Kleina Jak básníci přicházejí o iluze. Roztomilý Mireček má ve filmu dědečka se srandovně dlouhým jménem, mluví legrační češtinou a náročné zkoušky na medicíně zvládá díky sexu s Vendulkou utěšitelkou.“

Milá Apoleno, svět není tak jednoduchý. To jazykové komolení nebylo jen Tankweyovou specialitou. Tuším, že na některém brněnském rádiu byl tehdy nějaký místní moderátor, který prý měl všechny výslovnostní vady. Nebo třeba v Berlíně měli v jednom rádiu dopravního zpravodaje, který své informace o dopravě rapoval. A to vůbec nemluvíme o nahotinách v televizním Počasíčku. Prostě se hledaly různé způsoby, jak zpestřit program, jak na sebe upozornit. V tom opravdu nebylo nic rasistického.

A vůbec, Tankwey byl součástí všech novot, které přinesla devadesátá léta. Najednou tu byla soukromá média, rocku, co hrdlo ráčilo, kuponová privatizace, SPUSA neboli Společnost přátel USA, svobodné volby, zkrácení vojenské služby, volné cestování do ciziny, drogová scéna, ruskojazyčná mafie… Pro mnohé, zvláště na venkově, byl sympatický, věčně usměvavý Martin často prvním živým černochem, kterého viděli.

Martin navíc dokázal docela dobře rozlišit, kdy jde o legraci nebo kdy má dialog rasový podtón, a uměl přitom být nad věcí. Dokázal takového člověka parádně odpálkovat. Rád posloužím jednou historkou z pozdějších let. Po nějakém vystoupení se šlo do hospody a nafoukaný vrchní, když došel k Tankweyovi, tak trochu pohrdavě povídá:
„Tak co si dáš, černej?“

„Maťé antylopý stejky?“

„No to nemáme.“

„A krokodýlý jazyký?“

„Ne.“

„Tak ťo ťeda maťe?“

To nebylo o novácké zábavě. Ani o srandovním šišlání. Ale přesto se celá hospoda otřásala smíchem, jak Martin pingla utřel. Nebylo to ale nic překvapivého. Po celou dobu jeho hudební kariéry se tradovalo, že Martin Tankwey nezkazí žádnou srandu.

Zaslechl jsem ještě jednu hezkou historku o jeho smyslu pro humor. Jel se s nějakou muzikantskou partou koupat, ale nechtěl moc na sluníčko, protože „vy když se opalite, tak jste červený, ale my čerňáci, když se opalime, tak jsme zelený.“ Prý mu na to pár lidí skočilo.

Reggae s česko-konžskou espézetkou

Ještě dříve, než vstoupil v celonárodní známost jako „Slunýčko Evropy 2“, začal Martin Tankwey vystupovat jako zpěvák s reggae skupinou Babalet. V prosinci roku 1987 ji potkala velká tragédie, když někde na cestě stopem z Budapešti srazilo a zabilo neznámé auto Aleše Drvotu a kapela musela najít nového zpěváka. „Nejdřív jsme to zkoušeli s různejma Sklepákama a pak se Slávkem Purkrábkem z Lemon Nashville Orchestra, ale ten se nám zdál moc patetickej, moc rock’n’rollovej,“ vzpomíná kytarista Babaletu Jiří Charypar. „Myslím, že to byl Standa Švadlena, kdo nám přivedl Martina Tankweye. Někdo tehdy ještě přivedl druhýho Afričana, snad Angolana, prý to byl syn nějakého velvyslance. Říkalo se mu El Capitano. S těma dvěma jsme měli první koncert v klubu Na Chmelnici. Martin nás tam okouzlil. Byl živej, temperamentní, bezprostřední. Tak jsme se dohodli, že spolu budeme dělat písničky.“

A zase: Černý zpěvák nebyl v kapele pro ozdobu. Nebyl to žádný Mireček. Reggae byla do Čech implantovaná hudba, kterou jsme v té době znali jen z desek. Aby ji našinec pochopil, musel se dostat až někam ke kořenům, hluboko do „roots“. A mladý Zaiřan to dokázal zprostředkovat. Pomohl muzikantům alespoň se dotknout prapodstaty hudby, která byla na hony vzdálená evropské formě myšlení.

A co se týče „pitvořeného“ jazyka, tak i ten měl v českém kontextu svou roli. Jamajští zpěváci – včetně Boba Marleyho – zpívali své písně v patois, což byla forma takzvané pidgin English, v jejich případě zjednodušená angličtina zhruba o osmi stovkách slov, nekomplikované větné stavbě a měkké výslovnosti. Takže Tankweyova čeština byla k rodilému českému jazyku ve stejné pozici jako pidgin English k jazyku rodilého Angličana.

Poté, co El Capitano odpadl, dostal Tankwey na čas dalšího černého kolegu, Senegalce Bouramu Badjiho, který se později stal spoluzakladatelem další české afro reggae kapely Hypnotix. V roce 2001 se v jednom interview Bourama vrátil ke svému působení v Babaletu: „Babalet měli vášeň zachytit své pojetí hudby, kterou měli rádi, což v té době byla reggae scéna sedmdesátých let. Ale znáte to, trh je divný, a tak se reggae brzy dostalo do pozice, ve které ztratilo svůj charakter…
Přišla perioda stagnace. To se dělo i tady, protože všichni poslouchali jako alternativu jen bigbít. Babalet ale věděli, co se jim líbí, a chtěli to hrát. Neměli záruku, že to bude komerčně úspěšné, a tak jen hráli, jak to cítili. Inspirovali se jamajskou hudbou, ale rozvíjeli ji dál. Je třeba, aby duch pokračoval a nepodléhal strnulosti. Dělat skladby, které jsou poskládané stále ve stejné formě, není problém.“

Bylo to neuvěřitelné, ale Tankwey pravděpodobně nikdy předtím s žádnou kapelou nedělal. Dokonce nejspíš ani doma v Zaire ne. Alespoň o tom nikdy nemluvil. Ta omezená zkušenost mu pomáhala rozvíjet se v jakési české izolaci po svém. Měl ohromný smysl pro rytmus, skvěle se na scéně pohyboval a hlavně miloval reggae. Později se ukázalo, že ze všeho nejraději poslouchá poloinstrumentální dub music. „Ja dyš jedu autem, tak dycky dam nějakej dabíček,“ říkával. A možná ještě dnes si do ‚dabíčků‘ skankuje své vlastní improvizované texty.

V roce 1990 vydal Babalet své první album. Vyšlo u tehdy se potápějícího Pantonu a obsahuje dvanáct skladeb v jakémsi africkém nářečí. Většinu skladeb tam zpívá Martin, ale asi tři skladby zní v provedení Bouramy Badjiho. Ani členové Babaletu prý nevěděli, o čem Martin zpívá. Mohli se jen domnívat, jaká jsou témata Martinových textů. Nešlo samozřejmě o nic hlubokomyslného, Martin nebyl žádný Bob Marley, ale z dob módy afropopu ze začátku osmdesátých let víme, že podstata této hudby je postavena na stále se opakujících jednoduchých heslech, až plakátových, na jakýchsi až magických formulacích. Z písní se můžeme pokusit dešifrovat zhruba tři okruhy témat. Samozřejmě tu jsou typické jamajské rastafariánské motivy – Martyr, Babylon nebo Etiopia jsou toho nejlepším příkladem. Podle názvů je jasné, že tu také samozřejmě slyšíme témata přímo afrického charakteru – Mandela, African Woman nebo závěrečná Into the Jungle říkají vše. A zajímavý je třetí okruh, vycházející z českého prostředí. To platí především o písni Aleš, věnované památce Tankweyova babaletího předchůdce Aleše Drvoty.

Album Babalet je ale zajímavé především hudebně. Má v sobě silné melodie, nejspíš inspirované zairskou lidovou hudbou, překopírované do houpavého rytmu reggae. V obrovské polistopadové konjunktuře desítek vydávaných desek se ale debut Babaletu ztratil, což si hlavně rychlejší skladby nezasloužily. Škoda, že skladby jako Liwa nebo Babylon zapadly, ale dodnes voní jistým druhem nadšení a radosti. Aby ne, vždyť nebylo v té době na české scéně pozitivnějšího zpěváka než byl Tankwey. Škoda, že deska trpí slabou produkcí. Kapely se tehdy teprve učily, jak dostat koncertní energii na desky, a tak čím pomalejší skladba, tím utahaněji a řidčeji s odstupem času působí. Se současnými studiovými možnostmi by všechno znělo mnohem lépe.

Charypar vzpomíná, že zpočátku se sice hrály skladby s Tankweyovými texty, ale že je zpěvák na koncertech uváděl česky. Martin Hrdinka, který s ním několik let spolupracoval, k tomu podotýká, že Tankwey velmi dobře věděl, že jeho hlavní síla je v komolení češtiny, ale nikdy se přitom necítil trapně: „Měl smysl pro všechny zákony showbyznysu, i ty nepříjemné, které se mu osobně nelíbily, nebo pro věci vyvolávající trapnost, ale bral to jako součást role, kterou přijal. Svým způsobem to byl vynikající herec.“

Tankwey posunul svým vlivem Babalet od jamajského reggae k jeho africké odrůdě. Dnes s odstupem času bychom tuhle fázi babaletí story definovali jako afro verzi západoindického lovers rocku. Ostatně Kytkový reggae bylo hodně podobné jednomu hitu krále lovers rocku Dennise Browna. Ale jak tomu bylo ve světě černé hudby běžným zvykem, nikdo si s autorstvím moc starostí nedělal.

Tankwey celebritou

V první polovině devadesátek dělal Martin „na čtyřech stavech“. Pořád ještě vařil čaj dole na Václaváku, hlásil počasí na Evropě 2, hrál s Babaletem, a ještě navíc objížděl diskotéky s dalším moderátorem Evropy 2 Martinem Hrdinkou: „Původním cílem bylo zpopularizovat Evropu 2 v dalším prostředí. To bylo v dobách, kdy byly diskotéky doslova obrovské. Čtyři sta nebo pět stovek návštěvníků byl normál, ale také jsme dělali party s patnácti stovkami lidí. Cílem bylo zvizualizovat postavu, kterou lidi znali a milovali v programu Evropy 2. Martin vystupoval uprostřed čtyřhodinového programu jako host. Nejdřív neměl žádný repertoár, tak jen tak vstupoval do písničky Summer Summer od německého jakoby-reggae diska L.O.F.T.“ Pak ovšem přišlo Kytkový reggae a časem ještě přidal odrhovačku ze sedmdesátek Hastrmane, tatrmane melou. To byla písnička, kterou v roce 1973 nazpíval Indonézan Rony Marton, který tu studoval ekonomii a měl podobný měkký a sladký přízvuk jako o dvacet let později Martin Tankwey.

Zatímco Babalet měl v sobě ještě cosi alternativního z osmdesátých let, diskotéky už byly běžný spotřební entertainment. Jejich prostřednictvím a s podporou Evropy 2 se Martin dostával stále hlouběji do světa rychloobrátkového byznysu a lehce nabyté popularity. Víc než zpěvákem byl značkou, která se dala přilepit na kdeco a pomohla to prodávat. Krásně je to znát na první české kompilaci reggae, kterou Hrdinka produkoval. Jmenovala se Reggae Party. Nepochybně se celkem dobře prodávala i proto, že bookletu cédéčka vévodil Tankweyův portrét.

Na vrcholu své popularity kolem roku 1994 a 1995 se Martin podle očekávání stal i miláčkem dívek a žen. Ostatně mezi kolegy v zábavním průmyslu se mu prý přezdívalo Kabel plus. Na diskotékách měl jen jedno krátké vystoupení, takže před ním i po něm mizíval s místními dívkami, toužícími po experimentu s exotickou hvězdou. Hvězdou, která prý navíc na Afričana dokázala úžasně pít. V konzumaci whisky patřil k nejvýkonnějším českým osobnostem devadesátých let.

Právě v té době, kdy bylo Tankwaye všude plno, vyšlo, tentokrát u Popronu, druhé album Babaletu s Martinem Tankweyem, které se nemohlo jmenovat jinak než Kytkový reggae. Je to poněkud zavádějící název. Ano, Kytkový reggae na desce je, ale je to jen jedna ze dvou písniček, kde má Martin hlavní vokál. Na části ostatních osmi skladeb hraje snad jen perkuse a možná se tu a tam přidá někde ve sboru. Nicméně v historii českého reggae je to významná deska tím, že české texty používají často rastafariánskou pseudokřesťanskou dikci. Skladby jsou většinou ozvěnou toho, o čem byly začátky reggae definované slovy Love, Peace and Happiness. Karel Babuljak napsal navíc do reggae rytmů melodie, které zaujmou svou českostí. Třeba závěrečná skladba Vomotá… má charakter, který se blíží trampské písni, zpívané v hodně zapadlé, špinavé hospodě. Na pravou desku s dominujícím Tankweyem jsme si museli počkat ještě tři roky.

Tankwey se vyhříval na sluníčku diskoték a nováckých televizních estrád a seriálových show. K jeho popularitě přispěla i další mimohudební aktivita, fotbal. Přes Hrdinku a občasná televizní vystoupení se dostal k fotbalovému týmu hvězd Amfora. Jezdil s ním po městečkách a vesnicích a účastnil se mačů s místními týmy. „Byl srandovní.

Než uběhl dvacet metrů, udělal nejmíň deset kliček. Řekl bych, že měl pověst zbrklého útočníka, který sice nedával skoro žádné góly, ale svým způsobem byl velmi dobrý.“ Amfora z Tankweyovy role hodně vytěžila. Mít v útoku černého útočníka, to bylo při připomínce Pelého a dalších černých fotbalistů takové „brazilské“.

Ovšem i to je málo oproti jeho největšímu úletu, výletu do politiky. To bylo o něco později, ale určitě takový počin stojí za zmínku. Tohle už nebyl jen soubor groteskních rozhlasových projevů Tankwey for President, ale opravdu seriózní kandidatura. Nikdo z jeho okolí si na to nevzpomíná úplně přesně, ale všichni potvrzují, že se jako český občan v éře své upadající popularity dostal na kandidátku jedné politické strany, pravděpodobně ODS, ale moc dobře nedopadl. „Byl z toho prostředí tehdy hrozně zklamanej,“ vzpomíná Martin Hrdinka. „Ale tmavý oblek a bílá košile, to mu úžasně seklo.“

Vzhůru do komerce

Krátká politická kariéra ale proběhla až po roce 2000. Dlouho před tím, na začátku prosince 1997, vyšlo jediné album pod hlavičkou Martin Tankwey a Babalet Zítra bude slunýčko. Je to velmi rozporuplná deska, příznivci pravého reggae velmi striktně odmítaná, ale ještě teď je z ní cítit Tankweyův úsměv, optimistický charakter a opravdové „slunce v duši“. Tentokrát vydal desku Babaletu Multisonic Karla Vágnera a točilo se ve studiu Vítězslava Hádla, tedy v prostředí blízkém střednímu proudu. To nahrávku značně poznamenalo a bývalí členové včetně Jiřího Charypara si ji příliš necení.

Na desce se prolínají tři charaktery písní. Pět skladeb je čisté afro reggae. Další tři skladby jsou do reggae aranžované cover verze. V první řadě je konečně mezi nimi na diskotékách tak vyžadované Hastrmane, tatrmane. Další skladba, Ramaya, známá z roku 1975 v podání Mozambičana Afrika Simona, nepřináší nic nového. O to bizarnější je Tankweyova verze známé písně Tisíc mil, americké folkové perly, kterou u nás v šedesátých letech zpívali Matuška s Vondráčkovou. Zní to jako barová kapela a Martinův zpěv se blíží recitaci, podmalováván značně umělým ženským sborem.

Zbytek Tankweyovy desky tvoří původní skladby. Jsou mezi nimi dvě písně, které se marně pokoušely dostat do rádií jako singly – Lidi, lidi s památným veršem „anakonda do sebe makarony souká“ a Peřina, narážející na zpěvákovo zaměstnání na Evropě 2: „Zítra bude slunýčko / nebo sprchne maličko / možná přijdou hromy, blesky / ale s tebou je mně hezky.“

Ovšem to nejlepší přichází ke konci. Píseň Azbuka s textem Karla Šípa! Aspoň dvě sloky s refrénem stojí za ocitování:

Když je v srdci láska,

svět zdá se zcela jiný.

Já mám holku z dálky,

mám holku z Ukrajiny.

Azbuka, azbuka,

jméno má azbuka.

A já si na ni zvykám,

nechodím už nikam.

I když není tenká,

není ani tlustá.

Když jí říkám „Love me“,

řekne „Požalujsta“.

Po takovém albu bylo celkem jasné, že se musí Babalet rozpadnout, což se také poměrně brzy po vydání stalo. Ale jednu věc si je třeba uvědomit. Pravděpodobně (při nejmenším ve střední Evropě) je to první a asi jediné afro reggae, prolnuté s ruskou, jakoby lidovou melodií, a náznaky folklórní instrumentace.

S vydáním alba Zítra bude slunýčko víceméně končí Tankweyova pěvecká kariéra. Ještě nějakou dobu se v médiích a televizi objevuje jako celebrita, zvláště v dětských pořadech. S pořadem Povídání o Africe prý navštěvoval základní školy. Dokonce se někde psalo, že připravuje kurzy češtiny pro Afričany.

Po pádu „Železného Novy“ přestala televize vysílat estrády a pořady typu Nikdo není dokonalý, Český bodyguard nebo Čtveráci. Martin sice i nadále spolupracoval s Amforou, ale potkal ho typický osud mediální rychlokvašky. Bylo o něm čím dál méně slyšet. A kdo není vidět a slyšet, o kom se nepíše, na toho se rychle zapomíná. Začal se proto věnovat byznysu a obchodu s Afrikou. Říkalo se, že se mu povedlo prodat do Afriky nějaké staré autobusy, ale moc prý se mu nedařilo. Jediné, co o něm z té doby víme, je zpráva z bulváru z roku 2006, že ho málem zavřeli kvůli dluhům: „ ‚Dlužil jsem padesát tisíc, trochu jsem s placením otálel, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by mě mohli zavřít,‘ přiznává chybu dnes hodně schlíplý Martin. Čtyřiadvacet hodin za katrem ho dokonale vzpamatovalo. Teď už si prý dluhy bude bedlivě hlídat. Nebýt oddané přítelkyně, která částku zaplatila, mohl Tankwey místo fotbalového hřiště krájet nohama vězeňský dvůr,“ psal tehdy Blesk.

Nějak se z těch potíží dokázal vymotat.

Asi před šesti lety jsem potkal Martina – už značně obtloustlého – na schodech Psychiatrické léčebny v Bohnicích:

„Ahoj Martínku, co tu děláš? Už tě konečně pustili?“ hecoval jsem ho.

„Né, ja tam byl tady za svym kamarádem.“

„A co teď děláš. Vůbec o tobě není slyšet?“

„Ja teď nesem moc v Čechách. Lítam pořád mezí Pařížou a Bruselem a Prahou. Ja sem místopředseda Česko-konžské obchodní komory.“

„Něco takového existuje? A co tam děláte?“

„Radim Konžákům, jak investovat v Čechách.

Zasmál jsem se, vědom si Martinova smyslu pro humorné bájení, ale nedávno, když jsem si na naše setkání vzpomněl, jsem se podíval na internet. Opravdu taková organizace existuje a Tankwey už to 18. září 2023 dotáhl dokonce na předsedu. Luděk Hrzal i Martin Hrdinka tvrdí, že se s „Bubínem“ občas stýkají dodnes. Martin bydlí sám někde u Ústí nad Labem a občas se vyskytuje na konžské ambasádě v Praze. A nám, kteří jsme ho znali, stačí jen zavřít oči a zavzpomínat na milého, věčně usměvavého člověka uprostřed živelného proudu úžasných devadesátek.