Následně pronesl několik zničujících slov o zmrdovi z Vatikánu (pod tehdejším papežem Janem Pavlem II. se musel v té chvíli stolec otřásat) a kapela spustila v surově metalovém duchu: „6-6-6-6 – šest set šedesát šest / Toto číslo nosí Satan hrdě
na prsou / je to číslo nejmocnější – The Beast – / jej všichni zvou!“
Část publika se satanistovi s výrazným brněnským akcentem chechtala, až se za břicho popadala. Ale většina brala onoho podivného pomalovaného muže vážně. Byl to přece Jiří Valter, známý jako Big Boss, největší hvězda českého black metalu. Bůh se záporným znaménkem. Ano, ten Valter, dnes už ne drsný Big Boss, ale Dědek na vozíku, který v březnu 2022 oznámil definitivní odchod z hudební scény, žije prý z ruky do huby a pořád ještě čeká v tomhle nevábném světě, až si ho konečně vezme čert.
Kdo je Big Boss?
Takto jistý metalový muzikant při příležitosti oslav Big Bossovy pětašedesátky popsal legendu brněnské scény: „Postarší podsaditější kontroverzní pán. Sebestředný, ale společenský, velkohubý, ale mimořádně inteligentní, chvílemi nesnesitelný, ale velmi talentovaný muzikant a zpěvák. Obdivuju jeho schopnost okamžité reakce, i když střelí od pasu, vždycky trefí skvěle a vtipně, to bych si přál umět taky. To, co z Root za ty tři dekády ‚vyrobil‘, zasluhuje velký obdiv.“
Jiní ho popisují jako protivného, věčně hádavého chlapa. Petr Váša tvrdil, že se jako kluk muže, tehdy přezdívaného Dratwa, a jeho party zhulených výtržníků vysloveně bál. Na internetových knižních slovnících se dozvíme, že je nejen muzikantem, ale i literátem a svérázným filozofem. Biografie uvádějí, že až do roku 2005 byl prvním velmistrem české odnože Církve Satanovy.
Narodil se 6. února 1952. Jeho otec Milan Valter byl vynikajícím pianistou a až do normalizace na začátku sedmdesátých let profesorem na JAMU, specialistou na Beethovena. Jiří vyrůstal obklopen vážnou hudbou a jejím milovníkem je dodnes. V jednom rozhovoru se přiznal, že pokud něco poslouchá, tak Wagnera a Beethovena a na většinu metalu peče: „Slyším ho maximálně na koncertech, ale i odtud prchám. Tak před patnácti lety jsem pochopil, že je tahle muzika pořád dokola. My se to v kapele aspoň snažíme měnit,“ řekl před lety při příležitosti svých pětašedesátin.
Těžko říct, jak otec vnímal Jiřího tvorbu. V pětihodinovém rozhovoru Vzpomínky na hovno, zaznamenaném na volně prodejném DVD, Valter vypráví, jak strašně ho nebavilo učit se noty. Zároveň ale cituje slova svého otce, která po letech svému synovi řekl: „Buď rád, že neumíš noty, protože noty tě omezují v tom, že neustále musíš něco opravovat, škrtat, generovat, doplňovat, vynechávat. Ty to tam nahodíš z placu, jak si to myslíš – a to je ta pravá hudba!“
Klavír od deseti. Poprvé vystoupil ve třinácti za bicími. Hrál beatlesácké Love Me Do, a máme-li protřelému králi toho nejčernějšího metalu věřit, Beatles byli odjakživa jeho největší hudební inspirací.
Bezstarostná léta dětství mezi Brnem a Komárovem u Napajedel přerušil brzy potom rozvod rodičů. Byl hodně divoký a skončil tím, že třináctiletého kluka ze dne na den přemístili do dětského domova. „Jakmile se naši rozvedli, tak mě pustili ven.“ Lze se však domnívat, že to byl nejhorší šok jeho života, jenž se hluboce podepsal na jeho dalším osudu. Právě tam si uvědomil sílu svobody.
Povedlo se mu absolvovat střední školu, a dokonce nastoupil na sociálně-právní nástavbu. Tu ovšem nedodělal. Vzhledem k tomu, že jeho otec patřil v roce 1968 mezi signatáře provolání 2000 slov a už se potom před komunisty nepokořil, následný normalizační trest dopadl na celou rodinu. Včetně mladého Jirky a jeho dvou sester. Valter tvrdí, že následně vystřídal 24 zaměstnání, nejdéle prý v nějakém džobu vydržel jeden týden. Dokonce si šel poprvé sednout. Ještě mu nebylo ani dvacet, když dostal podmínku rok na pět let za nešikovně provedené přepadení, ale podmínku porušil, za údajné znásilnění jistého muže dostal další rok, který si následně odseděl v letech 1971–1973 většinou v panelárně v Heřmanicích.
V té době Valter propadl blues. S pianistou Jiřím Žaludem měli ve své době na Moravě uznávané duo, které se v českém překladu jmenovalo Dratwa a Noční přeskakovači s.r.o. Jméno Dratwa bylo dlouhá léta Valterovou přezdívkou. Vznikla po nějakém večírku, když se ráno probudil a na zádech měl otisknutou železnou drátěnku z postele. Původní Drátěnka se mezi kámoši zkomolila na Dratwu.
Druhý kriminál byl mnohem tvrdší, už na přelomu osmdesátých let. Pod pláštíkem pěstování a distribuce drog (Valter tvrdí, že podle rozsudku prý měl údajně doma 75 kg marihuany!), v podstatě ale za distribuci protikomunistických letáků, dostal jako člen pětičlenné skupiny tři roky. Zčásti si je odseděl v drsném prostředí na Borech.
Od té doby jsou komunisté spolu s křesťany pro Big Bosse úhlavními nepřáteli. „Všichni jsou to vyžírky a patří vymýtit do základů. Zakázat, zrušit, izolovat do zoo, to je jediné, co se s nimi dá dělat,“ prohlásil ještě poměrně nedávno v jednom interview.
Svoboda, svoboda, svoboda. To bylo duchovní poselství, s nímž se Dratwa vrátil z kriminálu. „Zjistíš, že spousta věcí, o kterých sis myslel, že jsou důležité, je úplně na hovno a stojí za hovno. Tam se ti změní žebříček hodnot, jak životních, tak jakýchkoli jiných. Ale hlavně si začneš vážit svobody. Nemyslím tím svobody, že nejseš za mřížema, ale svobody mysli.“
Odtud bylo už jen pár kroků k učení Antona Szandora LaVeye, zakladatele a ideologa satanismu.
ZROZENÍ ROOTU
V roce 1987 působil bubeník Jiří Valter v lokální zábavové hardrockové kapele Vega. Při nějaké příležitosti se seznámil s kytaristou Petrem Hoškem (nezaměňovat s pražským punkerem stejného jména), a protože z Vegy zrovna odcházel kytarista, pokusil se ho dosadit na jeho místo. Teprve čtrnáctiletý Hošek byl velkým ctitelem nejbrutálnějších forem heavy metalu a velmi brzy své nadšení přenesl i na Valtera.
Pánové se rozhodli vytvořit jakousi bokovku Vegy, orientovanou na black metal. Fór byl v tom, že kapela nebyla. Podle Big Bossova vyprávění byl Root zpočátku podvod a legrace. Kapela vlastně neexistovala, ale už si vybudovala svůj fan klub, a měla dokonce i svůj merch – nášivky, samolepky a fanzin. Dokonce si začali dávat svérázná jména. Z Hoška byl najednou Blackosh a třetí do party kytarista Zdeněk Odenal byl Mr. Z. Fiktivní kapela prý narostla do takových rozměrů popularity a fanzin měl takový úspěch, až si kluci řekli, že jim nezbývá nic jiného než založit kapelu doopravdy.
Začali zkoušet – samozřejmě k nelibosti ostatních členů Vegy, takže brzy dostali padáka. Ostatně, Vega jejich odchod dlouho nepřežila. Své první demo Deep in Hell natočili v listopadu 1987…
Jo, tak vy nevíte, co to bylo demo neboli demáč?
Jsme ještě v době, kdy neexistoval ani internet, ani digitální platformy s hudbou. Byla tu jen tři hudební vydavatelství tvrdě pod kontrolou Strany, a nechat si vylisovat desku vlastním nákladem, to prostě vůbec nepřicházelo v úvahu! Jediným způsobem, jak šířit takový druh hudby, byly kazety. Dělalo se to jednoduše, ale náročně na čas. Naštěstí tu byly dostupné dvojkazeťáky. Takže se kopírovalo v reálném čase z masterkazety na prázdnou novou kazetu. Pokud ovšem byly kazety k dostání. Jedna kazeta TDK čili tédékáčko, která platila za nejlepší, stála 105 korun/kus při tehdejším průměrném platu kolem 1 600 kaček měsíčně.
Deep in Hell už vyšlo pod novým jménem skupiny – Root. Název kapely byl prý vyznáním obdivu ke spřáteleným Pražákům, kteří rodící se kapelu povzbuzovali. Bylo to Törr pozpátku. Jenže kapela Rot už kdesi v Holandsku existovala, takže do slova Rot přidali ještě jedno O.
Jako každá nově vzniklá kapela prožíval Root dobu zrání, což se obvykle projevuje vyhazovy nebo dobrovolnými odchody muzikantů, intenzivním zkoušením a točením různých demáčů. Big Boss brzy opustil roli bubeníka („neuměl hrát na dva šlapáky a bez toho metal hrát nejde“) a začal se věnovat pouze zpěvu. To mu opravdu šlo. A co bylo důležité, Root byl bez baskytary. A to jim také zůstalo jen s několika výjimkami už navždy.
Během jediného roku následovaly demáče Reap of Hell (Pekelná žeň), War of Rats (Válka krys), Poslové z temnot (Messengers from Darkness) a nejznámější z nich Soud (The Trial). Už jen z názvu skladeb čtvrtého dema je jasné, že šlo o komponované dílo – Zjevení, Aralyon, Výslech, Soud, Upálení. Mezi těmi, kdo se na rootsovské klasice podíleli, bychom našli také osoby maskované pod jmény Mr. Death a BlackDrum. Za nimi se skrývali Petr Pálenský a Rostislav Mozga z Insanie, která tehdy měla neoficiální zákaz koncertování. Měsíc po natočení dema už bylo všechno jinak. Přišel listopad 1989 a s ním nejsvobodnější éra našich životů – devadesátky.
V té době už Root hodně koncertovali. Poprvé se jim to povedlo v Mikulovicích u Pardubic v září 1988 a během jednoho roku se s pomocí spřízněných kapel Törr a Debustrol stali koncertní metalovou atrakcí, jejíž jméno letělo od jedné metalovými fans navštěvované hospody k druhé.
Brzy po sametu se Root dostal i do Československé televize, která jim – prý na doporučení jakéhosi Josefa Vlčka, který si na to ale vůbec nepamatuje – pod vedením režiséra Vlado Kavčiaka natočila videoklip k písni Upálení. Když pak s ním zvítězili v soutěži Televizního klubu mládeže a získali dvě ceny na nějakých přehlídkách, došlo majiteli nově vzniklé brněnské grafirmičky Zeras, že tohle by stálo za vydání celého elpíčka.
Pro Root skončila éra demáčů. Ve studiu Citron, které mimochodem patřilo s černou magií koketujícímu Radimu Pařízkovi, vzniklo první album Zjevení. Ještě před jeho vydáním se objevil na trhu singl s jejich klíčovými písněmi 666 a 7 černých jezdců. A na Zjevení se objevila i skladba Píseň pro Satana, jež se stala hymnou nejen českého black metalu. Big Boss s pýchou v hlase tvrdí, že se uchytila i v zahraničí a blackmetalisté ji všude ve světě zpívají v češtině (to ale Dvořákovu Rusalku taky):
„Ach Satane, Ty vládče všehomíra,
jak skála pevná je má láska k Tobě
Nezměnitelná v Tebe je má víra
obrácenej kříž chci mít na hrobě!
Tvůj obraz mám vypálený v srdci
v srdci, které je navždy Tvoje!
Když navštívíš mě někdy v noci
Pentagram zazáří jak světlušek roje!“
Tehdy, v roce 1990, se prodalo 27 tisíc kusů Zjevení a 17 tisíc výlisků singlu 666.
VĚROZVĚST SATANISMU
Dobro a zlo rozpoznáte velmi lehce, pouze je těžké vybrat si, které zlo je lepší.
Jiří Valter
Dělej si, co chceš, neboť to je zákon.
Aleister Crowley
Nejvyšší čas povědět si něco o satanismu, víře, či chcete-li ideologii, která stojí za Valterovým rozsáhlým dílem. Na otázku, jak se dostal k satanismu, Big Boss nerad odpovídá. Ve Vzpomínkách na hovno si z ní dělá legraci: „Jednou jsem potkal tajemného černého pána, který mně řekl: Pojď se mnou, můj synu, ukážu ti věci mocné, s mou pomocí dokážeš zas žít.“
V Big Bossových vzpomínkách nacházíme jisté nepřesnosti. Podle nich se dostal k satanismu až na začátku devadesátých let, když si opatřil opis Satanské bible od Antona LaVeye. (Později ji dokonce nově přeložil.) Tím pádem by ale Root pravděpodobně nebyl zpočátku satanistický black metal. Ale my víme, že už na prvních demosnímcích najdeme skladby se satanskými hymny.
Ono to bylo nejspíš tak, že LaVey dodal Big Bossovým představám až později jistý pevný řád a systém, který potom Valter dále rozvíjel a publikoval v knihách Rozhovory se Satanem, Nové satanské rituály a Kniha lží a nenávisti.
„Asi v šestnácti sedmnácti jsem si detailně prostudoval křesťanskou Bibli a učinil jsem závěr, že je to snůška hloupostí a nesmyslů, avšak že je to v jistém smyslu kniha sugestivní, ba přímo geniální. Jejím cílem je, aby ji nikdo nepochopil a zároveň aby ji pochopil každý vůl. Proto o ní inteligenti mohou odjakživa vést nekonečné diskuse a blbci ji bez námahy přijímají jako jedinou možnou pravdu. Víc inteligent ani hlupák nepotřebuje,“ vysvětloval svůj pohled na náboženství v roce 1998 pro čtvrtletník Dingir.
Čili zpočátku nebyl ani tak satanista jako zapřisáhlý ateista. Celé křesťanství mu svým obsahem a z něj vycházející strukturou připadalo jako podvod: „Je to vatikánská instituce, který jde jen o prachy, o kšeft a o naprostou poslušnost a fanatismus davů. Navíc – vždyť i v samotné „svaté“ církvi se co chvíli dějí skandály sexuální, homosexuální, vraždy i sebevraždy… A tahle církev omezuje člověka v sexu, prohlašuje, že největší rozkoší je poznání a přijetí Ježíše Krista. Hloupost, každý normální zdravý člověk dobře ví, že největší lidskou rozkoší je orgasmus, nikoli Kristus. Já si prostě myslím, že církev je stejně zvrácená a plná přetvářky jako ten její pánbíček, jen se o tom všichni bojej mluvit.“
Na vytvoření vlastní koncepce satanismu se určitě následně podepsalo více věcí. Hippie kultura, již Valter jako dospívající kluk ještě zažil, probudila u mládeže zájem o různé duchovní nauky. Některé související s křesťanstvím, jiné s orientálními náboženskými učeními, pohanstvím nebo vírou přírodních národů. Valter si také potřeboval zdůvodnit svůj divoký životní styl. V sedmdesátých a osmdesátých letech měl (podle mnohých pamětníků oprávněnou) pověst brněnského opilce a výtržníka, užíval všechny možné i nemožné drogy, orientoval se na chlapce, neustále měl konflikty s Bezpečností, ať už to byla ta veřejná, nebo státní. Satanismus mu takový způsob života zdůvodňoval. Dělej si, co chceš, je to tvůj život.
„Obstaral jsem si nějaké knihy o satanismu a dostalo mě to,“ říká v jednom vzpomínkovém rozhovoru z posledních let. Musel si uvědomit, že nenáviděný komunistický režim, ač byl ideologicky hodně děravý, byl stejně manipulativní jako křesťanství. Do toho přišel kriminál a s ním objevený význam duchovní svobody. Uvědomil si, že svoboda vlastního já v bahně mezi komunismem a křesťanstvím je jedním z pilířů
La Veyova učení v českých podmínkách.
Je přitom třeba se zbavit komické představy českého pohádkového čerta, dobráka, obvykle mdlého rozumu. Satanismus je o něčem úplně jiném. Svým způsobem je to jistá lifestylová forma. Koneckonců, pár citátů z Valterova díla to vyjádří nejlépe:
„Samozřejmě že satan s kopytem a rohama neexistuje. Je to jen symbol. Nějaký symbol musí být na začátku všeho. Může to být lžička, židle nebo šicí stroj, ale tady je to prostě satan. Ze začátku se na něj asi upneš, ale když ti to pálí, tak pochopíš, že je to právě jen symbol, který ti pomůže jít dál, rozvíjet se.“
„Základní filozofie satanismu je naprosto úžasná. Neklaň se cizím bohům, buď sám sobě Bohem. Nedělej nikomu poskoka a blbečka, sám sebe si važ a dokaž, že to, co jsi, je obhajitelné. Satanismus zdůrazňuje zdravý egoismus a má člověku pomoci dosáhnout v životě svých cílů. LaVey mě okouzlil pravdou. Satanismus je oslava vlastního ega a egoismus je zdravý. Nezaměňovat ale s egocentrismem.“
„Každý, kdo něčeho dosáhl, na sobě musel zapracovat. A to je myšlenka satanismu. Proto je podle mě satanista každý, kdo je úspěšný.“
A jak se dostal satanismus do metalu? Od počátku směřoval do jeho nejtvrdších a nejtemnějších forem. Ale kdybychom chtěli najít úplně nejhlubší kořen, pak by se jeho první prorok nejspíš jmenoval Charles Manson (1934–2017), muž blízký okruhu Beach Boys a vůdce legendární sekty Rodina. Opravdové podhoubí ale tvořily kapely první poloviny osmdesátek – britští Venom, kteří měli v roce 1982 album Black Metal, jež dalo jméno žánrovému základu. Pokud Big Boss nefabuloval, na začátky Rootu měli velký vliv Slayer a švédská kapela Bathory.
U nás je obvykle black metal spojován až s druhou blackmetalovou vlnou, v níž hrály vedle Kinga Diamonda mediálně důležitou roli norské skupiny Mayhem a Burzum. Vzájemná nenávist vyvrcholila i vraždami a kolem roku 1992 zapalováním historicky cenných norských dřevěných kostelů, což byla práce Counta Grishnacka, pravým jménem Varga Vickernese, který ve veřejností intenzivně sledovaném procesu v roce 1994 si za jednu vraždu a čtyři žhářské útoky vysloužil pětadvacetiletý trest. Zmiňujeme ho ale ne proto, že byl nejskandálnější postavou satanistického rockového hnutí, ale proto, že v pozdějších letech po návratu z kriminálu začal hledat nějakou cestu ze schematického blackmetalového žánru. Něco podobného, i když jiným směrem než k ambientnímu black metalu, se v posledních letech pokusil hledat i Big Boss.
Na satanském black metalu zaujme i to, že jde o výrazně evropský, dokonce nejvíc ze všeho skandinávský žánr. Podíváme-li se na největší klasiky, tak Nattefrost, Marduk nebo Dark Funeral pocházejí ze Švédska, zatímco třeba z Norska jsou zase Satyricon, Mayhem a Burzum. King Diamond, jehož stylizace byla pravděpodobně největší inspirací pro Root, je Dán. A nesmíme zapomenout na další satansko-metalové pobaltské vizionáře Behemoth z Polska!
Root se v průběhu let dostali do světové špičky a Big Boss se jako host objevil na deskách skupin Helheim, Moonspell, Amon, Winterhorse, Asgard a dalších. Prý dostával řadu dalších nabídek od jiných kapel, ale většinou je odmítal. Dělal si hlavně to své.
VEDLEJŠÍ PROJEKTY
Big Bossova tvůrčí metoda je postavena na dlouhodobých koncepcích. Říká například, že když vymyslel Root, věděl i dlouho dopředu, jak se bude kapela vyvíjet.
Na stejném principu je postavena i jeho literárně-hudební sága Kärgeräs. Na počátku bylo stejnojmenné páté album Root z roku 1996. Začalo vznikat v době, kdy Root v podstatě neexistoval, protože Big Boss a jeho dlouholetý spolubojovník Blackosh žili už od předchozího roku ve stavu permanentního urputného nepřátelství. Ve více než pět kilo vážící knize o historii Rootu Temné kořeny jsou dokonce citovány tehdejší časopisecké výroky jednoho o druhém. V českém rocku, kde jsou umělci známí svou opatrností při vyjadřování se o svých kolezích, jsou – slušně řečeno – velmi přímočaré. Inu, satanisté nelžou a milují pravdu.
Big Boss o Blackoshovi: „Je to blbeček, kterej se snaží osamostatnit pomocí jakýchsi sraček, který se nedají vůbec poslouchat. Root mu byl dobrej a teď na všechno sere a dělá mistra. Ale na kytaru hrát umí, blbec.“
Blackosh o Big Bossovi: „Nafoukaný, tlustý prase, který si myslí, že sežral všechnu moudrost světa. Pořád jenom oblbuje a kecá nesmysly a všichni mu to žerou. Kromě mě. Ale texty píše fakt dobrý, idiot.“
Na vystoupení v jedné zapadlé moravské vísce se ti dva definitivně rozešli ve zlém. „Big Boss nevěděl, co zpívá, do toho hrál Blackie něco úplně jiného, Evil usnul zcela ožralý za bicíma uprostřed skladby a Kafka hrál evidentně skladby od úplně jiné kapely.“
Přesto Evil, Blackosh a Big Boss se v listopadu 1995 jen ve třech pustili do projektu Kärgeräs. Muselo to být peklo. Big Boss si totiž vymínil, že nebude ve studiu, když tam budou zbylí dva. Do toho, jak bylo jeho zvykem, dodával Big Boss texty na poslední chvíli, čímž zbylé dva kolegy štval. Přesto se tam během nahrávání dvakrát provokativně ukázal, prý aby si natočil na kameru Blackoshe na poslední akci. „Za 14 dní přijel Big Boss natáčet zpěvy. Jediné, co udělal za první den, bylo, že se ožral do němoty a pohádali se s Blackoshem do krve. Boss přímo funěl blahem, protože hádky jsou jeho druhým největším koníčkem. Potom se však již makalo na plné pecky. Zvukař Pavel Hlavica nestačil zírat, kolik toho s Blackiem vypili a ještě stačili točit. Na Big Bossovy záchvaty vzteku si časem zvykl. Druhý zvukař to však po dvou dnech vzdal a raději do studia nechodil.“
Kärgeräs je klíčovou deskou druhé fáze Rootu a vlastně i Big Bossovy umělecké fáze. Kapela tu opustila už opotřebované satanské chvalozpěvy a vydala se do říše fantasy. Big Boss tu pracoval metodou, kterou známe z velkých fantasy ság. Vytvořil si ztracený národ, umístil ho do určité krajiny, jasně a přesně si do precizně definovaného prostředí „vysamploval“ jednotlivé postavy příběhu, který může pokračovat dál a dál v dalších dílech. Dokonce prý už předem plánoval, že vytvoří tetralogii.
Hlavním důvodem jeho kreace pravděpodobně byla frustrace zkaženým světem: „Vymyslel jsem si tuto zemi a národ jako protipól tomu hnusu a hnoji, který nazýváme země a lidstvo. Žijí tam krásné, upřímné a čestné bytosti, které mají své hrdiny, své mágy, své báje a své životy. Je mi tam s nimi nádherně.“
Téma zapomenutého národa, který žil na této planetě dávno před tím, než se tu objevil homo sapiens, rozvinul Big Boss také na svém vedlejším hudebním projektu Equirhodont, pojmenovaném podle postavy velkého mága z Kärgeräsu. Obě desky Equirhodontu vyšly v letech 2003 a 2004 a později se staly přílohou knižního zpracování příběhu o tajemné zemi, které vyšlo u Metalgate v roce 2022 k Valterovým sedmdesátinám.
Tím ovšem nebylo Big Bossových fantasy konec. Ke Kärgeäs se Big Boss znovu s Rootem vrátil v roce 2016. Druhý díl s podtitulem Return from Oblivion se natáčel na stejném místě, ale vzhledem k Valterovu špatnému zdravotnímu stavu práce vznikala po částech a trvala celý rok. Deska měla velmi nadšený ohlas v metalové subkultuře doma i v zahraničí. Root se v průběhu let ve své kategorii vypracovali do světové špičky a na jejich díla se netrpělivě čekalo od Skandinávie po Malajsii. Bohužel to byla poslední deska v historii Rootu.
Vedle Rootu a Equirhodontu měl Valter ještě jeden projekt. V novinách se o něm nějakou dobu psalo jako o Big Boss Bandu, ale nakonec zvítězil prostý název Big Boss. Brněnský satanista odjakživa překypoval spoustou nápadů, a jak už to bývá, mnohé z nich se nehodily do koncepce jeho hlavní skupiny. Proto poprvé v roce 1994 vydal své první sólové album Q7. Oproti písním Rootu, v nichž se často objevovaly epické prvky nebo byly vnímány v celku jako příběh, byl sólový debut velmi osobní. Snad jen úvodní skladba měla v sobě cosi jiného. Byla totiž první, ve které se objevil národ Kärgeräs. Ale i v ní se objevovalo téma samoty, temna a bezmoci jedince.
Z kolekce pěti, vlastně šesti sólových alb, která mezi roky 1994 a 2019 natočil, jsou nejzajímavější poslední dvě – Sbírka černých růží (2017) a Než zemřu (2019). Big Boss, který velkou část své tvorby odzpíval v angličtině, nazpíval obě desky s českými texty (Sbírka ale existuje také v samostatné anglické verzi). Jako kdyby se v nich vracel kamsi hluboko do minulosti, ale zároveň odhazuje plášť blackmetalové hvězdy světového kalibru a v nečekaně křehkých melodiích účtuje se životem.
Sbírka černých růží je o čekání na smrt. „Kde jsi, smrti? Čekám tě… / chci s tebou odejít. Lásko má.“ Než zemřu… je pak autobiografické album. Jednotlivé písně jsou přesně rozvrženými jednotlivými kapitolami z jeho života. Odpovídá to Big Bossovu přístupu ke komponování alb, který popsal ve Vzpomínkách na hovno: „Napřed vymyslím název alba, pak vymyslím názvy skladeb, a když tohle mám hotový, vymyslím k tomu všemu příběh.“
Tak je vymyšlena i koncepce alba Než zemřu… Co píseň, to jakýsi záblesk nějaké nálady z dávné doby, ukrytý v paměti. Třeba feťácká vzpomínka na léta sedmdesátá: „Špína, zrada, pokrytectví, faleš, / až po kolena ve sračkách, / a jehly se třpytí ve svitu svíčky / přinášejí rozkoš nekonečnou, / však rozkoš střídá bolest a pláč.“ Tečku za deskou a s největší pravděpodobností i za Big Bossovou tvorbou přináší předposlední píseň Můj život byl:
V těch slovech jsou shrnuty pocity v posledních letech drasticky zestárlého muže, jež v jednom ze stovek rozhovorů spojil svůj život s hudbou a svými texty. „Kdybych to měl přesněji rozvést, musel bych říci, že žiji dva životy. Jeden jako JV a druhý jako BB. Zatímco JV je tvrdý, nekompromisní, pravdu milující člověk, BB je snílek a fantasta, žijící v úplně jiném světě, ve světě fantasy se svými inspirativními Démony a Silami, které si vytvořil a které jeho posluchači velmi dobře znají. Zatímco JV je každým coulem satanista, neúprosně hájící své postoje a satanskou filozofii, BB je zpěvák, skladatel a textař.“