Kanadští hrdinové pop punku loni po šestileté pauze vydali album Harder Than It Looks a také nové písničky do areálu zavály atmosféru nultých let. Čtveřice (s kapelou už nehraje baskytarista David Desrosier) na desku přizvala odvěkého rivala Derycka Whibleyho. S kytaristou Jeffem Stincem a Chuckem Comeau jsme mluvili i o tom, že zatímco kolegové Sum 41 se loučí, sami cítí novou vlnu zájmu a nadšení.
V duchu názvu vašeho alba se musím zeptat. Co bylo pro vaši kapelu těžší, než to vypadá?
Chuck: Toho bylo hodně!
Jeff: Vtipné je, že ten název je přesně o tomhle. Že když založíte kapelu, sníte o tom, jak budete cestovat na mnoho úžasných míst a hrát na samých skvělých festivalech, jako třeba dnes tady. Všechno vypadá jako hračka, dokud doopravdy nevyrazíte na cestu. Pak zjistíte, že to je trochu náročnější. Toho cestování je opravdu hodně, většinou trpíte nedostatkem spánku a snažíte se horko těžko balancovat mezi životním stylem muzikantů a rodinou. Nejtěžší ale podle mě je udržet kapelu pohromadě. Protože po cestě čelíte mnoha výzvám a lidé se mění. Jsem pyšný, že jsme s kolegy vždy našli cestu, uměli spolu mluvit a mnohokrát v životě kapelu postavili na první místo. I když to bylo občas těžké, nakonec se to ukázalo jako správné rozhodnutí.
Dlouhá léta byli rivalové, teď spolu s Deryckem Whibleym ze Sum 41 natočili písničku.
Je těžší, než to vypadá, také přicházet s novou hudbou, která bude fanoušky pořád bavit?
Chuck: To je samozřejmě další zásadní výzva. A ne vždy se to třeba stoprocentně povede. Pak je důležité, aby se kapela mezi vrcholy a pády dokázala pohybovat dopředu. Takže jasně, jedna věc je kapelu udržet pohromadě, ale taky si udržet zájem fanoušků. Jinak by to nemělo smysl. Kdyby ztratili vášeň, neposlouchali naši hudbu a nechodili na koncerty, bylo by nám k ničemu, že jsme pořád spolu. Známe spoustu kapel, které se začaly ve své pozici cítit příliš pohodlně a přišly o ni. A známe i kapely, pro něž znamenal úspěch příliš velký tlak. Chápu to, zažili jsme si, že zvládnout úspěchy i neúspěchy může být docela náročné. A když se ohlédnu a uvědomím si, že první desku jsme vydali před jednadvaceti lety a od té doby se nám celkem daří se na naší cestě udržet, oslovovat nové fanoušky a vydávat muziku, která lidi zajímá, říkám si, že to je docela slušný úspěch. Ale těžké to bylo, to ano.
Co ve vás vzbuzovalo nadšení v souvislosti s aktuální deskou?
Jeff: To bylo parádní nahrávání. Tady Chuck nás pozval k sobě domů, kde už jedna deska vznikala. Dali jsme se díky tomu znovu po delší době dohromady. Chuck je skvělý hostitel a žije na krásném místě, takže je nám u něj vždycky dobře, ale nejlepší na tom je, že jsme u něj opravdu spolu a děláme to postaru, což je myslím pro tvorbu velmi příznivé. A podle mě to je naše nejlepší deska. Částečně právě proto, že jsme pracovali dohromady. Vyměňovali jsme si nápady, vzájemně se hecovali a společně písničky posouvali dál. Podle mě je to takhle velmi zdravé. Zároveň je to náročnější, protože prostě někde musíte být delší čas fyzicky přítomen. Ale stojí to za to, je to zážitek, který kapelu samozřejmě propojuje. Sejdeme se, znovu se zamyslíme a řekneme si, jaké jsou aktuálně naše cíle. Zdá se mi to důležité, protože když mají čtyři lidé mířit stejným směrem, je důležité, aby spolu hodně mluvili a souhlasili spolu.
Jaké jsou ty vaše současné cíle?
Chuck: Pro tuhle desku byl hlavní cíl zachytit esenci Simple Plan. Aby vyjadřovala, co na kapele milujeme my sami.
Před téměř dvaceti lety se cítili Simple Plan stejně jako jakýkoli průměrný teenager.
To se vám asi povedlo, když jsem cestou na festival pustila vaši desku v autě, shodli jsme se, že má podobnou atmosféru a energii jako vaše staré hity.
Chuck: Díky! Doufám, že to jen nebylo, že jsme měli pocit, že už to znáte, což jsme také chtěli, ale že i pro vás ty písničky byly zároveň čerstvé. Tohle není úplně snadná disciplína – je lehké se vrhnout po hlavě do něčeho, co jste nikdy předtím nedělali, i když to se občas člověk může ztratit, a je také snadné zopakovat, s čím jste už měli úspěch dříve. Nás teď nejvíc baví vzít si to nejlepší ze všeho, čím jsme si už prošli, ale udělat to tak, aby bylo zřejmé, že se jen nekopírujeme.
Říkáte, že když člověk zkouší nové věci, může se ztratit. Stalo se vám to někdy?
Jeff: Možná trochu jo. Já jsem pyšný, že jsme vždy měli docela velké ambice a nových věcí se nebáli. Občas jsme si s očekáváními fanoušků trochu zahrávali. A ano, občas jsme možná zašli trochu moc daleko. Jo, u několika písniček mě zpětně napadlo, že jsme je možná neměli vydávat.
Chuck: Ale znáte to, někdy to člověk potřebuje zkusit, aby zjistil, jestli to v sobě ta písnička má. Kolikrát jsme si mysleli, že něco bude mít obrovský úspěch, a nedopadlo to…
Tak pak vydáte další písničku…
Jeff: Jasně, vždycky musíte jít dál. To ale platí i v případě, že něco velký úspěch má. Jiný přístup nemá smysl. Někdy se to kouzlo prostě nestane. To neznamená, že jste písničku nenahráli nejlíp, jak jste mohli.
Mluvili jsme o tom, že nejtěžší je kapelu udržet – na albu vám hostuje Deryck Whibley. Sum 41 jsou vaši krajané a oznámili, že dojedou aktuální oznámené koncerty a končí…
Jeff: Krátce poté, co jsme desku v podstatě dokončili, jsme se s nimi dohodli, že spolu vyrazíme na turné. Tak nám přišlo jako fajn nápad, že spolu něco natočíme. Mít na desce nějakého hosta, který ji zpestří, je vždycky bezva. A se Sum 41 jsme mezi sebou vždycky trochu bojovali, byli jsme rivalové, založili jsme kapely v podobné době, kousek od sebe. A připadalo nám jako dobrý nápad teď ukázat, že jsme zakopali válečnou sekeru a jsme v pohodě. Odehráli jsme spolu dost koncertů a ještě se setkáme v srpnu v Americe, tam s námi pojedou ještě The Offspring. A písnička Ruin My Life je mimochodem asi má nejoblíbenější z téhle desky.
Písničku Wake Me Up (When This Nightmare’s Over) věnovala kapela lidem trpícím kvůli Ruskem vyvolané válce na Ukrajině.
Dovedete si představit stejné rozhodnutí, které Sum 41 teď udělali? Že dojedete turné a skončíte se Simple Plan?
Chuck: To nevím, ale dost mě to šokovalo, protože jsme s nimi v poslední době hodně spolupracovali a zdálo se nám, že se jim daří. Měl jsem pocit, že jsou na tom asi tak jako my teď – a my máme pocit, že se to po čase zase zvedá, daří se nám oslovovat víc lidí a hrajeme větší koncerty. Ale každý má jiné priority a představu o životě. Jsem rád, že jsme v kapele dost zajedno v tom, že nás to pořád hodně baví. A že se nám podařilo fungování kapely přizpůsobit tomu, že už máme rodiny a děti a taky nechceme být na cestách devět měsíců v roce. Máme štěstí, že si o tom můžeme sami rozhodovat. Můžeme si říct, co a v jaké míře nás činí šťastnými. Nikdo z nás nechce zůstat doma a už nic nedělat, pořád jsme na tuhle kapelu pyšní. A když to baví i fanoušky… Možná kdyby na nás chodilo jen pár lidí, byl by to jiný příběh a už by nám to za to nestálo. Ale to se naštěstí neděje a pro nás je to nejen práce, ale i radost.
Jeff: A nejde jen o turné, pořád nás baví psát nové písničky.
Chuck: Je to vlastně skvělý moment v kariéře. Jsme pyšní na svou minulost a nadšení pro budoucnost.
Jeffe, mimochodem, pamatuji si správně, že máte pizzerii?
Jeff: Ano, pořád ji mám.
Chuck: Jeden čas už chtěl péct jen pizzu, ale podařilo se nám ho přesvědčit, ať si někoho najme a nesekne s muzikou.
Jednoduše
Bubeník Chuck Comeau, zpěvák Pierre Bouvier a kytaristi Sébastien Lefebvre a Jeff Stinco založili Simple Plan v roce 1999 v Montrealu. Loni jim vyšlo sedmé album, první, které vydali na vlastní pěst. A také první, na němž se nepodílel baskytarista David Desrosiers. Ten kapelu před třemi lety opustil poté, co ho jedna z fanynek nařkla z nepatřičného chování – na Instagramu popsala jejich vztah a výhrůžky, kterých se jí od něj mělo dostat. Kromě vlastních koncertů letos Simple Plan předskakují spolu se Sum 41 na turné Offspring.