Do Brna na Flédu, kde hrají zpěvák Jack Sedman a kytarista Harry Draper podruhé, zamíří o den později. Na koncertech, které se měly původně konat už loni, představují značnou část alba Wonderland. Je to první deska, na jejíž produkci si troufl Draper sám. Povídali jsme si i o tom.
Před čtyřmi lety, když vycházelo vaše druhé album Most of Us Are Strangers, jste mi říkal, že kapela prožívá svůj asi nejlepší rok. Jak jste na tom letos?
I letos prožíváme hodně vzrušující rok. Jedna z našich starších písní, Atlantis, získala bláznivou popularitu na TikToku. Je z naší první desky Tell Me It`s Real a nyní prožívá svůj virální moment, což je skvělé i šílené. Lidi tu písničku používají ve svých videích a přehrání se počítají v miliardách. Ani jsme TikTok neměli, ale díky tomuhle jsme si ho pořídili. Kromě toho nás pořád těší dozvuky loňské desky Wonderland, kterou teprve teď pořádně vytáhneme do Evropy, a zároveň už pracujeme na nových písních. Jsme spokojení. Máme pocit, že každý rok se posuneme trochu dál. Taky nás těší, že se v dubnu vrátíme i do Česka, protože je to naše oblíbená země.
Promítá se nově nabytá popularita na TikToku i mimo tuhle platformu?
Ano, ne v tak vysokých číslech, ale odrazilo se to na dalších streamovacích platformách. Třeba na Spotify se nyní blížíme dvanácti milionům posluchačů měsíčně, což je výrazně víc než dřív. Pomohlo nám to, rosteme.
V roce 2020 jsme se také bavili o tom, že jste projeli svět od Ruska po Brazílii. To je něco, co už dnes ani není možné. Co dalšího se pro vás za poslední čtyři roky ohledně koncertování ve světě změnilo?
Přeskočíme-li covid, naše pole působnosti se i tak rozšířilo a jezdíme do více zemí světa. Před dvěma lety jsme byli opět v Jižní Americe, zrovna v Brazílii jsme měli tři koncerty. Loni jsme hráli třeba v Indonésii. I když jsme byli nuceni odložit evropské turné na letošek, celkově jsme na cestách daleko častěji, což je perfektní – chceme s naší muzikou jezdit po světě. Proto děláme hudbu. A vždy je zajímavé vyrazit někam, kde jsme ještě nebyli, i když je známý fakt, že samotné cestování si na turné příliš nevychutnáte. Ale stejně, když hrajete někde, kde jste poprvé, jako například ve zmíněné Indonésii, je to vždy výjimečný pocit. A neříkám to jen proto, že mluvím s vámi, ale vždy si užijeme Prahu. Myslím, že přijedeme už počtvrté. A do Brna podruhé, tam je to taky fajn.
Písnička Seafret získala osm let po svém vydání popularitu na TikToku.
Předskakovat vám bude kapela teepee, která s vámi v roce 2020 dokonce jela více zastávek turné. Byly ale i doby, kdy vám předskakoval Lewis Capaldi…
Teepee jsou dobrá kapela a milí lidé. S Lewisem to bylo bláznivé. Teď už je to hodně dávno a on od té doby neskutečně vyrostl, což si naprosto zasloužil. Měl jsem radost, že jsme to pak ještě jednou otočili, a naopak jsme my hráli před ním poblíž Yorkshiru, odkud pocházíme. Je vždycky hezké mít na tour někoho s sebou nebo i jet s někým – loni jsme měli možnost v Americe předskakovat Tomu Odellovi, to bylo taky fajn. Je hezké si takhle prokázat vzájemnou lásku a podělit se o stage.
S kým byste se o pódium dělil nejraději ze všech? Máte v tomhle směru nějaké sny?
Rád bych vyrazil na turné s tolika kapelami a lidmi! Každou chvíli bych vám asi odpověděl jiné jméno, ale teď bych opravdu rád hrál se Samem Fenderem. Je velmi cool a v pohodě. Ale určitě není jediný. Obvykle bych jmenoval Jacka Whitea, protože to je jeden z lidí, kteří nás ovlivnili nejvíc.
Vaše třetí album Wonderland je na světě už rok. Co na něm máte rád?
Jsme na něj oba velmi pyšní a pořád hraje na našich současných koncertech hlavní roli. Většinu jsme napsali během lockdownů. Poprvé jsem celé album sám produkoval, což pro mě byla velká výzva, cítil jsem tlak. Pomohlo mi, že v té době neexistoval žádný jasný deadline. Ale miloval jsem to, od začátku do konce jsem se něco nového učil. Produkování mě vždy zajímalo, a když na to byl během pandemie čas, pustil jsem se do něj.
V klipu Oceans si zahrála Maisie Williams známá ze Hry o trůny.
Zrovna jste na sociálních sítích sdíleli, že písnička Running Out of Love z poslední desky má pro vás speciální význam. Proč?
Byla to jedna z prvních písní, kterou jsme pro desku napsali, a byla první, s jejíž produkcí jsem byl spokojen. A na koncertech nás vždycky hodně baví. Na začátku je to taková klasická seafretovská akustika a na konci je skoro až rocková.
Už se těšíte na produkování další desky, teď když už máte nějakou zkušenost?
Ano, ale tentokrát si vezmu na starost jen část. Ne že bych si to neužíval, ale zabralo mi to opravdu dost času, to by teď nebylo vůbec efektivní, radši budeme víc koncertovat a psát písničky, což už jsme ostatně letos zvládli. Máme z nových věcí radost, zdá se mi, že jsou naše nejlepší.
Čím se necháváte inspirovat?
Klasicky vším možným. Loni jsme navštívili mnoho zemí a potkali spoustu lidí z různých kultur. To nás ovlivnilo určitě. Taky už máme oba rodinu, stali se z nás tátové, to je taky silná inspirace. Máme pocit, že jsme teď na dobrém místě.
Seznamte se
Setkali se na open mic večeru poblíž rodného Bridlingtonu, Harry Draper hrál s kapelou svého táty na banjo, Jack Sedman vystupoval ten večer poprvé na veřejnosti. Na sklonku večera Harryho táta navrhl, ať to dají dohromady. Když pak Jack přišel na návštěvu k Harrymu domů, sedli si rovnou ke stolu a střídali se ve hraní. Vyzvali i Jacka, aby zahrál písničku, kterou hrál, když ho viděli poprvé. Když to zvládl, přijali ho do party. Nějaký čas spolu vystupovali jako Harry a Jack, ale protože podle svých slov nechtěli, aby si lidé pletli jejich plakáty s reklamou na místní řemeslníky, pojmenovali se Seafret. Jednou jejich vystoupení zahlédla manželská dvojice, která je doporučila dceři, jež hledala kapelu na svatbu. Z jejího nastávajícího se vyklubal hudební producent Steve Harris. Kapele pomohl ke smlouvě. Dvojice se přestěhovala do Londýna a brzy bylo na světě debutové album Tell Me It‘s Real. Druhá deska Most of Us Are Strangers je na světě už čtyři roky a dosud poslední Wonderland vyšla loni.
Na začátku klasičtí Seafret, ke konci se Running Out of Love rozjede.