„Jsem moc rád, že tu desku lidi přijali. Bál jsem se, že to pro ně možná bude nuda a nikoho nebudou zajímat věci typu, že mám třeba děti,“ směje se MC Gey během rozhovoru. „Ale cítím, že pochopili tu emoci. Chytá je to a nachází v tom vlastní myšlenky. Chodí mi zprávy, že si tu desku pouští dokolečka, nebo že jim to připomnělo nějaké momenty z jejich dětství a života. V podstatě jsem zatím nečetl žádný negativní komentář,“ podotýká spokojeně.
Jak album vnímá scéna kolem vás?
Když jsem tu desku vytvářel, nikomu jsem nic neposílal. Vlastně jediní, s kým jsem komunikoval, byli Idea a Krudanze z Crystal Kidz. Jsem na tyhle věci jinak celkem citlivej. Když někomu pustím demáč a reakce na něj není dobrá, může mě to vykolejit i na tři týdny a nemám pak chuť dál tvořit. Z toho důvodu jsem to nepouštěl moc lidem.
A když bylo hotovo?
Ohlasy od kolegů z labelu jsou vesměs kladné. Potěšila mě reakce Paulieho Garanda, ale psali mi lidi i mimo label z český scény, že to je super. Třeba Robin Zoot mi psal, že to je moje nejlepší deska a že to poslouchal víckrát. Pozitivní reakci jsem dostal i od Renneho Danga. Vtipný je, že mi napsal třeba i herec Lukáš Hejlík, ale vlastně to dává smysl, protože dřív působil v rapu. Podle mě ta deska nevzbuzuje negativní reakce, buď lidi prostě baví, nebo nebaví.
Mě příjemně překvapila a zaujala i po instrumentální stránce…
Vždycky mě zajímaly beaty a jejich tvorba. Do roku 2000 to bylo docela složité, protože jste musel mít potřebný vybavení typu nějakých mašinek a looperů. Osobně mám hodně rád patetické a teskné melodie jiných žánrů, třeba u Jona Hopkinse nebo Pink Floydů. Byl jsem celkově ovlivněn víc atmosférickou muzikou a v posledních patnácti letech jsem ji nasával. Feeling věcí mimo rapový žánr jsem se teď snažil zkombinovat s rapovým žánrem.
Jak přišlo, že jste sám začal dělat i hudbu?
Od roku 2011 jsem měl kolem sebe producenty, kteří mi dělali beaty. Neměl jsem proto moc ambice si dělat vlastní. Od začátku pandemie jsem si ale říkal, že už chci udělat jinou desku než ve stylu Rλp-life. Začal jsem se proto víc zajímat o ekvalizéry a různé efekty, které jsem do té doby nepoužíval. Postupně jsem se do toho hodně ponořil a chtěl si pořídit všechny možné machiny a synťáky, které mi přišly zajímavé. Nakonec jsem ale vytáhl i starý synťáky, včetně tátovýho Korg Poly-800, co ležel třicet let pod postelí.
Tak se jmenuje i singl Tenhle synťák kdysi koupil táta…
Ano. Rozhodl jsem se, že budu čistě pracovat na hardwarových synťácích, protože jsem spadl do fáze paralýzy volby, kdy jsem místo dělání hudby projížděl VST pluginy a chtěl si kupovat další. Sám jsem si zakázal samplovat MP3 v počítači, takže jsem mohl samplovat jen kazety a vinylový desky. Začal jsem používat tátův synťák a svůj Micro Korg. A posléze jsem do toho totálně spadl a utratil jsem všechny prachy, co jsem měl, za další synťáky. Postupně jsem nakoupil pět dalších mašinek a všechno jsem to na té desce využil. Byl opravdu zážitek se učit všechny ty věci kroutit. Nakonec mám čisté svědomí, že jsem si ty věci koupil a reálně je používám.
Jakým způsobem skládáte muziku? Hrnete texty z hlavy rovnou na papír nebo hodiny sedíte nad textem?
Nejdřív jsem dělal beaty, protože vždycky potřebuju mít konkrétní beat, když dělám text. Pak jsem ty beaty třeba rok poslouchal, abych zjistil, jestli to vůbec bude fungovat. Songy píšu strašně dlouho v samotě a potřebuju na to klid. Většinou si na mikrofon skicuji text, ten pak upravím, následně na to lepím další věty…
Většinou u toho sedím celý den. Všechno si nahrávám na MP3 přehrávač, pak to poslouchám venku na cigáru nebo večer u pivka, když děti spí. Pokud mě něco napadne, tak to druhý den předělám a většinou strávím nad každým textem jeden nebo dva dny. Zajímavé je, že mi v práci poskytli skladiště šanonů, kam jsem také mohl chodit a nahrávat demíčka.
Většina těch věcí ve finální podobě jsou právě původní dema. Ve studiu jsem už nedokázal těm skladbám dát tu správnou emoci dané chvíle. Je vtipné, že jsem dřív nahrával na mikrofony za sto padesát tisíc v profi studiu. Na téhle desce tvořily akustiku šanony ze skladu a nahrával jsem to na svůj původní starý mikrofon RODE NT1-A.
Ta deska je do určité míry vážná. Sám jsem vás zatím vnímal spíš jako rapového baviče…
Jako člověk jsem se určitě nezměnil. Vždycky jsem byl trochu zasmušilý, akorát jsem rád dělal srandu. Jsem milovník toho žánru, i když to možná vypadalo, že jsem si z toho dělal prdel. Tu jsem si ale dělal z lidí, co ten žánr flákaj.
Tahle deska mi určitě dala lásku a totální zapálení pro tvorbu hudby. Mnohem víc jsem si užíval proces tvoření beatů než samotných textů. Naučil jsem se třeba pracovat v demonahrávkách se zvukem.
Vlastně jsem ani nečekal, že se kolem hudby ve třiceti šesti letech ještě něco naučím. Tady jsem si vyzkoušel dělat kompletní muziku a psát texty, kterých jsem se vždycky bál. Zejména tracky o smrti, lásce nebo rodině, u kterých jsem si nebyl jistý, že je lidi ode mě vezmou.
Ve svém věku jsem si ale nakonec řekl, že se nemám stydět za lásku k druhým. Tuhle desku jsem už nedělal, aby si ostatní rappeři řekli, že umím dělat dobrý punch lines. Spíš jsem to dělal pro svoje děti s tím, že to může být moje poslední deska. Byl covid, přišla válka a já jsem nevěděl, co bude. Proto jsem udělal takovou desku, aby mohla být případně důstojným zakončením mojí kariéry.
A jaká písnička z alba je vaše nejoblíbenější nebo nejosobnější?
Největší význam má pro mě song Až budete spát. Když jsem dával spát svoje děti, dost jsem u toho přemýšlel, jak si potom zalezu a začnu zase dělat muziku. Byla to první kompletní věc a zároveň se díky ní zrodil nápad na celý koncept desky.
A moje nejoblíbenější skladba je asi Plameňák. Původně to byla úplná hloupost, kterou jsem nahrál, když jsem vozil kočárek. Beat z té skladby jsem udělal už dávno a nahrál do něj takové trumpetové povzdechy, které tomu dávají dohromady velkou emoci. Text vystihuje můj přístup k lidské zabedněnosti a nenávisti. Plameňák je takový pěkný symbol pro aktuální situaci v České republice kolem války na Ukrajině a nejen tam. To zvíře ve mně vyvolává tyhle pocity.
Deska opět zaujme svým obalem, který jste sám maloval…
Všechno šlo čistě z mé hlavy. Původně jsem koketoval s myšlenkou, že bych si nechal vygenerovat podklad skrze umělou inteligenci Midjourney, ale nakonec jsem od toho upustil. Celý život jsem jako grafik kreslil sám, tak přece nebudu tak ubohý, abych používal robota.
Zvolil jsem jednotnou barvu pro celý cover, něco jako linoryt. Tmavě modrá mi přišla snová a atmosféricky se mi ke konceptu té desky hodila. Myslím, že je zajímavé to spící boží očičko v levém horním rohu. Symbolizuje svatou trojici otce, syna a ducha svatého. Boží oko spí, což může znamenat tatínka, co spí, nebo boha, který často přivírá oko, když dovolí zlo, které se děje. Přišlo mi to jako dobrá symbolika pro tu desku. Slzička je za lidi, co odešli.
Je album O tatínkovi, který usnul, vaše poslední? V jednom z nedávných rozhovorů jste to naznačil…
Myslel jsem, že se mi po té desce trochu uleví, ale mám teď obrovskou chuť tvořit další hudbu. Říkal jsem si, že bych možná vydal beat tape z toho, co jsem nevyužil. Rozhodně teď chci udělat další desku, kterou bych určitě nahrával doma, protože jsem zjistil, že mi to vyhovuje. I kvůli tomu si teď doma zařizuji lepší akustiku místnosti, abych nemusel chodit do skladiště šanonů.
Ještě pár slov na závěr – mimo album. Ve svých textech se nepřímo pouštíte do rapperů, kteří to podle vás dělají špatně. Změnil se nějak váš názor na domácí rapovou scénu?
Vždycky jsem se do toho obouval a reagoval na věci, které mi v rapu vadí. Nikdo konkrétní mi nikdy nevadil jako člověk, ale měl jsem potřebu kritizovat odfláknutou hudbu. Občas z těch věcí u nás necítím snahu napsat to líp nebo zkusit lépe frázovat. Často se naši rappeři netrefují do tempa, a to i v dnešní době, kdy to můžou postprodukčně srovnat. Zásadní je, že z toho často necítím lásku k rapu a žánru jako takovému.
Dřív mi tohle všechno ale vadilo mnohem víc. Producenti dneska dělají kvalitní beaty, i když mi přijde, že často generický. Je tady opravdu dost profíků, co to umí dělat světově. Necítím z toho ale mnohdy dobré nápady. Často se inspirují něčím, co už existuje, a vědí, co zkrátka funguje. Tohle jsem nikdy nechtěl dělat. Snažím se do muziky vkládat něco svého, vlastní motivy nebo jiné bicí. Myslím, že těch dobrých věcí a špatných věcí je u nás pořád poměrně stejně. Určitý posun k lepšímu tam ale vidím.
Seznamte se
MC Gey je domácí rapper, básník a ilustrátor, který o sobě dal nejvíce vědět deskou Rλp-life (2016). S tímto albem byl v roce 2017 nominován na cenu Anděl v kategorii hip hop. Do vydání jeho nejnovější desky O tatínkovi, který usnul (2023) ve svých textech často využíval různých dvojsmyslů a vulgarismů, včetně černého humoru a nadneseného urážení tlustých holek. Kvůli tomu na něm dlouho visela nálepka rapového baviče.
Mimo rap
„Celý život jsem ovlivněný i ne-rapovými projekty. Hodně jsem poslouchal čistě beatovou scénu. Detroit, LA, Mr. Dibiase, východní Evropu až Asii, kde byli vždycky zajímaví beatmakeři, nebo i německou scénu kolem Robota Kocha atd. Tyhle elektronické postupy a lehce shuffle bicí mě vždycky bavily,“ říká MC Gey. „Momentálně si myslím, že mám rád pořád podobné věci. Poslouchám hodně beaty bez rapu, třeba Flying Lotus nebo Thundercat a sleduju taky dost producentských videí. Zajímají mě postupy ostatních lidí a pozadí jejich tvorby. Vždycky jsem měl rád křivý a nerovný beaty, a to se nese se mnou dál.“ A co když má chuť na něco jiného? „Když nevím co, většinou si pouštím Ennia Morriconeho. Rád si ale poslechnu i třeba CocoRosie, které miluju od roku 2004, což je takový holčičí duet, co používá dětské hračky, samply a loopery. Na české scéně mě pak nejvíc za poslední tři roky zaujali Bert & Friends. Přinesli takovou emoci, ze které je najednou cítit něco úplně jiného. Jejich poslední EP Supr a pozdější singl Piš mi básně jsem celkem rotoval…“