Co mají společného Lucie, Pokáč, Lenka Nová, Visací zámek a Čechomor? Všichni vydali před loňskými Vánocemi živá alba. Mají dokumentovat nějaký významný okamžik. Jistě, z hlediska tvorby jednotlivých umělců to jsou historické události – debuty ve velkém sále, výročí kapely, turné s orchestrem – ale z hlediska posluchače, nebo dokonce z pohledu historie české hudby to jsou víceméně vycpávky jejich hudebních kariér. Jedinou výjimkou je společné album českého Čechomoru a slovenských Kandráčovců.
Kandráčomor byl natočen letos v srpnu při společném vystoupení v Telči. Obě kapely čítaly dohromady čtrnáct lidí včetně tříčlenné dechové sekce. Česko-slovenská parta připomínala rozjetý parní válec, který v rychlých tempech drtí vše, co mu přijde pod ruku. Z hudby je cítit vzrušující síla, nadšení, přátelství a porozumění mezi soubory, stejně jako muzikantské mistrovství. A když přijde na sborové vokální party, je to, jako kdyby obě kapely spolu hrály odjakživa.
Jak vyplývá z výběru skladeb, iniciativnější byl nejspíš Čechomor s řadou svých notoricky známých hitů jako Mezi horami, Gorale nebo Mamko, nedávej mě. Z pera Kandráčovců jsou na první pohled jen dvě skladby – úvodní titulní píseň, která vznikla jen pro tuto událost, a vzhledem k celkovému hudebnímu úprku neobvykle pomalé Branisko. Zbytek tvoří moderně adaptovaný folklór. Moderně u obou kapel znamená soudobou instrumentaci včetně neobvyklé dechové sekce a také méně archaického jazyka, než bychom našli ve zpěvnících. Tu a tam ale zůstává jako koření nějaká nářeční specialita. Zvláštností je v ukrajinštině zpívaná jedna sloka v písni Sokoly. Jedno, zda je to ze sympatií k zemi trpící válkou, nebo jako proklamace, že středoevropská, východoevropská anebo balkánská lidová hudba má společný kořen.
Pro obě kapely jsou klíčovým nástrojem housle, v obou případech v rukou vynikajících muzikantů Karla Holase a Ondreje Kandráče. Jejich dialogy i unisona jsou ozdobou desky. Kytarista František Černý a cimbalista Ĺubomír Šebej je zezadu spolu s oběma basisty a bubeníky neustále ženou vpřed. Martina Pártlová, která už nastálo přidává do jinak chlapské muziky ženský element, se blýskne v Mamko, nedávej mě, ale jinak se angažuje spíše ve sborech. Je otázkou, zda úplně do tohoto typu hudby zapadá. Subjektivně vzato, zdá se chvílemi být až moc popová, ale zaujetí, s nímž jde do své písničky, je nakažlivé.
I tady ovšem platí, že být při takovém folklórním jamu je víc než poslouchat ho z desky. Zvláště nepříjemně zní z alba lichocení publiku. Radost ze společného česko-slovenského jam session to však pokryje.
Verdikt: 80 %
Živá nahrávka Čechomoru a Kandráčovců propojuje dva podobné pohledy na stejný svět lidovek a folklóru. Je to možná trochu podbízivé, ale radost z muzikantství a hudební um jsou tu zkrátka strhující.