Lipo se s albem Příběhy dostal do nevýhodné situace. Pro publikum nad pětadvacet let je to rap a tím to hasne, to se prostě nedá. Pro publikum pod touhle hranicí jsou zase jeho písně příliš jemné a kultivované. Neprdí se v nich a nekrká. Pro alternativní intelektuály je to neohrabané a mudrlantské, pro řepáky nesrozumitelné, složité, moc filozofující. Pro mladé drsňáky a rádoby drsňáky je moc jemný, pro jemné duše zase příliš sociální. Tak pro koho vlastně Lipo se srdcem na dlani a se všemi svými lidskými chybami rapuje? Pro ten nevyhraněný střed, který nemá žádný jasně definovaný vkus a snese všechno?
Příběhy obsahují jedenáct písní – a opravdu to jsou příběhy. Lipo je tvoří dvěma způsoby. Častější je oslovení hlavní hrdinky nebo hlavního hrdiny. Ty jsi takový, ty jsi to udělal, ty jsi trpěl… Někdy je to karatelsky zvednutý prst, ale rapující básník většinou přichází s nezatracujícím pochopením pro lidskou slabost nebo chyby (třeba v závěrečných Vránách), nebo dokonce i s obdivem. To platí i o koronavirové poctě nemocničním sestrám v Neodvrátíš svou tvář. Monologem, směrovaným k druhé osobě, jsou také všechny písně s milostnou tematikou. Připomíná to jedno období Olympiku před více než třiceti lety, v němž Janda v řadě písní zpíval podobné TY!
Druhou metodou, kterou Lipo ve svých písních používá, je běžné vyprávění příběhu. To platí především o písni Tajný místa, jež je silně epickou story o padlé dívčině. Tajný místa je navíc jednou ze dvou skladeb, o nichž by se dalo říct, že to jsou sociální balady ve formě rapu. Druhou je Bůh na nás zapomenul, monolog muže, jenž je spolu s rodinou v těžké finanční situaci, ale přes všechen tlak okolností si říká „nikdy to nevzdám“. Sympatie s takovými lidmi, svým způsobem dokonce obdiv k těm, kdo se dovedou se životem rvát, to je asi největší pozitivum Lipovy desky.
Lipo svou desku vyšperkoval významnými hosty – v úvodní Vidím, jak se stmívá, mu refrén zpívá Odd, v Dešti jsou Jelen, v Jednou jsem si slíbil Kryštof. Ovšem primát patří Kateřině Marii Tiché, jejíž hebký alt v kontrastu s dívčiným osudem v songu Tajná místa dokáže dojmout. Tichá se k Lipovým písním dobře hodí, to oba dokázali už před lety s písní Do města přišla zima.
Lenka Nová je podobně suverénním hostem ve skladbě Nikdo nemá být sám. I to je vlastně epický sociální příběh, ale zároveň vánoční píseň, variace na moderního Josefa a Marii.
Všechny ty hostující osobnosti jsou tak výrazné, že se až příliš proflákne, že skladby jsou v zajetí klišé: Lipo si odrapuje sloky a host mu zazpívá refrén. Někdy se host maximálně přidá už dva verše před refrénem. Když to člověk slyší už po několikáté, začíná to být monotónní. Tím spíš, že Lipo je možná dobrý režisér, ale nepříliš přesvědčivý herec.
Verdikt: 67 %
Na romantická šukání po půlnoci a půl litru červeného jsou Příběhy dobrý doprovod, zvlášť když aranžmá používají často až folkovou akustickou instrumentaci. Víc než sedmička na osobu ale může vyvolávat nechtěné cynické reakce.