Obrázek k článku RECENZE: Škwor zní jako škraloup nálad a emocí nad horkým mlékem současnosti
| Josef Vlček | Foto: Ondřej Pýcha

RECENZE: Škwor zní jako škraloup nálad a emocí nad horkým mlékem současnosti

Jedenácté album za pětadvacet let existence a Škwor stále ještě nestojí na místě a pořád hledá, kam by se posunul dál. Směr je jasný, inspirovaný Korny a dalšími tvrdými kapelami, které se snaží do metalového soundu dostat co nejvíc elektronických prvků. Ve skrytu duše však jednosměrnou kornovskou cestu nahlodává tradice českého písničkářství, jejíž vliv (často podvědomý) se mnohdy nenápadně (a možná i nechtěně) projevuje v textech Petra Hrdličky.

Nejdřív k hudbě. V té Škwoři nemají ve své kategorii v Čechách soupeře. Tvrdého rocku tady najdeme víc než dost, je tu také dost dobrých kytaristů, třeba i srovnatelných s jejich Janem Chudanem. Ale málokdo to má jako celek tak koncepčně srovnané, jasné a přehledné.

Když už padlo Chudanovo jméno, jeho sóla jsou barevná, nápaditá, ale hlavně přicházejí v přesně ten moment, kdy mají rozsvítit temná témata, k nimž se Hrdlička na této desce uchyluje. Služebně nejmladší člen kapely vyznívá jako muzikant, který má dost prostoru k seberealizaci, ale vždy je věrnou součástí celku.

Škwor jde ale ještě dál. Řada skladeb má elektronický podklad, který je podobný tomu, jaký pro některé kapely vymýšlel během osmdesátek Brian Eno. Samozřejmě tentokrát v mnohem syrovější podobě, jak se sluší a patří na metal. S kapelou začal naplno spolupracovat DJ Flux a obohatil ji scratchováním a příslušnými efekty. Ve třetím singlu Pocit viny slyšíme ba i smyčce a Král extrémů patří dokonce do kategorie rap metalu! Naživo bude asi hodně zábavné sledovat hipísácky vypadajícího Hrdličku, jak v něm rapuje ve stylu o generaci mladších umělců: „Co budeme jednou dětem vyprávět / cílem uslintaných dědků bylo zničit svět / navzájem si poměřovat koule svý / mezitím, co jim mění pleny posraný.“

Tento citát naznačuje, že Sobě věrnej je z velké části kolekcí protestsongů, které reflektují dnešní rozervaný svět, v němž „peklo brány zavírá / a Ďábel svou daň vybírá“. Hrdlička tu a tam vystupuje jako mluvčí generace, která je vyděšená z toho, co se to kolem děje, a v níž bublá stále větší nasrání: „Už mám dost těch chytrých postřehů a frází / dost těch podlejch, neskutečnejch lží / jak jeden na druhýho zmar a špínu hází / osud ztroskotanců nejvíc potěší.“ (Pravda bolí) Kope do Východu s jeho brutálním násilnictvím i do Západu s jeho až k demenci posunutým hyperkorektním liberalismem. Ale pozor, není to žádná politická deska, jen škraloup nálad a emocí nad horkým mlékem současnosti.

Protest obsahuje dvě tváře. Rockový postoj Dana Landy s pózou bojovníka proti společnosti, který stojí tváří v tvář nepříteli a nechce uhnout ani o kousek. To jsou ty chvíle, kdy Hrdlička ve svých textech akcentuje chlapství a odvahu. Třeba jen odvahu říct něco nevhodného nahlas, i když za to člověk ponese následky: „Za víru svou teď úspěch máš dát / Už to nejde vzít zpátky / Drž se na nohou pevně a chyť svůj stín / z vyprahlý země, když stoupá dým.“ Druhou polohou je protest krylovský, poetičtější a více zobecňující: „Mocí posedlí dál ti kážou / lží a arogancí tě svážou / to se nezmění, dokud dejcháš / Na cestě poslední si můžeš říct: / Čekal jsem trochu víc.“ (Jízda snů) Zní to jako definitivní vystřízlivění z naděje, zrozené v devadesátých letech, že? „Tak pořád dokola hledáme vítěze / Hloupost a obava přebraly otěže, co říct…“ (Pocit viny)

Písničkářská dimenze se samozřejmě projevuje v rockové podobě, která je oproti folku nebo pop rocku zkratkovitější a heslovitější. Tudy pak vede cesta k patosu, který je nedílnou stránkou škwoří image už drahnou řádku let. V některých okamžicích nabírají skladby až hymnický charakter a Petr Hrdlička je v nich obklopen sborem těch, kdo jsou vyděšeni, co se kolem děje: „Nikdo z nás neví, co je fejk,“ konstatuje v písni Jako dřív. A dodává: „Člověk se v tom ztrácí / tak jakej to má cíl / ta hra na krále extrémů.“ Chvílemi se zdá, že tak vzniká určité klišé.

Konec desky je bizarní. Po třinácti skladbách, v nichž žijeme možná na téhle dementní planetě, možná dokonce v nějaké dystopii, přichází skladba čtrnáctá, milostná. Pochopitelně nic moc něžného, to by byli Škwoři špatní tvrdí rockeři, ale ve své podstatě je to hezké vyznání jedinému jakžtakž pozitivnímu elementu uprostřed špíny a chaosu, který pokrývá tuto planetu.

Francouzský romanopisec a esejista Henry de Montherlant kdesi napsal, že „člověk svobodný se pozná podle toho, že je napadán současně nebo postupně oběma protilehlými stranami“. Asi tak by si člověk mohl představit i frontmana Škworu Petra Hrdličku na albu jeho nerozbitné metalové sestavy: Stojí bičován vichřicemi ze všech stran uprostřed bouřlivých časů a opakuje si, že „stačí sobě bejt věrnej“.

Verdikt: 73%

Možná je Sobě věrnej jen póza, možná hluboké přesvědčení, ale v každém případě gesto, které je podle Škworu zároveň i návodem, jak přežít dnešní rozervané časy, „když vítr od Východu vane silnou bouří“.