Nejen ve světě tvrdých kytar je Poppy nepřehlédnutelným fenoménem. Skutečně málo zpěvaček mělo kdy odvahu vydat se na cestu takto zvláštně alternativního popu propojujícího ryze generické melodie s brutálními hardcorovými a metalovými kytarami. Sám vlastně nejsem vůbec schopný dedukovat, o jaký styl se v případě Poppy jedná. Hlavní ale je, že po poslechu její novinky Negative Spaces to asi nemusím ani řešit. Album přitahuje zvláštními emocemi, skvěle zmáknutou produkcí a především jednotlivými songy, z nichž většina má nemalé hitové ambice.
I po několika posleších celé desky jsem si připadal jako Alenka v říši divů. Poppy svou vysoce širokou žánrovou rozkročenost naznačila už čtyřmi singly, jimiž na desku od začátku června lákala. A také vedlejší spoluprací s metalcorovými kometami Bad Omens či hardcorovými řezníky Knocked Loose.
Pilotní singl New Way Out mě zaujal natolik, že jsem o něm psal již v srpnové rubrice Natvrdo. Velký popový refrén, který chytře rozbíjejí zatěžkané sloky s drsně zkreslenými kytarami a screamovaný bridge, během něhož nepříjemně projíždí mráz po zádech – to byl první vzkaz Poppy. A jako by právě tahle skladba přesně definovala celou povahu desky, která je nesmírně zábavná, dynamicky proměnlivá a odporně nakažlivá.
Po vydání další vlaštovky They‘re All Around Us, v níž už Poppy hystericky vyřvávala sloky, jsem si uvědomil, jaký potenciál v sobě zpěvačka vlastně má. Tahle vyloženě hardcorová řezačka s jemně popíkovým refrénem v kontrastu je neuvěřitelně přístupná i běžnému posluchači, který třeba přichází poprvé blíže do styku s tvrdými kytarami. Ostatně minimálně se k ní může dostat přes jemnější dancepopovou Crystallized, na níž pro změnu Poppy mění kytary za přímočarý synthwavový rytmus, nebo poprockovou pecku Vital.
Každá část desky je poutavou záležitostí a každá svým způsobem. Už jen fakt, že titulní skladba Negative Spaces se pro změnu opírá o vyloženě punkrockový vibe, ukazuje neuvěřitelnou zpěvaččinu všestrannost. Ano, i tahle poloha jí nesmírně sedí. Nejvíce ale musím na desce ocenit právě netvrdší party, ve kterých Poppy zvládá jít svým screamem šíleně vysoko (možná i s pomocí skvělé produkce). Zejména při poslechu čistě hardcorové The Center‘s Falling Out si říkám, jestli je zpěvačka ještě mentálně zcela při smyslech. Tohle zní právě přesně tak jako její spolupráce s hardcoráky Knocked Loose ve skladbě Suffocate – prostě parádně nahraná brutalita. Jen Poppy trochu podezřívám, jestli se v úvodu písně nenechala až příliš inspirovat začátkem pecky Virus://Vibrance od bostonských metalcoristů Vein.fm – zní to zatraceně podobně.
Tak či tak, Poppy album vyplnila také poutavými, leč značně ponurými intermezzy. Děsivě třeba vyznívá vložka Tomorrow před finální písní Halo, ve které zpěvačka svým dětským hláskem promlouvá sama k sobě. Obdobně působivá je pak i tiše zpívaná pasáž Hey There.
Samotného mě to nakonec překvapilo, ale tohle album ve výsledku není žádným náhodně splácaným mišmašem. Má určitou koncepci – nahrávka si drží po celou dobu značně ponurou náladu a texty odhalují nejtemnější lidské myšlenky.
Troufám si tvrdit, že Poppy nahrála skutečně výjimečnou desku, která nejenže zpěvačce přinese o parník širší obecenstvo na koncertech, ale také ukazuje jiným umělcům žánrové možnosti dnešní doby, v níž se prostě a jednoduše už hudba často slévá v jeden multižánrový celek. V případě Poppy tenhle podivný mix nadmíru skvěle funguje. Tohle album prostě takřka nemá chybu.
Verdikt: 96%
Negative Spaces přináší multižánrový zážitek, který ocení zejména příznivci tvrdé muziky. Nahrávka plná proměnlivých nálad každou chvíli překvapuje dramatickými zvraty a široce flexibilní vokální výbavou Poppy, jež tak symbolicky usedá na trůn mezi dvěma světy současného metalu a popu. Těšme se na její vystoupení na Rock for People!