Je zajímavé, kolik zpěváků různých žánrů dojde v jednom bodě své kariéry vlastně k témuž: potřebě se popasovat s písněmi, které tady byly dávno předtím, než oni sami nastoupili na pěveckou dráhu. A pak za doprovodů malých instrumentálních sestav i široce obsazených orchestrů natáčejí zpravidla celá alba, vycházející obvykle z takzvaného Velkého amerického zpěvníku.
Což je souhrnné označení pro písně vymezené zhruba 20. až 50. lety, jež byly určeny původně pro uvedení v muzikálech, ovšem stalo se z nich to, čemu říkáme standardy, a z dobové populární hudby se přenesly do jazzu. Instrumentálně je dodnes zpracovávají zástupy hudebníků, a zpívají je nové a nové generace jazzových zpěvaček a zpěváků. No a tu a tam do Velkého amerického zpěvníku sáhne i někdo z jiných žánrových a generačních vod. Z těch nejznámějších případů připomeňme Paula McCartneyho s albem Kisses on the Bottom (2012), Boba Dylana se sérií hned tří titulů z let 2015–17 nebo Roda Stewarta, jenž pět alb s příznačnými podtituly The Great American Songbook I.–V. vydal v letech 2002–2010. Z mladších se opakovaně k této hudbě vrací Robbie Williams nebo Lady Gaga na svých albech se swingovým veteránem Tonym Bennettem.
Důvody, proč tito zpěváci, a v některých případech i velmi výrazní a úspěšní autoři, sahají k interpretaci písní z tohoto ranku, můžeme dohledat různé: od chuti si zavzpomínat na poslech rádia v dětství přes poděkování vzorům až po pokus probudit tímto způsobem dřímající vlastní autorskou invenci a dodat si odvahy vykročit třeba i novým směrem.
Žofie Dařbujánová na albu Dares to Love sáhla do repertoáru velmi podobného Velkému americkému zpěvníku, a udělala to prý proto, „aby si zazpívala“ – v domovské kapele ji prý pohlcuje autorská tvorba natolik, že zapomněla, že má hlasivky. To je docela dobrý důvod takové album natočit. Zároveň je potřeba kvitovat, že v projektu není ponecháno nic náhodě, předvádí celé široké spektrum instrumentací od malého komba po big band a velký orchestr se smyčci. Zároveň z něj netrčí nepřípadná velkolepost, sympatická je i soudná půlhodinová stopáž.
O albu se v tiskových zprávách, ale i v některých článcích píše, že je „jazzové“. Je ale třeba si uvědomit, že ne každý, kdo zpívá písničku, kterou má například v repertoáru taky Ella Fitzgerald, se automaticky stává jazzovým zpěvákem. Na zařazení do tohoto žánru je potřeba specifické cítění, práce s hlasem, a v neposlední řadě schopnost improvizace, neboť ta je alfou a omegou jazzu od nepaměti. Žofie Dares možná má jazz ráda, ale právě v okamžiku, kdy kapela hraje úplně nejjazzověji (se zbytečně až příliš exponovaným kontrabasem), v I Want to be Happy z repertoáru Elly Fitzgerald, ukazuje zpěvačka, že se prostě v tomhle stylu necítí doma, výrazově píseň vůbec nestíhá a její frázování se poněkud míjí účinkem. Téměř totéž se dá říci i o pokusu Žofie Dares o klasický soul. V úvodní The Love of my Man ze zpěvníku Etty James se Dares snaží, co může, aby „rozbalila“ svoje přednosti, ale nakonec výrazově přehrává a ani intonace není nejjistější. Což platí obecně pro exponované polohy jejího zpěvu – například ve finále jinak příjemné a zvládnuté bigbandově aranžované Just a Little Lovin‘ (mj. Carmen McRae) svůj souboj s rozjařenými dechy prohrává.
Tyto výtky ale vypovídají jen o okamžicích, kdy se Žofie Dares zbytečně snaží dostat někam, kde prostě není doma. Naštěstí je na albu řada chvil, kdy je tomu naopak a její výběr písní k interpretaci je výborný, protože jejich pěveckou polohu s přehledem „dává“, a navíc cítí i náladu songu. To je případ vlastně spíš šansonové a ve své dramatičnosti působivé Windmills of Your Mind z repertoáru Dusty Springfield, jednoho z nejslavnějších standardů The Nearness of You, který mladší posluchači mohou znát od Norah Jones, anebo písně I Think, I Love od Jamieho Culluma. Ta ostatně podle zpěvačky stála u počátků celého projektu.
Obecně tedy Žofii Dares svědčí písně volnějšího tempa, jisté dramatičnosti a nesvázané nutností „zpívat jazz“. Vyhovuje jí spíš to, čemu se říkává klasický nebo tradiční pop, prostě krásný zpěv na pozadí nejčastěji orchestrálního zvuku. Ostatně, na rozdíl od zmíněného big bandu je zpěvačka mnohem silnějším partnerem právě oněm obyčejnějším nástrojovým sestavám, jako je to v případě Orange Colored Sky nebo finálovky I Touch Myself.
Verdikt 70%
Dares to Love je samozřejmě pro zpěvačku Žofiina ražení jen odskok, ostatně, v našich poměrech by se soustavnější snahou věnovat se takovéto hudbě nejspíš narazila. Deska zůstane sympatickým milníkem na cestě výrazné zpěvačky.