PJ Harvey patří k těm umělcům, kteří nejenže nedávají posluchačům obecně to, čím by u nich s jistotou zabodovali, ale ani to, co od nich očekávají ti poučení a věrní. Skoro každá další deska dnes už multimediální umělkyně a spisovatelky zavádí fanoušky maličko někam jinam. Zatímco po hudební stránce je tu vždy experiment a chuť objevovat nové hudební cesty, s tématy a texty nahrávek už to tak jednoznačné není. Ne vždy se tak podaří, aby záměr tvůrce došel pochopení – zatímco u předposledního alba Let England Shake následovala bouřlivě kladná reakce, recenzenti se předháněli v superlativech a Harvey podruhé získala Mercury Prize, minulá deska The Hope Six Demolition Project byla přijata spíš chladně. Zatímco zejména výrazně levicově orientovaná média z ní byla nadšená, jinde došlo i na nálepku „laciné politické agitky“. Nemluvě o tom, že téma autorku psychicky naprosto vyčerpalo.
Určující pro osmé sólové album (a jedenácté celkem) se stala kniha Orlam, rozsáhlá a výpravná báseň, kterou zpěvačka publikovala loni. Inspirovaly ji prý vzpomínky na dětství a vesnický dialekt. A právě ten se propsal do nové desky zřetelně. I rodilí mluvčí tak hovoří o „textech v hádankách“ a spekulují o slovních hříčkách. Sama autorka v nedávném rozhovoru pro NPR Music poodhaluje podstatu inspirace, kdy ji ovlivnilo dětské setkání s naturální realitou, zjištění o pomíjivosti, syrové zážitky vesnického života (jako je třeba kastrování beranů) i fakt, že i ty nejdrsnější zážitky vedly spíš k další zvědavosti než k budoucím traumatům.
Zatímco v textech si autorka maluje kulisy vlastního podivuhodného světa, hudba se už od úvodu nahrávky tváří nepřístupně a staví na neoposlouchaných zvucích, jakoby urputně nových a záměrně deformovaných. Občas až nechává vzpomenout třeba na zvukové hledačství Björk. Samply, efekty a podprahové hudební prostředky však od počátku dobře drží jednak pevný rytmus a jednak charismatický zpěvaččin vokál. Znalci starší tvorby tak určitě budou „doma“ – skrze avantgardu probleskují pro PJ Harvey už charakteristické nápěvy melodií a snadno rozpoznatelné hudební motivy.
Zatímco zvuk minulého alba byl až opulentní a koncertní doprovod početný a plný dechů, tentokrát zase došlo k určité redukci a mnohé skladby působí téměř minimalisticky, jako by je zpěvačka nenahrála s kapelou, ale sama doma v ložnici. Na albu už mimochodem chybí multiinstrumentalista Mick Harvey, který s PJ hrál v letech 1994–2001 a pak znovu 2009–2017, a doplňoval tak skvěle základní trojúhelník s Johnem Parishem, který zpěvačku doprovází a je jí muzikantskou oporou posledních třicet let.
Album se doslova vyžívá v hudební nekonkrétnosti, nejčastěji zní jako alternativní folk, jen občas se objeví z trip hopu vzešlé postupy, zatímco někdejší průbojnost je, zdá se, už minulostí. Chvíli jako bychom poslouchali domorodé nástroje, chvíli jako by šlo o tradiční tóny změněné elektronikou k nepoznání. Občas je až těžké si nepřipustit problém, který by se dal popsat jako určitý strach z jednoduchých melodií, bez nichž album postrádá dřívější lehkost a živelnost. Při poslechu takové All Souls se prostě nelze zbavit dojmu, že mnohde kvůli tomu forma zvítězila nad obsahem. Přesto weird-folková titulní skladba nebo například pulsující a na kontrastech postavená závěrečná divočina A Noiseless Noise ukazují, že to je vlastně zbytečné a že i bez jakýchkoli uměleckých ústupků či podbízivosti může vzniknout úžasná a geniálně silná píseň.
Deska, která naštěstí není tak temná jako její název, připomíná sen či mytologií inspirovaný dokument o přírodě. Těžko říci, zda to, že nic nemůže být vzdálenější aktivismu a industriální realitě i hudební rozmáchlosti předchozí nahrávky, je jen náhoda či vědomý úmysl. Jisté ale je, že tohle odpočinutí a přírodní nadechnutí zpěvačce otevřelo nové obzory, přineslo nečekanou energii a inspirace, a pakliže před časem hovořila v rozhovorech o tvůrčí krizi, nové skladby ji z ní vyvedly více než úspěšně. Ostatně – co může být silnějším tématem než folklórní kořeny, sex, smrt a láska?
Verdikt: 78%
Výlet do podivuhodného světa, kam nás PJ Harvey na albu bere s sebou, za to rozhodně stojí. Rurální hledání navíc zpěvačce samotné opravdu sluší. A to, že mediální hitovky bychom na albu hledali marně, je vlastně nakonec jen jeho další plus.