Sam Smith se už několik let identifikují jako nebinární osoba, a užívají proto zájmena „oni/jejich“. Právě o smíření se se sebou samým album Gloria pojednává, respektive tuto cestu pomyslně uzavírá. Věčná sláva, provolávají sbory v hymnické titulní písni, zatímco v úvodní Love Me More Smith zpívají o tom, že dřív je každá dobře mířená nadávka od lidí pálila a každý pohled do zrcadla v nich vzbuzoval nenávist. Smutek je ale posílil a teď se učí víc milovat sami sebe. Tím lze v podstatě shrnout celé album, nic více ani méně se tu neřeší. Koneckonců jsou podobná osobní témata Smithovi vlastní už od debutu.
Z hudebního hlediska Gloria lehce vybočuje ze zajetých kolejí. Prim sice opět hraje koktejl baladického R&B a popu, tentokrát se ale opírá také o disko, folkpop nebo reggaeton. Může to znít jako absolutně nahodilý žánrový rozptyl, který rozbíjí album jako celek, ale přeskakování mezi styly paradoxně nijak neruší. Naopak trochu rozšiřuje záběr. Většina skladeb je umírněná a decentní, což desce pomáhá držet strukturu i přes široké zvukové rozkročení.
Písničky na nahrávce jsou vlastně umírněné, decentní a miloučké tak moc, až to vypadá, že se snaží být nenápadné a nikoho neurazit. Tedy s výjimkou songu Unholy s Kim Petras, který už se nějaký ten týden drží v žebříčku nejhranějších singlů Billboard Hot 100 a který jako hit funguje skutečně na první dobrou. Je úderný, dostatečně razantní ve svém vyznění, a ještě pojednává o nevěře jako o něčem nesvatém. Jenže už mnohem méně funguje v kontextu celého alba, a to jak zvukově, tak tematicky. Nad zbytkem písní nepříjemně vyčnívá a nezapadá.
Obecně lze říct, že i když deska Gloria řeší velmi osobní a citlivá témata, a řeší je s velkou mírou upřímnosti a otevřenosti, nevyváží to pocit, že písničky nejsou ničím víc než milou kulisou někam do kavárny nebo baru. Nejsou špatné, zní fajn a líbivě. Vyjma Unholy se drží při zemi a sympaticky plynou, přelévají se jedna do druhé, ale zároveň nejsou jedna jako druhá. Neurazí, nenadchnou. Tak jednoznačně chytlavé jako Stay with Me ale prostě nejsou. K tomu jim chybí větší jiskření a vnitřní napětí a méně běžnosti. Dokazuje to i finální song Who We Love s Edem Sheeranem, jenž zní jako další klasická sladká sheeranovina. A to je na desku, která otevírá tak osobní a celospolečensky citlivá témata, dost málo.
Smithovi jistě patří uznání za to, že se nebojí být sami sebou a jít s kůží na trh. To ale v hudbě a obzvlášť v dnešní době dělá kdekdo.
Verdikt: 65 %
Písničky na albu Gloria jsou příjemné a dobře se poslouchají. Z hlediska struktury jim jde máloco vytknout, ale ve výsledku prosviští ušima a v hlavě toho mnoho nezanechají.