Především je třeba říct, že to není veselá deska. Igor Timko je hloubavý člověk a zkouší rozebírat to, co se kolem něj děje, a hledat východisko z krize, která, jak se z jeho písní zdá, napadla jeho osobní život stejně jako jeho vlast. Nevyjadřuje se pro posluchače jednoduše a přímočaře (koho jiného by do písničky napadlo zamontovat postřeh o architektu Gaudím?), je to něco, co je pro slovenský pop netypické – až moc intelektuální. To bylo v písních No Name odjakživa, ale od doby, kdy natočili dueto s Karlem Gottem Kto dokáže (2017), vyplouvají úvahová témata na povrch. V některých chvílích můžeme mít pocit, že se písně No Name blíží víc k šansonu než k rockovým songům.
Dvě písně jsou jasným odrazem slovenského společenského života. Elity, která už vyšla před časem jako singl, naráží na situaci (nejen) slovenského politického života klíčovými verši „Elitou je každý, vedz / stačí, že nie si pokrytec.“ Moudrá slova, možná si ale zasloužila víc vypíchnout. Ale to by už pak musela být jiná píseň. Stand Up Comedy jde ještě dál. Tady už můžeme mluvit o protestsongu: „Stand up comedy / národ kráča k zpovedi / žiadne tváre, žiadne mená / každý vie, čo sa má a čo sa nemá.“
Z pocitů společensko-politické špíny a únavy se odvíjí další téma alba. Ono totiž není hezky ani doma. Titulní píseň, střižená trochu v soundu U2, je hladivá útěcha partnerce, trpící temným pocitem stárnutí a všech sociálních tlaků, které dělají ze života pobyt v ubíhající tmě. Ostatně, podobnou beznaděj ze života pociťuje i autor sám, když popisuje kocovinu (možná opravdovou, možná duchovní) v následující skladbě Studený štart.
No jo, ale co s tím? Timko se na to pokusil odpovědět v posledních třech skladbách. Silně autobiografické skladby Děti a 4 bratia vlastně říkají, jak důležitá je rodina, možnost se o ni opřít, vzájemně se podporovat, přežít to nepříjemné, ba dokonce zlé, co je okolo nás. Poslední píseň Vánoce s Božidarou je toho potvrzením, protože kdy jindy než o Vánocích jsou si všichni, kdo patří k sobě, nejblíž, jsou všichni jedna rodina. Tak to mi říká nové album No Name. Možná ho někdo interpretuje jinak, možná tím pánové chtěli říct úplně něco jiného. Ale dobré je, že si člověk na desce vůbec najde zajímavé poselství, složí je do nějakého názoru a nějak se potom k němu postaví.
Verdikt: 70%
Po sedmileté pauze se No Name vrátili s aktuální nahrávkou, která je až překvapivě zahloubaná nad současností. Naštěstí nechybí ani naděje.