Pokračují také v silných textech, jejichž lyrika není nepodobna té, kterou známe od Martina E. Kyšperského ze skupiny Květy a v nosných a přístupných melodiích refrénů. Na novince však tohle všechno jako by znásobili a posunuli dál a výš. Zbourali hranice, pokud v jejich muzice kdy byly, a daleko více se žánrově rozkročili a všechno to zabalili do ještě opulentnějšího zvuku a ještě epičtější produkce. Jejich songrwriting, muzikantská zručnost, cit pro písničku prvního producenta Tomáše Tkáče, přístup k tepající elektronice druhého producenta Tomáše Havlena, to všechno do sebe neskutečně přirozeně zapadlo. A to spojení je současně i spojovacím prvkem pestré kolekce deseti písniček na albu. Ano, pestré, protože vlastně ani jedna položka nahrávky není stejná.
Album otevírá skladba Newsletter začínající opakujícím se vícehlasým chorálem názvu alba do romantických tónů kytary, následně jej doplňuje decentní rytmika, aby se postoupnou gradací otevřela do poprockové šíře. Už tento první song ukazuje sílu kapely a produkce, schopnost účelně pracovat s nástroji, výrazovými prostředky, dynamikou a gradacemi. A v neposlední řadě s různými polohami zpěvu a vokály obecně.
Všechny tyto atributy samozřejmě můžeme slyšet i v následujících písních, ale u každé z nich s nimi tvůrčí tým pracoval trochu jinak. Kapela ze své zásobárny výrazových prostředků vždy vytahuje ten, který podtrhne vokální linku, vystřelí song nečekaným směrem a dá mu osobitý hudební rozměr, aniž by však s nimi mrhala. Ve skladbě Metaverzum můžeme slyšet funkově zvonící kytaru, v Dalších 30 dnů kytaru zase úžasně zprzněnou a doplněnou chrčícími synťáky, v písni Vodřený kolena si v jednom okamžiku můžeme užít sílu ticha, ve Slyším zase tepající taneční beaty a neodpustím si zmínku, že Nikam obsahuje milý hudební vtip odkazující na Kittchena. Jen nevím, zda zamýšlený.
A tak bych mohl pokračovat dál. Každá skladba je precizně vybroušená do posledního detailu, každá ploška, každá hrana těchto hudebních klenotů, rozuměj každý úder bicích, každý beat, každá basová linka, každá vrstva synťáků, každá melodická kytarová vyhrávka a každá pauza mají svůj účel a svůj smysl. Ničeho tam není moc ani málo. Ale co je nejdůležitější, pořád to jsou písničky. Čitelné písničky, které baví.
A nemohou opomenout ani texty, které se vyplatí poslouchat. Jak kapela sama uvádí, věnují se tématům přehlcenosti vlastními pocity a potřebě jejich sdílení, přehodnocování vlastní identity nebo v neschopnosti kontrolovat vlastní konání v záplavě každodenních činností. Přestože se jedná o ne zrovna optimistická témata, kapela je zpracovává poutavě, podává s lehkostí a balí je do silných melodií. Dokonce se nedá říct, že by Je krásný v celku vyznívalo nějak smutně nebo pesimisticky. A kdyby tak na někoho přesto působilo, tak ať „dojede až na Mírák, protože tam se nepláče“. Nebo ať si ho poslechne až do konce k songu Rozloučení (mimochodem songu, který se stal mojí současnou hymnou), kde se dozví, že „každá změna je rozloučení a všechno má svůj smysl“.
Verdikt 86%
Je krásný je opravdu krásné album. A nejen to. Partě vynikajících lidí se na něm podařilo rozvinout a posunout sebe sama o notný kus dál. Je to pestré a ve všech směrech dotažené album. Za sebe mohu říct, že je to jedna z nejlepších tuzemských nahrávek, kterou jsem letos slyšel.