Říká se, že třetí deska bývá pro kapely stěžejní. Posluchač už mívá určitá očekávání, a interpret by se tak měl předvést v co nejlepším světle. Možná i proto přistoupili Måneskin k nové desce Rush! zcela jinak, než tomu bylo případě předchozích nahrávek. Zatímco se stopáž desek Teatro d‘ira – vol. I a ll Ballo Della pohybovala kolem třiceti minut, Rush! má téměř hodinu. Italské kvarteto tak šlo trochu do rizika, zda dokáže tak dlouhou stopáží zabavit hladové fanoušky, kteří po nich po triumfu na Eurovizi doslova šílí.
Deska obsahuje dohromady sedmnáct skladeb, na nichž se muzikanti skutečně vyřádili. Podobně jako na minulých albech i na Rush! uslyšíte pomalejší balady jako If Not for You nebo Il Dono Della Vitam, které si drží podobný šarm starých pecek Coraline a Vent‘anni. Současně se ale nemusíte bát, že by Italové najeli na pomalou popovou vlnu, ve skutečnosti totiž právě naopak. Nahrávka má v sobě hromadu písniček se špinavým rockovým soundem a nadupaným tempem. Ostatně to kapela naznačila již písněmi Mamma mia, Supermodel, The Loneliest a Gossip, které zveřejnila ještě před vydáním nové placky.
Co ale může mnoho fandů zamrzet, je příklon Måneskin k angličtině. Rockeři tentokrát využili svou rodnou italštinu pouze ve třech písních a dávají tím tak trochu najevo, že s anglickými texty mají vyšší ambice. Je pravdou, že frontman Damiano David s ní zachází bravurně a svého charismatického přízvuku se v angličtině nezbavuje. Zaplať pánbůh, to je totiž jeden z nejdůležitějších rysů téhle talentované party. Přesto je škoda, že Måneskin přestávají s italštinou více pracovat. Nové tracky Mark Chapman, La Fine a již zmíněná Il Dono Della Vitam patří na desce mezi ty nejlepší kousky, které pěkně prezentují snad všechno, co kapelu definuje. Je v tom zkrátka špína, romantika, dravost i provokace okořeněná italským akcentem, v níž si banda tak libuje.
Tohle všechno sice umí muzikanti přenést i do angličtiny, jen už to trochu ztrácí na osobitosti. Možná za to může i snaha kapely přijmout více vlivů od svých vzorů, jako jsou na jedné straně Radiohead a na straně druhé Rage Against the Machine. Z právě druhé zmíněné legendární bandy si Måneskin vypůjčili také kytarového revolucionáře Toma Morella, který svou ikonicky kvílivou kytarou příjemně obohatil píseň Gossip. Za zmínku stojí bezpochyby i punková songa Kool Kids, o níž jsem si zprvu myslel, že je snad z repertoáru britských Idles. Damiano David se tady zcela očividně snažil napodobit hlas a emoci Joe Talbota a nutno podotknout, že se mu to zdařilo na výbornou. Måneskin jsou zkrátka profesionálové a dokazují, že jim nedělá problém zahrát v podstatě cokoli z rockového kánonu.
Určitě bych z desky vypíchl i písničku Bla Bla Bla, která působí tak strašně hloupě, až je ve výsledku jednou z nejzábavnějších na albu. Tematicky se točí kolem hádky zamilovaného páru, jenž si ve zkratce sprostě nadává. Tenhle primitivismus je ale krásnou ukázkou volnosti, se kterou Måneskin přistupují ke své muzice a proč je miluje tak široké spektrum posluchačů. Je to prostě tak bezvadně odlehčené a tak trapné, až je to vlastně vtipné.
Na celé desce není jediný špatný úsek, jenž by se dal přeskočit. Ač to sem tam spadne z romanticky laděných fláků do svižných rockových tanců, deska je plynulá a celá ta téměř hodinka uběhne jako by nic. Jako celek to sice není úplně vyladěné, ale Måneskin asi nikdy nebudou tou kapelou, která by si dala záležet na nějaké promyšlené koncepci svých desek. To ani není jejich styl. Hlavní je vydávat jeden hit za druhým, což se jim alespoň doposud daří. Tak snad se tomuhle dobře namazanému stroji nezadrhnou kolečka.
Verdikt: 88 %
Rush! je nejambicióznějším počinem italských rockových stars. Kapela na albu vsadila na chytlavou angličtinu, kterou umí svým projevem skvěle využít. Jak už ze samotného názvu desky vyplývá, je to skutečně našlapaná rocková honička. Je jen snad trochu škoda, že Italové přestávají využívat svého rodného jazyka. Ale úspěch má svoji cenu.