Onoho dne, 29. dubna 2023, ve vyprodaném prostředí nadšených fanoušků swingu a mainstramového jazzu nasázel do publika patnáct klasických standardů, proložených dvěma instrumentálkami. Na desku pak přidal ještě tři další kousky, natočené o měsíc později v Praze.
Smigmator se při svém americkém vystoupení mohl opřít o výtečnou doprovodnou kapelu, v níž byli i dva čeští muzikanti. Jan Steinsdörfer jako klavírista a bandleader dodal souboru na jistotě a Jan Andr se svými hammondkami přenesl Smigmatorovy písně kamsi do klubové atmosféry šedesátých let, kdy tenhle druh varhan zářil na výsluní jazzové popularity. Rytmika byla ryze americká, absolutně perfektní trojka postarších pánů. Skvělí doprovazeči si dokázali bez problému poradit s jistou formou slovanského muzikantského cítění, s nímž se my Češi rodíme a které posunuje vokální jazz o drobný kousek jinam, než na co jsou američtí muzikanti zvyklí.
Jan Smigmator byl samozřejmě hlavní hvězdou programu, ale oslavná slova patří i jeho hlavnímu hostu a jednomu z nejvyšších božstev současného swingu Scottu Hamiltonovi. Rozkoš poslouchat, jak elegantně jeho tenorsaxofon vplouvá do jednotlivých evergreenů nebo s jakým citem se mazlí s melodií Dvořákovy Humoresky. Na rozdíl od řady jiných jazzmanů to není do sebe zahleděný muzikant, ale člověk, jenž pomocí svého nástroje otevírá lidem svou duši a touží po splynutí s dušemi svého publika. To vše s lehkostí skoro pavučinovou.
Smigmator se ve svém programu soustředil jen a jen na americkou klasiku – bratry Gershwiny, Michela Legranda, Harolda Arlena, Henryho Manciniho. Není nic těžšího. Jsou to notoricky známé skladby, které interpretovaly stovky, možná i tisíce zpěváků na celé planetě. A postavit se proti takovým božským interpretům, jako jsou Frank Sinatra a Tony Bennett s jejich lehkostí a elegancí, je marný boj. Smigmator do toho jde, a jak slyšíme z desky, publikum to přijímá s nadšením. Připravil si dobře a na správných místech umístěný průvodní text a vůbec celý koncert má spád, v němž člověk má pocit, že ho ani pomalejší skladby nezdržují. Mezi posledními třemi skladbami z Prahy se bohužel víc rozkecává a deska trochu ztratí na spádu.
Zajímavá je střední část alba, kde Smigmator, podporovaný hlavně Steinsdörferem, přihodí americkému publiku tři skladby s českými texty. Je znát, že tohle je Smigmatorův rodný jazyk. Už to není jen dokonalé napodobování angličtiny, najednou to není jen přehlídka technických pěveckých schopností, ale především zpěv srdcem. Zvláště Piano Story se Smigmatorovi a jeho pianistovi vydařilo.
Verdikt: 80%
Tohle je deska, za kterou se český jazz opravdu nemusí stydět. Ale po takovém díle přichází otázka. Carnegie hall je tedy za námi. Kam teď dál?