Možná že člověk musí mít za sebou stejně velkou Mertovu životní zkušenost, aby pochopil, co chce básník svými písněmi říct. Skládá písně metodou „co verš, co obraz, to myšlenka“ a často se zdá, že navíc stařecky těká od tématu k tématu, což vyžaduje pořádné soustředění na každé slovo a časté opakování, aby člověk pochopil vazby mezi jednotlivými verši nebo ústřední myšlenku skladby. Stojí to ale za to, protože pak si užije Mertovy bohaté češtiny a originálních několikavrstvých poselství. U řady skladeb je důležité navracet se neustále k názvu desky, který je klíčem k jejich interpretaci.
Nebyl by to Merta, kdyby nenapsal v bookletu CD vlastní komentáře k jednotlivým písním, ale jednou je dílo hotové, začne žít svým vlastním životem a mnohdy má úplně jiný obsah, než který mu přisoudil autor. Nicméně z Mistrových komentářů mimo jiné vyplývá, že jde vlastně o první díl sbírky spíše náhodně složených písní, až skoro přílepků, k už ukončenému, hotovému celoživotnímu dílu. Kupodivu tato kolekce spíše příležitostných věcí má v sobě kompaktní charakter jasně daného pohledu na svět.
Album začíná nejúsměvnější skladbou kolekce Staré pásky. Merta se prohrabává starými záznamy, vzpomíná na motivy, které chtěl proměnit v písně, ale nikdy se k tomu nedostal, objevuje v nich věci zbytečné i znovu po letech inspirující, jakési odrazové můstky pro pochopení dneška. Když nevíš, jak dál, vrať se ke kořenům, zní jedno z moudrých pravidel umělecké tvorby.
Každá z následujících jedenácti skladeb reflektuje prudké společenské změny dnešního světa a mnohdy člověk neví, na kterou událost či zemi zpěvákova slova přesně naroubovat. Možná to netuší ani zpěvák sám. Situace se prudce proměňuje den ode dne. Mertův svět se v posledních letech otřásá v základech. Jistoty prvních třiceti let po sametu se hroutí. „Co se to děje v širém světě kolem?“ zpívá Merta v písni Umřel Rabi Cohen. „Bůhví – mám díru v hlavě. / Rodná zem lámána na mučícím kole. / Krajina zmáhaná alkoholem.“ Týká se citát z písně o mrtvém rabínovi Ukrajiny, Ruska nebo Česka? To je ale jen jeden z aspektů nejistých jistot, které slibuje název desky, podtržený otázkou: „Kam plujeme, drahý druhu?“
Svět se otřásá, mění a Merta naznačuje, že se v něm nedá nic předvídat. Platí ono slavné Dylanovo „the later now will sooner be first“, na něž přísahá každý folkový zpěvák 20. století? Ale kteří poslední budou těmi prvními? A co to znamená, že jsou prvními?
Stařík se dívá na svět, který pro něj ztratil veškerou přehlednost devadesátých let minulého století. Mnoho v něm viděl a s plnou silou vnímá jeho nehmatatelnost, nepředvídavost, tekutost. Počítá s tím, je s tím smířen, ale zároveň ho udivuje, jak plynně ten chaos proměn funguje. Za příklad poslouží pasáž z blues Zatím to vím: „Jednou nás postaví historie do stejný lajny / kdyby tu ještě byl, dali by metál Krylovi / Teď se ale všichni spiknou / a půjdou proti nebohýmu Nohavicovi.“ Ano, ti stejní, kteří se v devadesátých letech cítili dotčeni Krylem, jenž tehdy bouřil proti Václavu Havlovi a jeho „hradní kamarile“ ho dnes oslavují a zatracují pro změnu někoho jiného. A co když se tenhle „poslední“ za třicet let tak jako dneska Kryl stane tím prvním? Co je to nadčasovost? A jak funguje?
S tím souvisí další otázka Nejistých jistot. V obrazech chaosu, který srovná až historie, dochází k Mertově vnitřnímu zápasu: patřit někam nebo být mimo. Vždyť budoucnost nás opravdu „postaví do jedný lajny“ a kdoví, zda v budoucnosti naše dnešní jednání, které v kontextu právě probíhajícího života vnímáme jako čestné a poctivé, nebude budoucnost z hlediska vývoje společnosti chápat přesně opačně. „Oboustranný ukazatel ukazuje odnikud nikam, historici netuší, co bylo, je a bude.“ (Dopolopita)
Nicméně v roli básníka není možné mlčet jen ze strachu, že ho soud budoucnosti možná odmítne. Jsou věci, ke kterým právě teď, v této chvíli, není možné mlčet. V Demagogovi se proto Merta vrací do minulosti: „Zavřít, lhát, odvolat / hroutí se vlády, vesmírný řád / můžu odpustit, plakat, lhát / jen zapomenout, kdo si začal, nemůžu, nesmím…“ Otočená k nejaktuálnější realitě je pro změnu Píseň brance. Je neobvyklá svým tématem. Vypráví v ich formě příběh ruského, vlastně původně ještě sovětského (tehdy ještě Ukrajina patřila k SSSR) na doživotí odsouzeného vězně, který přijímá Putinovu šanci a jde bojovat proti rodné Ukrajině.
Na jedné straně skepse k tomu, jak nás přijme budoucnost, na druhé nezbytná potřeba NEzůstat mimo děj a postavit se ještě dnes na některou stranu. To je hlavní téma, hlavní otázka a také hlavní rozpor alba sebeodhalujících Mertových songů. Jak sám píše v úvodu své desky: „Předkládám otisky své duše. Nic víc, nic míň.“
A ještě jeden odstavec obdivu. Už tu padlo sousloví „bohatá Mertova čeština“. Kdo jiný než on by dokázal napsat píseň, složenou jen z přívlastků (Nechce se mi), nebo vykouzlit a zazpívat zvukomalebné obrazy „divá diva se dívá“ nebo „líně se nese lesem“?
Verdikt: 95%
Kdoví, kolikrát si ještě budu muset poslechnout České sny, abych pochopil, co všechno chtěl Merta říct. Možná, že něco z toho, co jsem napsal, za pár měsíců škrtnu. Možná na desce objevím další nebo úplně jiná poselství. Mertova deska je totiž něco jako orientační běh na dlouhou trať a stojí za to aspoň chvíli běžet spolu s ním. Když o to budete stát, vezme vás s sebou.