Divokýmu Billovi trvalo šest let, než se po Tsunami odhodlal k vydání nové desky. Chlapům se pomalu blíží padesátka, něco už viděli a zažili, vytvořili si nějaký svůj pohled na svět a vybudovali si své publikum, které se na život dívá podobnou optikou jako oni. Jim je především Bazilišek určen, ale kapele se tentokrát podařilo napsat písně, které mohou přesáhnout okruh jejich posluchačské skupiny směrem k mladším i starším.
Jízda s Baziliškem začíná Běžícím pásem. Výstižný název, protože i řada následujících písní je o pohybu vpřed. Krylovská vize „hledáme spásu, ale nevíme, co dál“ je vzápětí přebita chutí hledat si cestu – „naštěstí mám nápadů plnou hlavu“. Tvořit, tvořit, to je ta správná cesta. A tvořit nově – v závěru si užijeme dokonce kapku rapu!
Přichází Nostalgie. Trochu připomíná 1975 od Chinaski. Něco jako generační manifest nebo že by oslava 25 let existence kapely? Takoví jsme byli: „Zkušebna středem vesmíru / zkoušíme, kdo kam doletí / a jen tak z plezíru / končící 20. století / co jsme měli chtít / žijeme pro bigbít.“ Už je to jenom vzpomínka, protože „jiný věci cení se, zbyla nostalgie“. Refrén se vzpomínkovým přirovnáním Prahy z konce 20. století k Amsterodamu vytváří trochu smutný kontrast k tomu, co žijeme dnes.
Magistrála je píseň, která vypráví o cestě Transsibiřskou magistrálou. V doprovodu motiv jízdy vlakem zase vytváří pocit pohybu vpřed. Zároveň vzniká kontrast idyly, kdy bylo Rusko vstřícné a v pohodě, s dnešní realitou. Nicméně v něčem jde i o navázání na známý billovský song Poslední batalion – v obou případech se v dáli vznáší obraz českých legií v Rusku za 1. světové války.
Čtvrtá písnička jako kdyby trochu vypadla z celé desky. Krásný milostný song Lahůdky si kapela vybrala jako první singl. I v ní je ale motiv pohybu, tentokrát kamsi pryč, sbalíme si věci a „jak jsi si přála a já si přál, budeme o kus dál“. Je v tom něco trampského, a když dojde na oslovení „dívky z oddělení lahůdek“, nezbyde než si vzpomenout na písně, které psal Honza Nedvěd pro svou Pavlínku. No jo, je to fakt nedvědovka! Navíc s krásným aranžmá pro smyčcový doprovod Unique kvintetu.
Titulní píseň Bazilišek je o strachu z osudu, o strachu z toho, co život může přinést, o svědomí. V průběhu života „člověk si neuvědomí, čím se vlastně stal…“ Buď opatrný, snaž se být svůj. Další téma, které albem prochází.
Ve svižném tempu pokračuje Sněžná, výlet na hory, lyžovačka, pohoda. V trochu vážné náladě desky najednou kus relaxace. Ale také zároveň pocit svobodného letu načechraným prašanem.
A máme tu sedmou písničku, Maratón. V podstatě je to na první poslech úvaha o psaní písní, ale v druhém plánu cítíme výzvu k překonání temných nálad dneška. I tady platí, že budeš-li svůj, „povedou tě tvoje smysly a srdce nebude mást“.
Píseň Svět je snění o budoucnosti. „Až se svět uzdraví.“ Nejpozitivnější píseň desky: „Nikdy nebudu se dívat tam, kde je tma.“ Tohle když zpívá s kapelou celý sál, bude lidem běhat mráz po zádech. Prostě písnička z rodu populárního billovského hitu Čmelák.
Přichází valčíček Temný král, který najdeme v novém pokračování pohádky Princezna zakletá v čase. Středověk připomínající aranžmá kapele sluší, i když se tím písnička výrazně vymyká zbytku alba. Změna musí občas být. Znovu se ale objevuje výzva k pozitivnímu životu a radosti z něj, nehledě na onu tmu okolo. Pijácká píseň s podstatným poselstvím „připíjím na život a lásku“.
Ale pozor! Po pohádce přichází protestsong Soudci, který naplno líčí civilizační pocity manipulace a věčné kontroly vždy a všude. Jsme vězni systému, jsme pod intenzivní kontrolou, jsme vychováni v zajetí, masírováni médii: „Každý sráč je mesiáš.“ Silná, až provokující a dráždivá píseň vrcholí slovy „Vidíte, pane Orwell, plní se vaše proroctví.“ Na co z našich životů platí poselství Divokýho Billa, je na vás. Vyberte si.
Dvě kola jsou po těžkém tématu předchozí písně odlehčením, a navíc zase dalším tématem pohybu a štěstí nebo radosti z něj. Jízda, která uvolňuje. Rozlet, pocit svobody tvořící jakousi předehru k závěru alba.
A je tu tečka za deskou, její shrnutí, píseň Svoboda. Je to v podstatě rodičovská píseň („Když mi, táto, do života radu dáš“), která shrnuje to, co se v různých podobách na Baziliškovi objevuje: kašli na konzum, kašli na to, co ti vtloukají do hlavy, netrap se tím, že to nemůžeš změnit, protože „svoboda je nejvíc, co můžeš mít…“ a „všechno ostatní je jen pozlátko, naleštěná bída, moje děťátko!“
Divokej Bill se vrátil do začátku devadesátých let!
Verdikt 85%
Po čtvrtstoletí na scéně natočil Divokej Bill album, které v sobě má energii, popové melodie a neustálý pohyb kupředu. Texty jsou hořké, nostalgické za dobou, která odchází, a přitom aktuální. Stejně jako jeden z podstatných odkazů nahrávky: „Nikdy nebudu se dívat tam, kde je tma.“