Zpěvačce z Blackpoolu lze ke cti přičíst, že rozhodně neustrnula na místě, ale stále posouvá a inovuje svůj zvuk. Každá z jejích tří desek je citelně jiná a společný jmenovatel se hledá horko těžko. Debutové album Unguarded bylo hodně založeno na živých nástrojích, zejména pianu, a bylo posluchačsky nejpřístupnější. Vládly mu zapamatovatelné melodie a obecně bylo nejprostší, nikoli však banální.
To druhá deska Someone Out There už hodně pracovala s elektronikou a vyloženým excentrismem, který se projevoval v bizarních digitálních zvucích či ve spojeních smyčců s dubstepem. Místy to bylo balancování na strmé hraně kýče, ale šlo o hravou, pestrou, zábavnou a vlastně i dobře vyváženou nahrávku. Byla koketní, do jisté míry experimentální, ale pořád v jádru melodická a popová.
Na Rachel@Fairyland se Rae Morris ve velkém vrací k živým nástrojům, ale cestou debutového alba nejde. Prim tentokrát hrají smyčcová aranžmá evokující zlatou éru stříbrného plátna a zmíněné disneyovky. Vzhledem k tomu, že název desky na pohádkovou říši přímo poukazuje, nejde zcela jistě o náhodu. Zpěvačka zpoza elegantních balad dává nahlédnout do svého osobního života; zpívá o domovském Blackpoolu a jeho ikonické ocelové věži, o manželovi, dceři a obecně je ukotvená v domácím prostředí. Je to óda na věci a osoby, které aktuálně tvoří její realitu, ovšem žádné uslintané a doslovné pojednání o přebalování.
Rae Morris si zachovává svou osobitou výstřednost a po písních na první dobrou nejde. Několik výjimek tu je, ale z drtivé většiny je album rafinované a melodie nepředvídatelné a nepodbízivé. U někoho možná deska zafunguje až na několikátý poslech, u někoho vůbec.
Sama Rae Morris v nedávném rozhovoru pro Guardian řekla, že by se jí líbilo být národním pokladem, ale že na to má ráda až moc divné věci. Zcela bezelstně a autenticky tím vyjádřila svou excentričnost, která mnoha posluchačům bude připadat dutá, nezajímavá a špatně stravitelná. A přitom její tvorba není zdaleka tak experimentální, jak to teď asi zní.
Problém aktuální desky tkví nicméně v tom, že je paradoxně až moc zvukově soudržná. Rae Morris její fasádu příliš nerozbíjí a neozvláštňuje, za polovinou je to místy už trochu nuda, i vzhledem k poměrně neměnnému tempu skladeb. Jak moc dynamice pomáhá občasné vybočení z pečlivě naleštěné fazony, dokazuje i finální skladba In the Wild, která se v jednom momentu přelomí do překvapivě taneční mezihry. Jinak ale nejlépe fungují skladby, které se nesnaží být přehnaně svébytné. Jsou to hlavně úvodní No Woman Is an Island o postavení žen v hudebním průmyslu nebo vzletná A Table for Two, která sice pojednává o smrti, ale ve velmi optimistickém duchu, kdy se dva lidé opětovně shledají u restauračního stolu v nebi.
Zní to možná trochu pateticky, ale Rae Morris umí být naopak přirozená i v lehkém kýči. Talent na psaní písní má, jen tentokrát jí to místy trochu drhne a deska působí ve druhé části nevzrušivě. Z hlediska dynamiky se jí přece jen více povedlo předchozí album.
Verdikt: 65 %
Rae Morris napsala desku, která má krásná a velkolepá smyčcová aranžmá. Občas se ale nechává formou až moc unést a zapomíná na obsah, který tentokrát není tak přesvědčivý jako posledně.