Kalifornští Red Hot Chili Peppers na tom v druhé půlce devadesátých let nebyli zrovna dobře. Od kapely se čekalo hodně, začátkem dekády zazářila s albem Blood Sugar Sex Magik, ale od té doby stagnovala. Mohl za to odchod kytaristy Johna Fruscianta, který se nedokázal popasovat s nabytou slávou a svojí rozjetou drogovou závislostí, a raději se stáhl. „Redhoti“ mezi sebe přijali kytaristu Davea Navarra, který zvuk kapely posunul od funkrocku k jiným žánrům. Na desce One Hot Minute slyšíme psychedelii i lehké záchvěvy metalu. A i když dodnes narazíme na fanoušky, kteří zrovna tuto etapu mají rádi, pravda je, že album One Hot Minute bylo zklamáním. Komerčně se moc nechytlo a kritici je považovali za průměrné. Hudebníci věděli, že pro pokračování kapely na to museli jít jinak. Nacházeli se v bodě, kdy reálně uvažovali o konci. Vytáhnout je z té mizérie měl opět John Frusciante.
Hledáme producenta
Jenže z kytaristy byla tou dobou troska. Po letech užívání tvrdých drog měl zničené ruce i chrup, nemluvě o psychickém stavu. „Je mi jedno, jestli budu žít, nebo chcípnu,“ řekl v roce 1996 novináři z losangeleských New Times. To byl vůbec smutný rozhovor, jeho autor Robert Wilonski popsal kytaristu jako kostru potaženou kůží. „Heroin vám pomůže dělat lépe, co si přejete. Alespoň u mě tak funguje, u ostatních ne. Hodně lidí ví, že když jsem čistý, ztrácím jiskru v oku, ztrácím svou osobnost. Nejsem šťastný, jsem svým způsobem smutný.“
V lednu 1998 baskytarista Flea bývalého parťáka přemluvil, aby šel na odvykačku, a když se za ním v dubnu zastavil, aby mu nabídl návrat do kapely, Frusciante, který se tou dobou už dostal z nejhoršího, se prý dojatě rozplakal. „John má problémy jako nikdo jiný, ale je na dobré cestě,“ řekl tehdy novinářům David Katznelson z vydavatelství Warner. „Jak znám Fleu, kdyby nebyl John čistý, nebyl by s ním spolupracoval.“
Po éře s Davem Navarrem kapela cítila, že se musí vydat jinudy.
Byl to právě Flea, kdo kytaristu přivedl zpátky a dost možná tím zachránil kapelu před rozpadem. „Jednou mi volal Flea,“ vyprávěl zpěvák Anthony Kiedis v rozhovoru pro Kerrang, „a ptá se mě, co bych říkal na to, kdybychom zase hráli s Johnem. Odpověděl jsem mu, že by to byl splněný sen, ale že ten sen je teď opravdu hodně daleko od toho, aby se stal skutečností. O týden později jsme spolu hráli.“
Zpráva, že se John Frusciante vrátil do kapely, vyvolala vlnu očekávání jak u fanoušků, tak lidí z labelu i hudebních publicistů. Nezdar jménem One Hot Minute byl zapomenut, teď se všichni začali upínat k nové desce.
Jakmile byli Redhoti zase ve čtyřech, začali přemýšlet nad novou muzikou. Ve druhé polovině devadesátých let se podařilo elektronické hudbě prorazit z klubů a rave parties konečně do mainstreamu. Inspirovala řadu hudebníků i filmových skladatelů a logicky začala pronikat i na rockovou scénu. Fúze kytar s elektronikou byla tehdy populární a Redhoti se chtěli vydat právě tímto směrem. Nakonec se jim to nepodařilo z jediného důvodu – nenašli pro sebe producenta.
„Zkusili jsme zavolat pěti různým lidem, znáte to. Od Davida Bowieho po Flooda (producent Nine Inch Nails),“ řekl v rozhovoru pro MTV News bubeník Chad Smith. A Kiedis ho doplnil: „Každý z nich nám řekl víceméně to samé: to je od vás hezký, kluci, ale radši ne.“ Na doplňující otázku, zda vážně zkusili kontaktovat Bowieho a proč je odmítl, když musí mít přece hromadu času, Kiedis dodal: „Podle toho dopisu, co mi poslal, na nás nemá ani minutu.“
Ve studiu postaru
Experimentování s elektronikou se nakonec nekonalo a možná je to dobře, kdo ví, jak by totiž Californication zněla a zda by to byla vůbec Californication, kdyby za ní stál třeba producent Nine Inch Nails. Čtveřice nakonec oslovila Ricka Rubina, který jí produkoval už předchozí dvě desky. Slavný producent se rozhodl vrátit k funkrockovým kořenům a natočit vyloženě kytarové album. Kiedis se Smithem se ve zmíněném rozhovoru shodli, že to byla správná volba: „Nakonec se ukázalo, že oslovit Ricka bylo přesně to, co jsme potřebovali. Když se k nám připojil, zamiloval se do toho tak, že na dva nebo tři měsíce nežil ničím jiným.“
V létě 1998 se Frusciante vrátil z odvykačky a dal se s kapelou do skládání. Nastěhovali se k Fleovi do garáže, kde vytvořili provizorní studio na nabrání demáčů. Když si dnes Californication poslechnete, jde ve srovnání především s pozdějšími deskami o poměrně syrové přímočaré písně. Může za to Frusciante. Už jsme zmínili, že měl po letech užívání heroinu zničené ruce a psychicky byl sice čistý, fyzicky se ale pořád dával dohromady. Zkrátka – na kytaru mu to tehdy nešlo tolik jako dřív ani později. Jenže zbytku kapely se to tak paradoxně líbilo. „Žral jsem, jak John hrál, když technicky neměl na nějaké složitější vyhrávky,“ píše Kiedis v autobiografii Scar Tissue. „Všichni jsme se zkrátka jenom bavili. Neměli jsme co ztratit ani získat. Bylo nám to jedno, dělali jsme muziku jen z prosté radosti ze skládání.“
Klip ke Californication má už přes miliardu přehrání.
Během zkoušení kapela složila přes třicet skladeb a vybrala patnáct, s nimiž pak šla do studia. Californication se nahrávala dlouho, od prosince 1998 do března následujícího roku, přesto si ponechala zvukovou syrovost.
To vysvětlil zvukař Jim Scott v rozhovoru pro Sound on Sound: „V jádru jsme nahrávali všechny čtyři muzikanty najednou. Zvuk alba je takový, jak jsme ho zachytili v prvních týdnech nahrávání. Ty živé bicí, basa a kytara zůstaly nakonec v každé písničce.“ Scott taktéž dodal, že hudebníci na sebe nechtěli vrstvit moc stop a ani se zbytečně nevraceli k předělávání, například Flea vše nahrál na první dobrou a znovu dotáčel už jen krátké pasáže. „Flea, John a Chad od sebe byli nějaké tři metry v malém kruhu, Anthony byl jen o kousek dál v malé budce, bylo snadné vidět ho přes sklo. Po celou dobu nahrávání na sebe všichni čtyři koukali.“
Ještě jeden aspekt se promítl do celkové syrovosti Californication, a sice výběr studia Cello Recording. Znovu mistr zvuku Scott: „Mají sbírku nejlepších rokenrolových mikrofonů na světě, stejně tak jsou tam k dispozici staré pulty Neve a analogové páskové rekordéry.“ Není divu, že Rubin, Scott a kapela strávili ve studiu čtyři měsíce. Se zvukem a technikou se tam mohli mazlit, jak se jim zlíbilo. Sami Redhoti se nahrávání účastnili do ledna, zbytek času zabral mix a master, který se protáhl kvůli tomu, že Rubin byl časově vytížený a nemohl postprodukci na místě dotáhnout v jednom časovém úseku.
Teď, nebo nikdy
Když deska Californication konečně 8. června 1999 vyšla, Red Hot Chili Peppers nenechali nic náhodě. Teď, nebo nikdy. Buď úspěch, nebo bude konec. Jak pravil Keidis v rozhovoru pro NYRock: „Je to pro nás druhá šance. Svým způsobem jsme jeden na druhém závislí, ale zároveň si věříme.“
Hudebníci s labelem Warner připravili několik unikátních PR akcí. V týdnu před vydáním například kapela na svém webu streamovala jednotlivé písničky, po vydání si vzal do parády web Flea, který ve svých příspěvcích zveřejňoval detaily z nahrávání i osobní dojmy. To je dnes běžná praktika, ale bavíme se o době čtvrtstoletí nazpět, kdy byl vytáčený internet a streamovaná hudba patřila budoucnosti.
Pilotní singl jako kdyby byl soundtrackem léta 1999.
Krátce před vydáním jeli RHCP turné po amerických středních školách. Byl to originální projekt, vznikl v reakci na tragickou střelbu na škole v Columbine a vstupenkou na koncerty byl vlastnoručně napsaný vzkaz, jak bránit studenty před nenávistí a šikanou. Zní to bohulibě a bohulibá činnost to skutečně byla, v závěsu s tím šla ale i vypočítavost, jak se představit mladšímu publiku. Což klaplo skvěle, právě Californication představila Redhoty nové generaci posluchačů. Mohlo za to ale víc aspektů.
Hlavní marketingová vlna se sice konala během léta 1999, ale deska měla mnohem delší životnost. Nacházelo se na ní hned několik potenciálních singlů a jejich vydání se rozplánovalo na dlouhou dobu dopředu, poslední Road Trippin vyšel až na Vánoce 2000. Kapele se tak dařilo držet v kontinuální rotaci hudebních televizí a rádií. Díky tomu se album udrželo obdivuhodných 101 týdnů v žebříčku prodejnosti Billboard a nakonec si Californication koupilo přes patnáct milionů lidí, čemuž úvodní prodeje – jakkoli byly lepší než u One Hot Minute – moc nenapovídaly.
A taktéž je třeba zdůraznit vynikající klipy, které dobře fungovaly samy o sobě bez ohledu na to, jaký měl tehdy člověk k Red Hot Chili Peppers vztah. Především titulní
Californication s nevídanou počítačovou animací ve stylu videohry. Zírali jsme na ten klip tehdy jako puberťáci s otevřenou pusou. Bylo tam prakticky vše, co jsme na hrách milovali, a zpracováno způsobem, že jsme měli pocit, jako bychom koukali do budoucnosti virtuální zábavy. Nejspíš nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jakmile jsem v MTV nebo na německém kanálu VIVA viděl Californication, fascinovaně jsem se koukal až do konce bez ohledu na to, že jsem předtím klip viděl už desetkrát.
Nebo třeba Otherside, další skvělé video. Drásavý dramatický klip působící, jako kdyby Tim Burton natočil vlastní verzi Kabinetu doktora Caligariho. V programu hudebních televizí ty čtyři minuty s Redhoty působily jako z jiného světa.
Šťastný konec
Na první dojem může Californication evokovat pohodu. Kalifornie, sluníčko, kytary… jenže ve skutečnosti jde o temnou desku plnou těžkých témat. Reflektuje jak osobní rovinu – deprese, závislosti i smrt – tak společenskou situaci. Píseň Californication je Kiedisova zpívaná pohlednice z federálního státu se vším všudy, pozlátkem, rivalitou, honěním se za falešnými sny a pokrytectvím. A především varování, ať nebereme tak vážně Hollywood, který se snaží podsouvat nám iluze spokojeného života. „Lidi zapřou vlastní krásu a kulturu a raději přijmou to, co jim Hollywood narve do krku. Myslím, že to ovlivňuje svět mnoha způsoby. Californication je o tom, jak s váma Kalifornie vyjebe,“ pravil Kiedis v rozhovoru pro Triple J. Naopak třeba Porcelain je intimním příběhem heroinem zničené matky starající se o malé dítko zářící jako andílek v jinak smutném životě.
Nejdůležitější ale je, že album Californication dokázalo konečně Red Hot Chili Peppers zase připoutat k sobě, začít si znovu věřit a motivovat do další práce. Bez přehánění můžeme jejich kariéru rozdělit na éru před a po Californication.
„Jsem přesvědčený, že právě teď je naše kapela v nejlepším stavu, v jakém kdy mohla být,“ řekl zpěvák pro Triple J. A nadšení v onom rozhovoru sdíleli i ostatní. Třeba Flea: „Abych se přiznal, jsem teď nekonečně hrdý na Anthonyho Kiedise. Na téhle desce předvedl nejlepší zpěv, jaký jsme kdy na nějaké nahrávce měli. Posunul se na další úroveň a ohromně mě tím inspiruje. Právě teď se nachází ve skvělé formě.“
Otherside na obrazovce MTV působila jak z jiného světa.
A zpěvák na něj navázal následujícími slovy: „Po vydání Blood Sugar Sex Magik, což byla podle mě skvělá nahrávka, jsme cítili, že to pořád není ono. Umělecky jsme to všechno provedli správně, ale bojovali jsme s pocitem, že jakmile vyjedeme na turné, začne se nám to bortit. Teď, po Californication, se naopak všichni třeseme, jak na to vlítnem!“
Na samotný závěr Keidis ještě jednou, jelikož nejdůležitějším mezníkem byla Californication pro jeho parťáka vyhrabávajícího se z drog: „Myslím, že John Frusciante kdysi vnímal úspěch jako svého nepřítele. Hraní pro hodně lidí a prodej hromady desek viděl jako něco, co zničí jeho kreativitu a duši. Teď to naopak vidí jako způsob, jak může skvěle vyjádřit sám sebe.“