Třešňák přestal hrát na kytaru a prezentuje se nejčastěji jako lehce afektovaný, barový zpěvák jazzových šansonů. Svým způsobem je to stejný princip jako u Toma Waitse: svérázné písničkářství, folk-jazzová fusion a zpívaná poezie. Ovšem nebyl by to takový originál, jako je dvaasedmdesátiletý Vlasta, aby zůstal jen u jednoho stylu – píseň Arbajt směřuje kamsi k rocku, Bohudík a Bohužel má v sobě prvky reggae a nejen závěrečný song Nomen est omen se vztahuje k dávnému šafránovskému folku.
Temporary Quintet Třešňákovi zdatně sekunduje, místy dokonce září. Plně pomáhá vytvářet atmosféru barového šansonu. Koneckonců, to je sestava doprovázejících muzikantů, o níž může snít každý songwriter. Jan Štolba s tenorsaxofonem navozuje svými sóly atmosféru časů před pětačtyřiceti roky, kdy Vlasta hrával s cikánským duem Korman & Gadžor, a Josef Štěpánek svými pestrými aranžmá zase plně nahrazuje zpěvákovu kytaru a přidává i něco navíc.
Umberto Eco ve Jménu růže říká, že knihy komunikují nejen se svými čtenáři, ale i samy mezi sebou. V případě Kiksu komunikuje s knihami i písničkář. Jeho písněmi prochází Mistr a Markétka nebo Friedrich Nietzsche, najdeme v nich narážky na Jaroslava Vrchlického, a dokonce na tajemného zapomenutého českého dekadenta Arthura Brejského. To vše propletené verši, jejichž síla občas bere za srdce. „Kde ses mně zase zapomněla / prázdná stránko v nové knize?“ Není to krásné? A jak nádherně v takových verších zní autorova čeština!
Třešňák má v sobě ale také kapku svérázného humoru. Rád ve svých zpívaných básních používá neobvyklá slova z argotu (financant, hoch amant, špíglajr) a okouzluje zvukomalbou slov („flastr, fáč, fialo, moudí…“) nebo sloganem („Po práci kremaci“). Dokáže si udělat legraci sám ze sebe. Ostatně dvě ze třinácti písní jsou cíleně autobiografické. Ve Sv. Amnesii líčí svou paměť slovy „Zase se někde zapomněla / jak smrt na slušné vychování“. Píseň Básník Smůla má dokonce podtitul Autoportrét. Třešňák se v ní pošklebuje velkým slovům o sobě jako o básníkovi a proti nim staví svou obyčejnost a směšnost, když líčí, jak „zavírá stůl / a po tvůrčím kvasu / skřípl si moudí šupletem“.
Kiks je album o snech a fantazii, ale občas do něj decentně pronikne i něco z reality. Například Chmaták je o tom, jak nás okrádá jistá instituce zvaná banka, a Nomen est omen naráží na současný stav světa, v němž vládne násilí a nenávist. Ale to všechno je ukryto mezi dalšími obrazy, které tu navodí náladu, tu uhnou z tématu anebo si jen tak hrají s nějakým nápadem.
Verdikt: 85 %
Kiks je deska, v níž se při každém poslechu vynoří něco nového, pár slov nebo verš, který má tak obecnou platnost, že si řeknete: „Vždyť on píše a zpívá o mně!“ Zralé dílo zralého člověka.