Novinkový materiál vytvořil před a poté, co utrpěl rovnou dvě tranzitorní ischemické ataky, náhlé krátkodobé funkční poruchy mozku, lidově známější jako malé nebo slabé mrtvice. Od klasické centrální mozkové příhody, mrtvice, se liší jen tím, že příznaky se projevují kratší dobu. Šestatřicetiletý Howard se stále vypořádává s následky.
V březnu loňského roku seděl na zahradě u svého domu na Ibize, když si náhle uvědomil, že téměř hodinu nebyl schopný jasně myslet, tvořit věty, ani mluvit. O měsíc později se situace opakovala. Po vyšetření u lékaře se dozvěděl, že měl dvě malé mozkové příhody.
Muzikant před deseti lety oceněný dvěma prestižními Brit Awards a později nominovaný na Mercury Prize a opakovaně také na Ivor Novello Award ve většině písní na novém albu Is It? nečekané zkušenosti zkoumá a popisuje. Spolu s kapelou desku nahrál ve studiích Le Manoir de Léon na západním pobřeží Francie: „Přijeli jsme tam a během deseti dnů natočili deset písní. Zrovna nás zasáhla vlna veder a rozbila se klimatizace. Každé odpoledne jsem byl šíleně unavený, musel jsem hodně spát. Jen jsme hráli a spali, nebyl čas na nějaké rozebírání.“ Album vyšlo v polovině června. Týden nato zahajoval program Other Stage na kultovním britském festivalu Glastonbury. To už byl pár dní na evropském turné a britská média o jeho návratu ke koncertování psala jako o heroickém.
Dokončení albové novinky, stejně jako vystupování pro něj ovšem nebyla ani zdaleka snadné. Britskému deníku The Guardian se Ben Howard nedávno svěřil, že měl velké problémy s pamětí, cítil se unavený a bál se, že se jeho původní schopnosti nepodaří obnovit. „Byl jsem přetížený informacemi, jako by se na mě valil celý svět najednou. Byl jsem přecitlivělý úplně na všechno: na světlo, šumění stromů, listí, i na vítr. Když se mi to stalo poprvé, sice jsem byl při smyslech, ale nedokázal jsem udržet myšlenku, ani říct cokoliv smysluplného. Za hodinu bylo po všem. A pak, o měsíc později, se to stalo znovu.“
Většina písní na It Is? tak přirozeně odráží tyto zkušenosti i jejich následky. „Vložil jsem to všechno do psaní, nešlo se tomu vyhnout. Vlastně... když jsem znovu začínal psát, byl to spíš jen takový test, jestli to vůbec ještě dokážu. A ono to šlo. Při tvorbě jsem silně cítil, jak mě moje nedávné zážitky neustále zaměstnávají a ovlivňují,“ dodal Howard.
Zpočátku děsivé zkušenosti ho nejspíš nezměnily: „Na otázku, jestli jsem se díky tomu změnil, by spíš měli odpovídat lidé kolem mě. Jedno vím jistě: jsem teď pozitivnější a víc si užívám drobné radosti života. Třeba jsem tuhle jen tak seděl v parku, což by mě dříve nejspíš ani nenapadlo. Rozhodně bych si k tomu minimálně musel zapálit.“