Byla to nepředvídatelná jízda, něco mezi skupinovou terapií šokem a očistně nevybíravou zpovědí rockerky a matky, která se nebojí říct nahlas věci, které jiní jen šeptají.
ADHD je šestým albem kapely Mucha. Vydala ho po dlouhých sedmi letech od předchozího řadového alba. Více se o této nahrávce, která je trochu chaotická a roztěkaná jako Nikola Mucha sama, můžete dočíst v recenzi Tondy Kocábka v březnovém čísle Headlineru. Tamtéž je k přečtení i rozhovor, který zpěvačka vedla sama se sebou. Také vřele doporučuji.
Ke konceptu křtu seděla i volba předkapely. Tou byla slovácká kapela 12:PIET. Ve své tvorbě míchá folklór, punk, alternativu a DIY elektroniku s nekorektními, vulgárními a ironickými texty. Jejich dosud poslední album se jmenuje My sme folklór a ty si pyča, což jsou slova, která by klidně mohla být i z pera Nikoly. Přestože jejich vystoupením večírek teprve začínal, publikum rozjebali během pár minut. A to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Nevyzpytatelnost a syrová živost jejich vystoupení byla vlastně paralelou k tomu, co mělo následovat. Mucha si pro svůj křest nemohla vybrat lepší support.
Po krátké přestávce se na projekci za pódiem objevila fotografie z přebalu alba ADHD. Zachycuje Nikolu v hádce s basákem A.M. Almelou. Zmateně přihlíží bubeník Jakub Kočička. Sálem se rozezněla jejich reprodukovaná hádka. V jejím průběhu zmíněné trio nastoupilo na pódium a koncert odpálilo songem Tos posrals. Nevyzpytatelnost a syrová živost pokračovala. Kapela už nějakou dobu funguje pouze ve třech a kytarová složka muziky je pouze na Nikole. I díky tomu je to víc punk než kdy dřív. Kvituji to s povděkem, protože hudba více koresponduje s texty na komoru. Nikola se nebojí syrovosti, vulgarit, ironie ani provokace. Tempo večera neurčoval jen setlist koncertu, ale i Nikola a její interakce s publikem. Mezi songy mluvila, odbočovala, vracela se a otevírala témata, která by jiní nechali doma pod postelí. Ale u Muchy to není rušivé. Je to součást rituálu. Součást toho, proč lidi na jejich koncerty chodí.
Zhruba v polovině setu umělkyně na pódium pozvala Petra Čtvrtníčka a Leoše Nohu, aby nové album pokřtili. Ještě předtím si v okleštěné sestavě čítající pouze klávesy, bicí a zpěv střihli několik songů kapely Buzerant. Nikdy jsem je naživo neviděl a musím říct, že je to tak absurdní, až je to geniální. Slyšet plnou Flédu unisono zpívat „Kdyby se v kalhotách ocas jak hrom natáh, a na něm akrobati počali kejklovati…“ je zážitek, který se vypálí do mozku. A k večeru to sedělo jak prdel na hrnec.
Nový materiál zaznamenaný na ADHD mezi klasikami jako Chlapi sů kokoti, Ježiš, Láska nebo #Metoo obstál suverénně. Syrovost, která na desce může působit neuhlazeně, se teprve naživo mění v přednost. Kapela držela pohromadě. Kočka tomu dával rytmický drive, Almela to hutnil basou a oba dávali dostatek prostoru Nikolině expresivní hře na kytaru. Bohužel tomu moc nepomohla Fléda zvukem. Místy se sléval do jednolitého celku, ve kterém byl zpěv utopený. Ale publikum texty znalo nazpaměť, takže to vlastně vůbec nevadilo.
Výsledkem byl večer, který nebyl dokonalý v tradičním slova smyslu. Chvílemi byl roztěkaný, místy přepálený a jindy kulhal. Ale právě v tom byl skvělý. Dalo by se říct, že Mucha nepředvádějí hotový produkt. Nabízí proces, v jehož rámci ten produkt na koncertě teprve vzniká. Ten proces je živý, neuhlazený, syrový a pravdivý. Na Flédě vzniklo něco, co se nedá zopakovat. A to je přesně důvod, proč má smysl na koncerty Muchy chodit.
Verdikt: 80%
Mucha, 19. březen 2026, Fléda, Brno
