„Český Freddie“ Michal Kluch a jeho čtyři spoluhráči pojali své vystoupení v ideální podobě – bez potřeby parodovat a se snahou dát show podobu, kterou by možná Mercury a spol. v takovém prostředí sami nabídli.
Ale pozor, nabídli ji před čtyřiceti lety. Britské rockové legendě by letos bylo 78 let a to by ani zdaleka nedokázal předvádět takové atletické výkony jako v době, kterou Queenie rezonují. A také nevíme, co by Queen, kdyby existovali, hráli. Nešel by Freddie do nějakých colabů, neexperimentoval by třeba s rapem? Takže show Queenie bylo jakýmsi zastavením v čase, mometkou, historickou fotografií.
To, co je na Queenie jako na revivalu obdivuhodné, je schopnost přiblížit se zvukem a interpretací svému vzoru. Kluch a jeho spoluhráči mají dokonale okoukanou nejen hudební, ale i vizuální stránku queenovských vystoupení. A to včetně Mercuryho a Mayovy gestikulace a póz. Svým způsobem je to lehčí než napodobovat jiné tehdejší interprety, protože Freddie byl svými gesty a pohyby naprosto jiný. Jeho pózy, kouzla s mikrofonem, pobíhání po pódiu, to všechno bylo tak výrazné, že to až láká k napodobování. A i když Kluch říká, že Mercuryho gestikulaci nikdy nestudoval, byly v průběhu koncertu okamžiky, kdy se zdálo, že zpěvácká legenda sestoupila mezi nás.
Problém je snad jedině v tom, že podobná podívaná, plná pozérských gest větších než život, a doplněná bombastickou hudbou, funguje na základě principu, že čím víc publika, tím lépe. O2 Universum bylo sice narvané, ale na freddieovskou megalomanii a jeho velká gesta bylo příliš malé. Nutno ale říct, že scéna tento fakt reflektovala. Její navrhovatelé se snažili respektovat atmosféru osmdesátých let, kdy ještě nefungovaly zadní projekce a důraz byl kladen především na světelnou show. Vyznělo to vkusně a přitom to nepůsobilo dojmem přehnaného retra.
Koncert byl dramaturgicky výtečně pojat. Pořád se něco dělo, skladby byly sestaveny tak, že se divák nenudil, z hlediska aranžmá byly písně co nejvíc podobné původním queenovským podobám, takže po prvních tónech celý sál okamžitě věděl, která skladba bude následovat, a diváci to nadšeně kvitovali. Snad jedině skladba Let Me byla pro někoho překvapením, protože málokdo tušil, že se Queenie odváží napsat vlastní skladbu ve stylu svých vzorů.
Při recenzích bývá obvykle chválen jen Fredie-Kluch, ale obdiv si zaslouží celá kapela, která hraje perly klasického rocku jako z partesu. Snad jen The Miracle vyznělo trochu rozplizleji, než jak tu píseň známe z originálu. Naopak obvyklé kolektivní vypalovačky, tak zvané náborovky, zněly jako ze škatulky a dokázaly strhnout publikum ke společnému zpěvu až řevu. Takový sbor, jaký si publikum zapělo při obou závěrečných číslech We Will Rock You a Xe Are Champions, asi sál ještě nezažil.
Během vystoupení se objevilo i několik hostů – původní bubeník Michal Novák skvěle rozjel Crazy Little Thing Called Love, a další bývalý člen, klávesista Martin Otruba se blýskl silně emocionálně pojatým klavírním doprovodem ve Who Wants To Live Forever. Nesmíme zapomenout na další z vrcholů koncertu, na Barcelonu, v níž spolu s Kluchem excelovala sopranistka Petra Alvarez. Musíme si zvykat, že klasický rock bude čím dál víc reprezentován nepůvodními interprety. Stará generace pomalu odchází. Vlastně už není rozdíl v tom, že ve Slade už ze staré party hraje jen bubeník, nebo že třeba v Canned Heat se vystřídalo víc než padesát muzikantů a v poslední sestavě už nebyl nikdo z těch, kdo v kapele působili v dobách jejich největší slávy. Zbývá jen značka a kus repertoáru. Cover bandy a revival bandy jsou cestou, jak tu značku zachránit, jak zachovat dědictví jedné úžasné hudební generace. Ostatně, Mozartovy skladby už dávno také nehraje Mozart sám... A když se to povede v takové podobě jako Queenie, není z toho sice nic hudebně revolučního, ale skvělý zábavný večer.
Queenie - 18. narozeniny kapely
19. duben 20224, O2 universum, Praha
