„Pustil jsem Longital nějaké nové tracky, které jsem právě dokončil, je to zaujalo a chtěli, abych jim je poslal, že s nimi zkusí pracovat,“ vypráví o překvapivé genezi alba producent Andrej Bako. „Neměl jsem vůbec žádnou představu, jak by se měly použít. Takže když se mi pak ozvali, že na nich postavili pět písniček, bylo to pro mě velké překvapení. Skoro šok.“
Co konkrétního vás překvapilo?
Andrej: Už to samotné množství, čekal jsem, že pokud si vůbec něco vyberou, tak maximálně jednu a že ji nějak sestříhají. A oni mi poslali pět písniček bez editace mých stop. Já dal do svých tracků určitý pocit, který se jim podařilo výborně vyhmátnout. Když jsem to slyšel, bylo to, jako když máte oblíbenou knihu, kterou pak někdo dobře zfilmuje a vy jste šokovaný, když vám románový děj a postavy ožijí před očima.
Daniel: My jsme Andrejovi ty písničky poslali, až když byly úplně hotové, i zmixované, takže už se do nich v podstatě nedalo zasahovat. Protože se známe dlouhá léta, spoléhali jsme se, že nás pochopí. My jsme totiž hledali to, co v Andrejově hudbě není. Chtěli jsme vlastně něco dopovědět.
Shina: Andreje myslím překvapilo hlavně to, že jsme na těch jeho věcech nic neměnili, to pro nás byla výzva. Když jsme se rozhodli natočit album, řekli jsme si, že vezmeme něčí práci, kterou přijmeme tak, jak je, a nezměníme na ní ani sekundu. Včetně délky. A že se zvukem, který nebude náš, uděláme něco, co nás bude bavit.
Daniel: Někdy to byl oříšek. Třeba skladba Je dôležité je postavená na Andrejově základu, který je takové free ambientní „cosi“, a já se snažil rozklíčovat, jestli to má vůbec nějaké tempo a rytmus, nakonec jsem ho našel a harmonizoval jsem ty tóny, které jsem tam našel. A vznikla z toho písnička, jaká by mě samotného nikdy nenapadla.
Jak o tom mluvíte, vlastně je to taková matematika. Což je, Dano, jak vím, váš koníček… Nepotírá ale tenhle matematický přístup pudový rozměr hudby?
Daniel: Písnička Dočista ze mě vyletěla naprosto pudově. Ale pak jsem strávil asi tři týdny tím, abych to kouzlo pudovosti dokázal zopakovat při koncertě. A to už jsem musel počítat. Takže pudovost je základ, ale nadstavba bohužel, pokud člověk má spolupracovat s technologií nebo s dalšími muzikanty, musí tam být aspoň u jednoho člena jistý druh racionálního uvažování. Já jej odložil, když jsem se vrátil z Ameriky ze studií jazzu. Ale během pandemie jsem se k němu vrátil, měl jsem pocit, že je možná poslední možnost, jak zaplnit některé mezery, které v tom mám.
Shina: Takový boj proti demenci…
Daniel: Ale podívej se třeba na Hendrixovo Hey Joe – to je kvintový kruh s durovými akordy. A vysypal to člověk, který neuměl noty…
Shina: Pravidla v hudbě prostě platí, jen přístup se liší.
Daniel: To znamená, že máme – patrně od mimozemšťanů – nainjektovaný nějaký hudební kód, který se projevuje, ať jsme si toho vědomi, nebo ne.
Vůbec poprvé na vašem albu slyším pasáže, připomínající klasický minimalismus typu Philipa Glasse, což je taky velmi racionální hudba. To bylo záměrné?
Daniel: Od Glasse miluju filmovou hudbu ke Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Anima Mundi. Obzvlášť Anima Mundi, to je úplný zabiják! A ty glassovské momenty nás napadly možná proto, že jsem se v poslední době zabýval otázkou, jak používat výhradně durové akordy – ony totiž v jistých obratech znějí mollově. A s tím pracuje i Glass.
Vaše alba byla vždycky hodně propojená, měla vždy základní téma, myšlenku. Je něco takového i u Dočista?
Shina: Myslím, že to album mapuje začátek druhé poloviny života. Ona ta témata mohou určitě oslovit i úplně mladé lidi, ale přece jen, jsou tam náznaky určitých konců, loučení se s jistými věcmi, které ve druhé půli života už nemají svoje místo. A člověk cítí, že mu pomalu odcházejí. Dokonce jsme objevili bezděčnou návaznost na předchozí album Mauna. Tam byl verš „Všetko sa začína chvením“ a na Dočista máme skladbu s názvem Všetko sa končí chvením. Ale záměr v tom opravdu nebyl.
Daniel: Já si myslím, že ty písničky musejí nějak vzájemně souviset, protože Shina trvala na jejich jednom jediném možném řazení na albu.
Shina: Ano, na začátku alba je to ještě takový boj s různými věcmi a čím dál ke konci přichází jejich akceptování. K uvědomění si, že už je všechno jinak. Věk mezi dvaceti a čtyřiceti lety je energický, ambiciózní, můžeš jíst, kolik chceš, pít kolik chceš. Mezi čtyřicítkou a padesátkou je to takové přechodové období, cítíš, že se něco mění, a po padesátce už je to opravdu jinak. A takhle jsou řazené i ty písničky. Ovšem je to jen můj vnitřní pocit, posluchač tohle vůbec nemusí vnímat. Může si přeskakovat, jak chce, vybrat si jednu, dvě nebo tři skladby, které se mu líbí, nestane se vůbec nic.
Vysvětlete mi, po tomhle všem, co jste řekla, proč – jako zároveň vydavatelka alba na vašem labelu Slnko Records – zveřejňujete postupně na streamovacích platformách jednotlivé písně, a ne album jako celek?
Shina: Důvody jsou dva. Za prvé: ke každé písničce máme co říct, každá má nějaký příběh. Obsahový a většinou ještě delší hudební a zvukový. To jsou poměrně dlouhé texty, které zveřejňujeme na Facebooku. Druhý důvod: ředitel Spotify asi před rokem někde vysvětloval, že tato platforma je postavena na tom, že nabízejí lidem obsah, který se objevuje často. Takže nemůžete v tomto prostředí uspět tím, že tam hodíte něco jednou za tři roky. To opravdu nefunguje, vidím to na profilech mnoha našich hudebníků. Je prostě potřeba neustále nabízet novinky. A s tím se i my, starší lidé, kteří jsme vyrostli na úplně jiných principech, musíme smířit, a pokud chceme přežít v novém prostředí streamovacích platforem, musíme akceptovat jejich pravidla.
Předchozí album Mauna byl jakýsi účet různých metod, které jste používali v předchozích obdobích. Dočista mi připadá kompaktnější. A navzdory prohlášením ve vydavatelských anotacích, že se Longital vracejí k elektronice, je to podle mého názoru výrazně kytarové album.
Daniel: Elektronika byla rozbuška. Shina dodala texty, ale protože byla po zlomenině zápěstí, nemohla hrát na baskytaru, zvládla jen občas klávesy. Z toho vyplývá, že většina muziky vznikala v mojí „kytarové laboratoři“, přestože se ty nástroje snažím používat „nekytarově“, abych se vymanil ze stereotypů. Ale máte pravdu, že jsem si tentokrát naplno uvědomil, že jsem opravdu kytarista a chci být kytarista. Že mám ve svém ateliéru „oltář“, na kterém stojí devět kytar a dalších asi dvacet jich je na různých dalších místech. Doporučuji každému, ať hraje na kytaru, protože s ní je život opravdu šťastný.
Kdo jsou tedy v současné době Longital? Duo a host nebo trio?
Shina: To ještě nevíme. Andrej žije v Londýně, takže na všech koncertech být nemůže, ale zase u něj začal takový zajímavý proces jakéhosi návratu ke kořenům, dokonce si chce zařídit slovenské občanství. Budeme se vždycky snažit o pár společných koncertů, když budeme vědět, že Andrej může přijet, ale zároveň jsme i ty nové skladby upravili tak, aby se daly hrát jen ve dvojici.
Daniel: Víte, jak se pozná, jestli má písnička nárok na existenci? Vypnete všechnu elektriku a vezmete si jen kytaru. Pokud obstojí, není to jen nějaký konstrukt, který se neobejde bez zvukových barviček, ale opravdová písnička. My jsme si to s většinou novinek z Dočista vyzkoušeli a naštěstí jsme zjistili, že nárok na existenci mají.