Věřím, že každému přítomnému, který znal Davidovy písně, zněl v hlavě jeho hlas paralelně s úžasným zvukem kapely, orchestru a tří zpěváků, jenž se linul z pódia. Představuji si, že velká část publika také strávila značnou část večera oživlými vzpomínkami na koncerty či třeba setkání. Jindy se ale člověk na chvíli prostě ponořil do přítomnosti a poslechu a říkal si, hrome, to jsou ale dobré písničky.
Na pódiu se s kapelou Bandjeez střídali Kateřina Marie Tichá, Mirai Navrátil a Ewa Farna. Davidova výjimečná osobnost, jakkoliv přítomná v písních a nejrůznějších prožitcích nedávné minulosti, které si sebou nesl každý, kdo přišel, chyběla. Kouzlo, jež pro mě zaplnilo tuhle obrovskou mezeru, vyčaroval orchestr. Trojice zpěváků (plus v jedné písni překvapivě i Maro Zeman z Bandjeez) písně Davida Stypky zazpívala úžasně. Kateřina ve Vrány taky či Čaruj, Ewa Farná a naprosto famózní Mňam a Mirai s Osudovou, která se v tu chvíli stala mou novou nejoblíbenější písní vůbec, to všechno bylo perfektní. Ovšem oni tam, tak jak jsem to vnímala, nenahrazovali Davida. Byli na pódiu sami za sebe a skládali poctu svému příteli a kolegovi. Když se člověk koukal na Bandjeez, pohled na kteréhokoliv z nich člověka hodil nemilosrdně zpátky na koncert Davida do nějakého klubu a znovu připomněl, že on sám už tu není. A tak jsem si jeho chybějící hlas vtělila do oné „úžasné hydry“, jak nazval Matěj Drabina Janáčkovu filharmonii.
Ta hrála v aranžích Jana Lstibůrka a pro někoho bylo možná těžší se odpoutat od čistě kapelních verzí, které má naposlouchané, připadalo mi, jako by jejich party v důvěrně známých písních dřímaly odjakživa. Velká úcta tvůrcům za takovou souhru, která skladbám nedodala jen smyčcový patos, ale další nádherný rozměr.
Hudebníci během koncertu sdíleli několik příběhů a vzpomínek, Mirai se na publikum obrátil s přáním, že by nemělo jít o smutný večer. Sám prý přitom Davidovi občas říkal, že jeho písně ale docela smutné jsou. „Nejsou. Ty to jenom nechápeš,“ odvětil mu prý tehdy.
Co mi také tento večer přidělalo vrásku smutku, byla myšlenka, že velkou část písní možná slyším naživo naposledy. Mám pocit, že nezněly dost často. Tuhle chmuru ale rozptýlilo vědomí, že mnohé z nich naopak ještě uslyším – tu a tam některou od Káti s Bandjeez, na koncertech Mirai i Ewy Farne se třeba neobjeví přímo písničky z Davidova repertoáru, ale zase zahrají písně, které napsal spolu s nimi pro ně. A pak některé kdesi někdo odvážný vytáhne třeba u táboráku a já se budu usmívat, že je znovu slyším.
PS: Pokud si tento report stihne přečíst někdo, kdo jde na druhý koncert K poctě Davida Stypky v ostravském Gongu, říkám – zpívejte si nahlas. Podle mě by to onomu večeru slušelo nejen v závěrečné Dělám, kdy už lidi odhodili ostych zpívat s Janáčkovou filharmonií.
