„Drží mě ve střehu. Zpomalují tempo mého úpadku, když už jsem teď ten starý člen kapely,“ říká na adresu mladších kolegů v nadsázce Joshua Redman. Na tak kmetská slova ještě nemá ve svých sedmapadesáti věk. Ovšem zkušeností, ze kterých mohou kolegové čerpat inspiraci, má nadmíru. Přesvědčit se o tom můžete 5. května v brněnském Sonu.
Přemýšlíte někdy, jak by váš život vypadal, kdybyste dnes byl právníkem, obor, který jste na Yale studoval?
To je něco, o čem by se mi spíš zdála noční můra. Myslím, že bych byl nešťastný a všichni moji klienti by skončili ve vězení. Jsem nesmírně šťastný, že jsem se téhle životní cestě vyhnul. Nemyslím, že by pro mě byla naplňující nebo úspěšná. Jsem opravdu vděčný, že můžu dělat to, co dělám, tedy hrát hudbu s některými z nejlepších muzikantů na světě.
Od chvíle, kdy jste se rozhodl, že právě tohle je vaše cesta, jste o ní tedy nikdy nepochyboval?
Pochybuju o všem. Myslím, že právě proto tak miluju jazz. Je to totiž jediná hudba, při které o sobě pochybovat nemůžete, protože improvizujete. Prostě musíte být v přítomném okamžiku, přijmout, co jste zahrál, zůstat v tom a snažit se držet v proudu.
Je to neuvěřitelně svobodné. Skvělý způsob, jak se osvobodit od neustále se vracejících myšlenkových smyček vlastní mysli, chcete-li. Ale když jsem se tehdy rozhodl zůstat v New Yorku a nejít na práva, říkal jsem si, že třeba za tři nebo pět let do školy přece jen půjdu.
Myslím, že až po nějakých deseti letech jsem si uvědomil: víte co, tohle je vlastně jediné, co opravdu chci dělat. A pravděpodobně také jediné, co umím. Rozhodnutí věnovat se hudbě jsem nikdy nelitoval. Nikdy. Pochybuju ale o svých schopnostech, o vlastní hodnotě, o tom, jestli jsem dost dobrý. To dělám pořád. Takový prostě jsem.
Když se dnes ohlédneme za vaším prvním kvartetem, víme, že se z vás všech stali velmi úspěšní hudebníci. Jaké to bylo tehdy?
Nejlepší období mého života. Hrát s Bradem Mehldauem, Chrisem McBridem a Brianem Bladem… Možná tehdy nikdo nevěděl,
kdo jsme, ale já věděl, že tahle kapela spolu dlouho nevydrží. Cítil jsem, jaké mám štěstí, že aspoň na chvíli hraju s některými z nejlepších muzikantů své generace a vlastně i všech dob. Ale zároveň jsme byli prostě kluci, co se dobře baví. Jezdili jsme po světě, hráli, snažili se swingovat. Jedli jsme dobré jídlo, potkávali skvělé lidi a nespali jsme. Ale když jste tak mladí, spánek vlastně nepotřebujete.
Dnes se cítím stejně požehnaný a vděčný za kapelu, se kterou hraju teď. Paul, Phillip a Nazir mě inspirují stejně silně jako kdokoli předtím. S touhle kapelou je to tak, že cokoli do ní přinesu, oni dokážou tak, že je to silné a zároveň krásné. Drží mě ve střehu. Zpomalují tempo mého úpadku, když už jsem teď ten starý člen kapely.
A právě s těmito hudebníky jste nahrál i své poslední album, je to tak?
Ano, přesně tak. A s touhle kapelou také vyrážíme na turné a přijedeme i do Brna.
Kdysi jste hrál s Fleou z Red Hot Chili Peppers. Tušil jste už tehdy, že by mohl jednou vydat vlastní jazzovou desku?
Už je to dost dlouho. Hostoval na mém albu Momentum před mnoha lety. Ale na jeho nové desce nejsem. Věděl jsem, že jazz miluje a že hrál jazzovou trumpetu ještě předtím, než začal ten neuvěřitelný basový styl, kterým je známý. Ale že se vydá tímhle směrem, to jsem netušil. Navíc jsme spolu už opravdu dlouho nemluvili.
Někde jsem našla zmínku, že byste mohl být hostem na jeho albu.
To se nestane.
Nevadí. Pracoval jste s mnoha skvělými hudebníky. Je někdo, s kým jste si chtěl zahrát, ale nikdy k tomu z nějakého důvodu nedošlo?
Určitě. Rád bych si zahrál s Princem, s Keithem Jarrettem. Samozřejmě bych býval rád hrál s Milesem Davisem nebo s Artem Blakeym. Ale zároveň jsem nesmírně šťastný a vděčný za to, že jsem mohl spolupracovat s tolika svými hudebními hrdiny a hrdinkami. S některými z nejlepších muzikantů, kteří kdy existovali. A tyhle příležitosti pořád přicházejí.
Byl pro vás někdo jako spoluhráč zvlášť náročný? Třeba že byste vedle něj pociťoval nervozitu?
Nevím, jestli bych řekl náročný. V životě jsem nervózní často, ale při hudbě ne tolik. Snažím se být co nejlépe připravený, ale málokdy jsem opravdu nervózní před tím, než jdu na pódium.
Opravdu nikdy?
Možná když jsem hrál se saxofonistou Ornettem Colemanem. Bylo to v roce 2012 na festivalu North Sea Jazz. Jednou předtím jsem ho potkal díky svému otci, ale nikdy jsme spolu nehráli. Neměli jsme ani žádnou zkoušku. Neměl jsem vůbec tušení, co budeme dělat.
Potkali jsme se jen v zákulisí a krátce jsme si o tom promluvili. Hrál tam s námi i Charlie Haden jako host. Pamatuju si, že jsem tehdy byl trochu nervózní. Říkal jsem si: Bože, za chvíli budu hrát s Ornettem Colemanem a vůbec nevím, co budu dělat.
Ale u těch největších muzikantů jsem vždycky zažil, že i když se trochu nervózní cítíte, oni dokážou vytvořit atmosféru klidu, prostoru, sounáležitosti a radosti. Díky tomu se jako muzikant cítíte, že vás přijali a podpořili. A přesně takový prostor chci vytvářet i já pro hudebníky, se kterými hraju. Chci, aby měli pocit, že jsou pro hudbu zásadní, že jim někdo naslouchá, že jsou v centru dění, že si jich někdo váží a že je hudba pozvedá. A samozřejmě že i oni sami pozvedají hudbu.
A když sejdete z pódia, jaký bývá váš pocit?
Většinou cítím inspiraci. Vděčnost. A jsem nabitý energií z toho, že jsem mohl hrát hudbu.
Pro mě není nic podobného. Je to jeden z nejradostnějších zážitků. Ale zároveň je to zvláštní zkušenost, člověk v ní zároveň nachází sám sebe a sám v sobě se ztrácí. V okamžiku, v hudbě a v hudebnících, se kterými hraje.
Takže se většinou cítím skvěle. Zároveň ale nikdy nejsem spokojený s tím, jak jsem hrál. Moje kritická, analytická část mozku je na mě často dost naštvaná. Ale moje duše je plná a jakoby znovu obnovená.
Momentálně nemáte asi měsíc žádné koncerty. Jste ve studiu, nebo na dovolené?
Ani jedno, jen mám z různých důvodů trochu volno. Za pár týdnů začnu učit na Stanfordu. Znovu hrát začnu až na evropském turné, které začíná na konci dubna. Tak doufám, že do té doby ještě budu umět hrát.
A když už jste zmínil učení, co vás na něm baví nejvíc? Je práce se studenty inspirativní?
Rád se obklopuji mladými lidmi. Mají tolik energie, jsou rychlí, flexibilní. Je úžasné slyšet, jak se hudebníci zlepšují doslova před vašima očima. Nebo spíš před vašima ušima. Nemám žádnou vyloženou pedagogickou filozofii ani metodu. A určitě nemám žádný systém. Navíc jsem sám neprošel klasickým hudebním vzdělávacím systémem, nikdy jsem vlastně neměl učitele ani nechodil na kurzy.
Takže se prostě snažím poslouchat. Mám poměrně kritické ucho a myslím, že docela dobře dokážu rozpoznat silné stránky jiných hudebníků i oblasti, kde se můžou zlepšit. A snažím se ten kritický pohled používat s co největší citlivostí a empatií.
Na co se letos nejvíc těšíte?
Že se zase vrátím k hraní. Na koncerty se těším vždycky, ale tohle bude skvělé evropské turné s výbornou kapelou. Mám pocit, že pokaždé, když spolu hrajeme, posouváme se o úroveň výš, hudba je silnější a hlubší. Takže jsem zvědavý, co všechno během nastávajícího turné vznikne.
Seznamte se
Do Sona přijede saxofonista Joshua Redman s klavíristou Paulem Cornishem, kontrabasistou Philipem Norrisem a bubeníkem Nazirem Ebo, s nimiž nahrál album Words Fall Short. Syn legendárního saxofonisty Deweyho Redmana chtěl svou cestu původně směrovat jinam. Absolvoval s červeným diplomem na Harvardu, poté začal studovat práva na Yale. Když ale mimo jiné s Ericem Alexandrem a Chrisem Potterem vyhrál soutěž Thelonious Monk International Jazz Saxophone Competition, už nebylo cesty zpět. Hned zkraje kariéry hrál v kvartetu se samými budoucími hvězdami jazzu – Bradem Mehldauem (piano), Christianem McBridem (kontrabas) a Brianem Bladem (bicí). Před šesti lety se k sobě vrátili a vydali album RoundAgain, se kterým přijeli i do Prahy do Lucerny v rámci festivalu Prague Sounds. Za svou hudební kariéru zatím Redman nasbíral deset nominací na Grammy.
TIP
JazzFestBrno 2026
Festival letos slaví 25. výročí. Jarní část vypukla už 6. února a potrvá do května. Letos již vystoupili mimo jiné Esperanza Spalding, Brad Mehldau & Christian McBride. Fanoušky čekají ještě koncerty Joshuy Redmana, GoGo Penguin a řada dalších klubových koncertů. Návštěvníci se mohou těšit na návrat izraelského pianisty Shai Maestra, legendárního amerického varhanního tria Bernstein – Goldings – Stewart, zástupce chicagské scény Marquis Hill Composers Collective spojující jazz, hip hop a neo soul, či izraelského jazz-rockového kytaristu Oz Noye s kapelou.