Poprvé jsem se o mladé zpěvačce a hudebnici dozvěděl v našem podcastu Noty vole, kam ji přinesl „šéfík“ Dany Stejskal. Prakticky okamžitě jsem ji začal sledovat, a když Marie April souhlasila, že vystoupí na našich Headliner Pontonech, byl jsem v nervózním očekávání, jak to bude celé znít naživo. A pak mi na Střeleckém ostrově spadla brada a dodnes ji hledám…
Marie April přináší to, co mám v hudbě rád – takovou tu jiskru a cosi navíc, co se nedá naučit. Buď to v sobě máte, anebo ne. A ten její neuvěřitelný hlas! Debutovou desku, kterou Marie April nazvala Tangerines, jsem začal suverénně nominovat na jedno z nejzajímavějších alb roku 2025. A ze své síly vůbec nic neztratilo.
O to víc jsem se těšil na tohle setkání… A zase přišlo překvapení. Při rozhovoru na mě Marie, alespoň ze začátku, působila až možná trochu moc nervózně a skromně. Když přemýšlela nad odpovědí, pohrávala si s prstýnky anebo vlasy a bylo patrné, že i na tomhle si dává záležet… Věřím, že s tímhle přístupem se od ní po tak výrazném vstupu na scénu v budoucnu dočkáme dalších silných písní... Ale pojďme to vzít od začátku.
Jak je to s tím příběhem, že jste ve sklepě jako malá našla housle?
Vy jste to tehdy v Noty vole trošku zkomolili. Já jsem chodila doprovázet svého tátu do místní ZUŠky, kam se on chodil učit hrát na kytaru ke svému kamarádovi panu Noskovi. Mně bylo asi pět let a byla jsem malá, a tak jsem je pořád otravovala. Oni se nemohli soustředit, tak mi otevřeli takový kumbálek a dali na výběr. Bylo tam několik nástrojů, pamatuji si klarinet, housle, flétny a podobě, kdyby tam byl takový saxofon, tak bych ho brala hned, ale nebyl. Tak jsem sáhla po houslích.
Proč proboha saxofon?
Vždyť to je úplně nejlepší nástroj! Kdyby byl sex nástroj, tak je to saxofon. Ale nebyl tam – byly tam housle, které jsou spíš na druhé straně té škály. A tak jsem na ně, zavřená ve vedlejší místnosti, šťastně skřípala. No a nad tou místností byla učebna houslí. A v ní moje pozdější učitelka, která nechápala, kdo a co tam hraje, protože všichni houslisté se přece chodili učit k ní! To jsem se dozvěděla, když jsem k ní časem nastoupila. Chodila jsem k ní na housle sedm let.
To bylo v Praze?
Jasně, v Praze. Já jsem v Americe nikdy nežila. Táta tam za minulého režimu emigroval a získal po čase občanství. Protože jsem jeho dítě, tak ho mám také, takže jsem, technicky vzato, i Američanka, ale nikdy jsem tam ani nebyla. Což je vlastně dost zvláštní.
A nelákalo vás tam někdy vyrazit, než vám Donald Trump to občanství sebere?
A to by klidně za moje názory mohl! Dřív mě to samozřejmě lákalo neuvěřitelně. Jako malá jsem měla přesně tu představu amerického snu jako z filmu. Jak tam přijedu, udělám kariéru… časem mi došlo, že to není tak jednoduché ani růžové. Takže v tuhle chvíli určitě ne, ale jednou bych se do Ameriky určitě podívat chtěla. Ráda bych se učila od lidí, kteří ten soul a blues žijí a umí ho jako nikde jinde.
Soul a rhytm and blues, toho je vaše muzika plná. Jak jste se od houslí dostala k takovým žánrům?
Můj táta byl vždycky fanoušek hudby, a byť poslouchal a hrál jiné žánry, apeloval na to, abych měla velký záběr a poznala co nejvíc stylů. Pouštěl mi desky a mě to chytlo. Učila jsem se zpívat podle nich. Naštěstí mám hudební sluch, a když jsem poslouchala třeba Ninu Simone a zkoušela zpívat její písničky, rychle jsem zjistila, že to vůbec není sranda. Poslouchala jsem její věci pořád dokola a nešlo mi to. A tak jsem to pilovala, prala se s tím a naprosto jsem si ji zamilovala. A časem mi ta hudba začala vracet lásku zpátky.
Jak jste se s tímhle prala ve škole v kolektivu? Nechci se plést, myslím, že tam asi nebylo tolik fanoušků třeba zmíněné Niny Simone?
Asi mi to nijak nevadilo, netrápilo mě to. Samozřejmě spousta dětí kolem mě na základce poslouchala víc rap nebo jiné soudobé žánry, ale pořád tam byli spolužáci ovlivnění rodiči a ti poslouchali třeba Pink Floyd a podobné kapely. Asi to je spíš předsudek, co mají dneska lidi o mladé generaci. Ti staří umělci mají na mladou generaci pořád velký vliv a není to hanba je poslouchat, nevnímala jsem to tak.
Kdy vám přestalo stačit zpívat si sama pro sebe?
Hned! Já nikdy nechtěla zpívat jen doma v pokojíku. Co si vzpomínám, nejdřív jsem se chtěla stát archeoložkou. Představovala jsem si, že bych každý den objevila nový druh dinosaura. No a hned za tím bylo hraní a zpívání. Performance a umění mě vždy fascinovaly. Byla jsem v Anglii na stipendiu, dostala se na něco jako námořní akademii, ale nedostudovala ji. Byla to hodně šílená zkušenost...
Námořní akademii?
Ano, byla to internátní škola s námořní tradicí. Studium v Anglii jsem si vysnila, a když se to povedlo, tak jsem pochopila, jak moc to je jiné a náročné. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí hudba. Jediný můj kontakt s ní jsem měla během přehlídek, kdy nám hrála pochodová kapela. Hudba mi chyběla, cítila jsem se svlečená z toho, co potřebuji. A tak jsem se vrátila do Čech předčasně. A jeden z mých kamarádů, během toho, co já byla v Anglii, začal nahrávat své písničky. To mě pořádně nakoplo. Přesně to jsem potřebovala.
Takže námořnice z vás nebude. Jak jste se ale prala s kulturním i jazykovým rozdílem?
Byl to šok. Ale ta škola byla prestižní a byl na ní kladen akcent na angličtinu. Rodiče mě od malička učili jazykům a myslím, že jsem s tím neměla potíže i díky tomu hudebnímu sluchu.
O jaké době se to bavíme, kdy jste začala tvořit a nahrávat vlastní písně?
Před třemi lety, vlastně dost nedávno. První písnička byla Heal a Soul, tu jsme měli rozdělanou z doby, než jsem odjela. Ale já to chtěla mít perfektní a dodělané do nejmenších detailů, možná jsem ztratila čas tím, jak moc jsem se té písničce věnovala a bála se, že nebude dokonalá.
To už jste k sobě musela mít i kapelu, ne?
Měla, ale opravdu dlouho jsme hledali bubeníka, protože jich je málo. Byla to dlouhá anabáze, ale nakonec se mi ozval jeden z Budějovic. Kytaristu Vojtu jsem naverbovala na oslavě našeho nynějšího bubeníka Marka. A Františka, který nám hraje na basu a klavír, jsem znala z gymplu. Chvíli jsme hráli jen takhle ve čtyřech. Ta dnešní sestava vznikla kvůli hraní na jednom studentském jazzovém festivale, kde jsme měli vystoupit a zahrát kromě vlastní tvorby i pár tradičních coververzí. Poprosila jsem tehdy své dva kamarády, Jaye Austina, který hraje na pozoun, a Manuse Quinna – trumpetistu, aby se k nám na ten jeden koncert přidali. A už jsem je potom nikdy nepropustila, protože mě to nesmyslně nadchlo a bavilo. Je to skvělé, máme čistě rockové písničky s hlasitými kytarami, ale umíme to i stáhnout a hrát melancholické soulové písně, je to žánrová horská dráha, a to mě moc baví.
To byl první koncert s kapelou?
Ne ne, první koncert jsme měli v café V lese v dubnu 2024 s další studentskou kamarádskou kapelou, která už dnes bohužel nehraje. Nechápu to, ale měli jsme tehdy úplně plno! Bylo to krásné, protože dorazili všichni naši blízcí a známí a kamarádi. To, jak moc se to povedlo, nás, myslím, hodně nakoplo.
To bude znamení s tím dubnem asi...
Je pravda, že já mám ten duben asi v kartách. Kromě toho, že se tak jmenuji, jsem se i narodila na apríla. Po prvním koncertu v café V lese hned následoval už zmíněný jazzový festival. Pak jsme začali hrát po různých studentských akcích a festivalech, někde jsme někomu předskakovali – takové ty obyčejné začátky…
Nevím, jestli je to záměr, ale všiml jsem si, že často vystupujete na akcích s jinými hudebnicemi. Líbí se mi ta holčičí pospolitost. Je to proto, že i v dnešní době je hudební svět pořád hodně maskulinní, zkrátka chlapskej?
Jsem ráda, že je to vidět – ano, je to tak. Myslím, že se to postupně zlepšuje, ale pořád může být náročné být holka v prostředí, které je převážně mužské. Třeba rap, jako jeden z nejposlouchanějších žánrů, je u nás pořád hodně maskulinní a ženských interpretek je v něm minimum. Rappeři často dostávají na festivalech výrazný spotlight a nesou s sebou úplně jinou energii než třeba melancholičtější hudba, se kterou přicházím já nebo jiné zpěvačky.
Občas pak mám pocit, že tenhle svět na „srdceryvnější“ polohy hudby pohlíží trochu zvláštním způsobem. Jako kdybych měla přijít „jen si ufňukaně zazpívat smutné písničky“, zatímco to „cool“ je být tvrdý rapper. Když jsme začínali hrát, stávalo se velmi často, že jsem byla na festivalech jediná zpěvačka. Myslím, že to zažila většina holek na undergroundové scéně, a někdy to může být dost vyčerpávající.
Neberu to ale jako boj proti chlapům nebo snahu někomu něco dokazovat. Spíš mi dává smysl vytvářet prostor, kde dostanou slovo i holky – a je zajímavé sledovat, jak se tím změní publikum, energie i to, jak se cítíte na pódiu. Ten vibe je prostě jiný. Neříkám, že by to tak mělo být vždycky, ale mám radost, že občas takové koncerty děláme. Přijde mi důležité vytvářet prostředí, kde se holky navzájem podporují a nemusí mezi sebou soupeřit.
Loni v květnu jste vydala debutovou desku Tangerines. Kdy padlo to rozhodnutí, že uděláte album?
Když jsem zmiňovala singl Heal a Soul, je třeba dodat, že jsem ho dělala s Tomem Seanem, který mi produkoval i další tracky. Původně jsme přemýšleli spíše o vydání EPčka, ale nakonec se to tak kumulovalo. Měli jsme osm písní, a tak nám dávalo smysl dokončit album. Řekli jsme si, že to tedy uděláme pořádně a nahráli jsme velkou ucelenou desku. Nakonec je na Tangerines deset písniček.
Co vám bylo inspirací v textech?
Psaní textů mi trvalo dlouho, vlastně některé písničky jsou úplně první, co jsem psala a dokončila. Některé nápady jsou klidně i sedm let staré. Točí se to kolem mého dětství a dospívání a rodinných traumat a věcí, které se mi udály. Většina těch skladeb vznikla z popsaných sešitů a myšlenek a poznámek v mobilu, co jsem si psala a píšu dodnes.
Angličtina byla první volba?
Ano, nechci říct, že by ty texty nebyly upřímné, ale do angličtiny se prostě může leccos schovat. Myslím si, že ta deska je moje velká zpověď, a i kdybych měla teď rozebírat texty z ní do češtiny, možná by to pro mě bylo nepříjemné, tím, jak jsem v nich otevřená. Je to pro mě jednodušší se vypsat anglicky.
Co hudební inspirace? Dneska někteří umělci vydávají playlisty písniček nebo aspoň interpretů, co je ovlivnili při skládání – dala byste dohromady takový seznam?
Byl by na něm určitě Sufjan Stevens, kterého miluju. Vokálně Adele, kterou si hodně cením, Nick Drake tím ambientem a melancholií a určitě i ta Nina Simone...
Jak vůbec skládáte dohromady?
Většinou přinesu hotový základ, text, melodii a pak s kapelou kolem toho „stavíme“ píseň. Kluci si do ní přidávají různé nápady a srandičky, které by mě ani nenapadly, když to hraju sama s kytarou.
„Debutovou desku můžeš vydat jen jednou,“ říká se. Jaké to bylo pro vás?
Bylo to velké „uff“. Byla jsem nervózní, ale ve chvíli, kdy to lidi začali poslouchat a mluvit se mnou o těch písničkách, se to všechno přelomilo v jeden z nejhezčích momentů. Okamžitě jsem měla chuť pokračovat a dělat další hudbu. Byl to obrovský stres i úleva zároveň.
Navíc se moc nevyznám v propagaci a upřímně jsem dlouho nevěděla, jak tu desku dostat mezi lidi. Dnešní doba je hodně přealgorytmizovaná a forma neustálého self-promotion mi není přirozená – občas něco sdílím, třeba na TikToku, ale není to něco, co by mi bylo blízké.
Už tedy děláte na nových věcech? Nedávno vyšel nový singl Breakfast Sex…
Ano, dělám, ale třeba právě Breakfast Sex byla skladba napsaná na desku. Ale ještě jsem se s ní potřebovala poprat. Staly se různé věci, které se do toho textu otiskly, a ve finále jsem vlastně ráda, že se na Tangerines nedostal. Během nahrávání jsem se o něčem důležitém dozvěděla… a celé jsem to pak prakticky probrečela. Myslím, že je to v té písni slyšet, má v sobě takovou temnější, „jámovou“ energii. Jinak nové písně jsem začala psát prakticky hned asi měsíc po vydání alba. Nikdy jsem vlastně nepřestala.
Co plánujete teď a do budoucna?
Doufám, že rok 2026 bude plný dobrých projektů a třeba i spoluprací. Ráda bych vydala nějaké písničky s jinými umělci a přemýšlím, že bych možná zkusila i tu češtinu. Cítím, že mi to tolik nejde, ale o to víc bych do toho chtěla sáhnout. Je spousta šikovných a výborných lidí na scéně a mám se od koho učit a ráda to udělám.
Na podzim loňského roku jsem byla na songwriterském kempu, kde jsem poznala dva skvělé producenty z Varšavy, kam jsem za nimi pak jela nahrávat. Písničky, co vznikly tam, jsou zajímavé zas úplně jiným způsobem. Navíc s Rainerem jsme toho taky od alba stihli udělat docela dost, takže se teď chci soustředit i na vizuály k nim. Patří mezi ně i singl, který by měl vyjít někdy mezi březnem a dubnem s pracovním názvem Where Has All the Goodness Gone. Je to skladba, kterou zatím považuji za jednu z nejsilnějších, jaké jsem kdy napsala.
Je hodně osobní a řekla bych, že i dost silná. Ve studiu nám to s Rainerem šlo úplně samo a doufám, že k téhle písničce stihneme vydat i klip. Byl to pro mě zároveň i velký ventil k tomu, co se děje ve světě.
Takže žádné veselé tralalá?
To bohužel ne. Spíš takový reality check – směrem ke mně i ven. Jak se chováme a co všechno přecházíme. Ale slibuju, že to bude stát za to.
Seznamte se
Marie April je jedním z objevů české hudební scény posledních měsíců. Loni debutovala albem Tangerines, na kterém předvedla svůj silný hlas i schopnost psát současné písničky s kořeny v soulu, blues i kytarách. Jak jsme se přesvědčili i na Headliner Pontonu, ty navíc umí skvěle podat a „prodat“ naživo. Těsně před vydáním tohoto Headlineru Marie April zabodovala i v shortlistech Cen Anděl.