Svoji nevšední tvorbu zachytili na debutovém albu nazvaném Future Landscapes. Nejenže je zajímavé po hudební stránce, ale navíc vzniklo v rámci interdisciplinárního projektu Future Landscapes, jehož součástí je vedle hudby také dokumentární film režiséra Ivo Bystřičana, podcasty a série přednášek s environmentální tematikou. Právě o tom se rozpovídal Václav Havelka.
Jak jste se dostal k projektu Future Landscapes a ke spolupráci s Panem Thorarensenem?
Před zhruba dvěma lety mě oslovila producentka Tereza Swadoschová a režisér Ivo Bystřičan s tím, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat na projektu, který se bude zabývat environmentální tematikou. Dohodli jsme se prakticky hned a já měl velkou radost. Problematika ochrany přírody byla vždy moje téma a hodně jsem přemýšlel, jakou cestou ve vztahu tvorby a aktivismu jít dál. V tomto smyslu jsem nejdále došel s projektem Divočina Šumava, kdy jsme s kolegou z pořadatelského spolku Scrape Sound Inc. Ondřejem Šturmou, muzikantem Milanem ,Banánem‘ Trachtou a Jaromírem Bláhou z Hnutí duha bojovali o zachování divočiny na Šumavě pořádáním série benefičních akcí (koncertů, festivalů a vzdělávacích pobytů v přírodě). Práce s projektem Future Landscapes na všechny tyto projekty volně navazuje. Zkoumat místa v Česku a na Islandu nám přišlo jako zajímavý kontrast. Propojení našich kultur navíc maximálně upevnila spolupráce s Panem. Naše tvorba se v daném kontextu perfektně doplňuje a první setkání bylo téměř až mystické. Bylo to jako potkat nikdy nepoznaného bratra.
Co je cílem uskupení fyield, tedy hudební stránky celého projektu?
Proměna světa, která nás v souvislosti s klimatem čeká, bude pravděpodobně radikální, ať už chceme, či ne. Cílem je nahlédnout na tuto problematiku skrze zvuk. Podnítit tak obecnou představivost, vynechat vizuální vnímání a zamyslet se jiným způsobem, než jsme zvyklí. Na zkoumaných místech jsme se snažili do zvuků niterně zaposlouchat a přemýšleli: Co nám může říkat zvuk, jaký jsme nikdy neslyšeli? Co z něj můžeme vyvodit? Jaká je podstata věcí, my i náš vztah k nim, jaká je budoucnost?
Jak a kde nahrávky na album vznikaly?
Vzniku jednotlivých tracků alba předcházela sonická expedice v terénu, kdy jsme se vydali na osm míst v Česku a na Islandu v doprovodu týmu Ivo Bystřičana a předních evropských field recordistů, Sary Pinheiro z Portugalska a Magnúse Bergssona z Islandu. S pomocí speciálních nástrojů, jako jsou hydrofony, geofony, ambeo či elektroucho, jsme naslouchali projevům infrastruktur, jež samotné lidské ucho nedokáže zachytit. Zkoumali jsme technologické, energetické a další bytosti prostřednictvím zvuku, který z nich vychází a jenž o jejich existenci vydává svědectví nad rámec toho, co dokážeme spatřit. Následně jsme přizvali Kryštofa, který se ujal zpracování nahraných zvuků, inženýrské práce na desce, míchání a masteringu. Při poslechu našich skladeb se posluchači ocitají v blízkosti nebo přímo v útrobách geotermální, vodní nebo uhelné elektrárny, úložiště CO2, aquaponické farmy, laguny vzniklé táním ledovce, ropného vrtu. Česko a Island představují dvě země s kontrastním přístupem k produkci CO2. Fosilní skanzen Česka doplňuje na první pohled environmentálně citlivý Island, jehož technologie však přinášejí řadu problémů zcela jiného typu. Texty písní jsou inspirovány Ivovými krátkými esejemi a situačními úvahami filozofa Lukáše Likavčana, který byl rovněž účastníkem zvukových výprav. Deska vznikala v Kryštofově domácím studiu v Bubenči. Tam jsme nahrávali doplňující hudební nástroje a zpěvy. Pan nám posílal svoje party, většinou ambientní plochy, elektronicky z Islandu.
Obecně jsou jednotlivé nahrávky postaveny na znepokojivém, až varujícím zvukovém podkladu, který je v řadě tracků v kontrastu s někdy téměř uklidňujícím zpěvem. Jaké je poselství tohoto kontrastu? Má varovat před naléhavostí klimatické situace, má dávat naději nebo obojí?
Upozorňujeme na to, že doufat v jedno spásné řešení klimatické krize je marné. Chtěli jsme nechat promluvit samotná místa, kde naše společnost naplňuje své energetické a vyživovací potřeby nebo se na nich projevují rizika průmyslové společnosti a ukázat, jak jsme s nimi propojeni ve smyslu jednoho planetárního těla. Proto jsme je ale museli sami poznat, vypravit se za nimi a pokusit se je slyšet. Vyžadovalo to velké soustředění a klid. Nevycházíme jen ze sebe a vnitřní inspirace, ale z fyzické a smyslové zkušenosti, která se v celém albu otiskla. Klimatické změny jsou tím, co již prožíváme. Pracovali jsme se zvuky na pozadí kolapsu. Důležité bylo vystihnout naléhavost situace a přemýšlet o ní, spíš než v ní hledat katastrofu. Chceme inspirovat k představivosti a úvahám o širších proměnách, protože samotné technologie spásu nepřinesou.
Co vám osobně dala práce na hudbě fyield?
Je pro mě obecně důležité vyhledávat nové a nové podněty, které mi pomáhají v tvorbě neustrnout a neustále se posouvat, vyvíjet. Baví mě v každém dalším projektu poznávat nové vody. Motivuje mě práce se zajímavými lidmi, společná kreativita a výzvy, kterých v tomto projektu bylo mnoho. Jelikož to pro všechny byl úplně nový formát práce, možností, jak věc uchopit, bylo nekonečno. V čase skládání písní jsme se s Kryštofem setkávali ve studiu a ve zkušebně i několikrát do týdne a neustále jsme experimentovali. Stejné to bylo s texty, na kterých jsem spolupracoval se svojí přítelkyní. Ke každé skladbě jsme se snažili přistoupit individuálně, jinak než k té předchozí. Nechtěli jsme vytvořit další z ambientních nahrávek, ale zhudebnit dění v daných místech. Zvuky jsme samplovali a podle jejich struktury z nich skládali kompozice. Myslím, že tato práce ovlivní moje další směřování, včetně Please the Trees. Před tím, než ale začneme pracovat na další desce, chystám k vydání po dlouhé době sólové album a také épéčko s projektem Sun+Dead, kde se mnou hraje na bicí můj starší syn Šimon. Z toho mám obrovskou radost, neboť nám na nahrávku přispělo několik našich oblíbených muzikantů. Sdílet se synem společnou vášeň k hudbě je pro mě dar.