Debustrol neboli Slayeři z Mladé Boleslavi se zamýšlejí nad falešnými pózami svého thrash metalového publika: „Co je to za tvrďáka, kterej nosí triko Death, ale pak přijde domů, dostane od mámy facku, protože z něj táhne pivo, a rozbrečí se? Je možný, že plno čtrnáctiletých kluků řekne: Debustrol, to je hovno, zpomalili a vůbec. Ale pro ně jsme tu novou desku nedělali.“ Nová deska Debustrolu se jmenuje Chytrá past a docela se prý prodává. ◆ Po táborských Rapmasters se vynořili další průkopníci nového stylu – Technoboys. Některá rádia se pokusila hrát jejich skladbu Nuselský most, nicméně ohlas u posluchačů byl negativní.
Hudba Praha hodlá vydat kompilaci největších hitů spolu s hity svého paralelního souboru Jasná páka. Slibuje, že při té příležitosti vznikne i klip k písni Pal vodsuď, hajzle. ◆ Přímo ve Slovanském domě v Praze vznikl Tam Tam klub – hraje v něm Sluníčko nebo Support Lesbiens. ◆ Pořád ještě existuje něco jako předlistopadová burza desek – najdete ji každou druhou neděli v klubu U Zábranských v Karlíně. ◆ Sto zvířat změnili baskytaristu. Tomu původnímu prý narostla na jaře zimní srst a mezi prsty se mu vytvořily plovací blány. Nástupce Láďa Přihasil je zatím vůči jaru imunní.
Oldřich Janota: „Mám projekt, díky němuž jsem sdružení Jiná rychlost času založil. Na nahrávkách obvykle posloucháte muziku, ale o jejím „okolí“, o prostoru vůkol ní se většinou nedozvíte nic. Rád bych sestavil s pomocí hudby nebo nějakých recepturních zvukových projektů zvukovou mapu zajímavých objektů z Čech. Kromě své obrazové dokumentace by měly i dokumentaci zvukovou.“ Význam takových prostorů je pro něj a jeho kapelu Jiná rychlost času něčím úplně novým: „Při hře nebo zpěvu se v prostoru začnou otvírat různé zvukové barvy. Pak se hraní – zvláště improvizované – stává opravdu hrou. Zvuk za hudebníka – nebo kohokoli, kdo s ním pracuje – převezme veškerou práci. Člověk se může nechat vést, vlastně je součástí řeky a jen kormidluje. Tu radost a teplo nechává proudit k sobě a v sobě. O hráče i posluchače se otevře psychický obzor, i když z hlediska hudebního se o nic zvláštního nejedná. Jako sólista hraji předem připravené písničky, ale protože stavím na prostoru, hlavně na alikvotech, vyznívají v různých prostředích jako zcela jiné skladby.“
„Informace i hudba teď proudí Evropou docela svobodně, a přesto u nás pořád něco chybí. Ti, kdo loví především na okraji mainstreamu, musí i dnes jezdit na nákupy do ciziny,“ popisuje situaci na českém trhu Petr Dorůžka. „Menšinové publikum, které by uživilo dostatečně silnou nabídku okrajových žánrů, je u nás menšinové trojnásob: deset milionů představuje z globálního hlediska mikroskopický trh a CD za evropskou cenu je pro nás pořád docela luxus. Navíc, zvětšeným komerčním tlakům teď čelí celý svět, což dokumentuje syndrom nikoli Placidův, ale Pavarottiho: Jedině velká jména dokážou vzbudit zájem masového publika – a to nejlépe, když je jich víc pohromadě, úhledně zkombinovaných do jednoho balíčku.“
A k tomu patří na závěr i slova z ponurého eseje Josefa Vlčka Jak nás drtí bulvár z Rocku & Popu: „My čerství čtyřicátníci jsme v podstatě ti zappovští hippies, kteří novinářskou scénu v cizině tak pokurvili. Teprve teď se objevuje několik osob nové generace, ale u většiny z nich se projevuje to, že tu byla dlouhá léta podceňována příprava publicisty, nejen novinářská, ale především odborná…“ Psal se duben roku 1994.